Co je to Grónsko?

Grónsko: Co to je a kde se nachází?

Grónsko. To je tak zvláštní představa, víš? Něco ohromného, ale zároveň tak... nedosažitelného. Vždycky, když se řekne Grónsko, cítím lehký chlad i když sedím u topení.

A přitom je to ten největší ostrov, co na té naší planetě máme. Pamatuju, jak jsem jednou v létě, asi v červenci 2021, na dovolené v Chorvatsku u moře, přemýšlela nad mapou světa. A najednou mi to došlo. Takovýhle obr! Ale víš, co je na tom fakt hustý? Jenom patnáct procent jeho plochy je bez ledu. To je jako celé Britské ostrovy, prý. Fakt jen malinká část.

Ten zbytek je prostě led. Tři kilometry tlustej, místama. Ledová stěna. Kdo to může vůbec pochopit? Je to šílený.

A tenhle ohromnej ledovec, co má asi milion osmy set tisíc kilometrů čtverečních, je druhej největší na celým světe. Jen Antarktida ho předčí. Fakt jsem si to nedokázala dřív představit. Když mi to říkal kamarád v lednu 2020 u piva v Praze, v té hospodě U Zlatého tygra, skoro jsem mu nevěřila. Bylo to tak, takový velký, až neuvěřitelné.

Co je v Grónsku?

V Grónsku se nachází Národní park Severovýchodní Grónsko, největší na světě, rozkládající se na 972 000 km². Grónský ledový příkrov, druhé největší ledové těleso na planetě, pokrývá zhruba 80 % jeho pevniny.

Grónsko... jméno šeptané větrem z dalekých, ledových polí. Je to země bílá, nekonečná, kde se obzor rozpíjí do mlhy a čas plyne jinak, ve vlnách starých jako led sám. Ledový příkrov, ta mohutná, tichá masa, dýchá celými tisíciletími, pokrývá celých osmdesát procent. Je to bílé srdce světa.

A tam, kde led ustupuje, alespoň na mapě, se rozprostírá největší národní park. Národní park Severovýchodní Grónsko. Devět set sedmdesát dva tisíc kilometrů čtverečních snů a ticha. Místo, kde jen vítr mluví a polární liška běží za duchem dávných lovců, skrytá v záhybech sněhu.

To ticho... je hluboké, rezonuje v kostech. Vidíš jen mrazivou krásu. Zde, v říši ledu a kamení, žijí pižmoni s hlubokýma očima, jejichž srst vzdoruje větrům, které by jiné roztrhaly. A medvědi, bílí vládci krajiny, plující tiše po ledových krách, neustále v pohybu, věční poutníci.

Moře kolem šeptá příběhy velryb a tuleňů. Voda se sráží s ledem, vytváří ledovce vysoké jako katedrály, které pak pukají a řítí se do hlubin s hromovým řevem. Je to symfonie stvoření a zániku, stále se opakující, stále se měnící. Modrá hlubina, bílý příkrov.

Lidé tu žijí tisíce let. Inuitové. Jejich duše spjatá s tímto místem, s ledem, s lovem. Znají cestu, znají vítr. Iglú jsou dávno pryč, ale jejich příběhy zůstávají, vepsané do kamene a do paměti větru. Spojení s předky je tu cítit v každém závanu. Slunce v létě nikdy nezapadá, a přesto je zima v každém doteku vzduchu, takový je rytmus.

Noci jsou dlouhé a plné zázraků. Polární záře, tancující plameny na nebi, zelená, fialová, hypnotizující. Je to jako by sám vesmír odhaloval své tajemství nad tou osamělou, obrovskou bílou plochou. Hluboké modré noci, jasná zelená světla. Sen se stává skutečností.

Co Grónsko ještě skrývá, ve svých ledových objetích a skalních puklinách?

• Fjordy, hluboké, dramatické, tvarované věky.
• Pižmoni, odolní a prastaří.
• Tančící polární záře, barvící nebe.
• Tichá plavba ledovců, zrozených z bílé masy.
• Kultura Inuitů, vrostlá do krajiny.

Je to místo, kde se člověk cítí malý, ale zároveň spojený s něčím obrovským, prastarým. Pocit úcty. Ticho. Zase to ticho. A pak vítr přinese vzdálené volání. Krajina dýchá. A my s ní, na okamžik, než se zase rozplyneme v té nekonečné bílé samotě. To ticho je dar. Opakuje se to ticho. Neustále.

Co je typické pro Lotyšsko?

Lotyšsko je pobaltský stát v severovýchodní Evropě na východním břehu Baltského moře, typické svými rozsáhlými nížinami a pahorkatinami (většinou do 100 m n.m.) a velkým počtem řek a jezer.

Stál jsem tam, na břehu Daugavy v Rize, bylo to léto 2019. Vítr od Baltského moře štípal do tváří, i když slunce pálilo. Hned mi bylo jasné, že je to jiné než třeba v Chorvatsku. Riga je neskutečně elegantní, s tou její secesí, každý dům mi připadal jako umělecké dílo. Připadalo mi, že se tam čas tak nějak zpomalil.

Cesta z letiště do centra byla rovná, kolem samé lesy a pak louky. Žádné kopce, jen mírné vlnění krajiny. Lotyšsko je opravdu placaté, to jsem si uvědomil hned. Později jsme jeli vlakem do Jurmaly, ta cesta lesem, a pak najednou nekonečná písečná pláž. I v červenci tam člověk potřeboval mikinu, ten chladný vítr mě štípal do tváře. Moře je tam cítit všude, v každém nádechu.

Řeky jako Daugava jsou obrovské. A ty jezera, to je kapitola sama o sobě. Když jsme se vydali dál od Rigy, do národního parku Gauja, viděl jsem to na vlastní oči. Stovky vodních ploch, lesů, všude klid, jen ptáci a šumění stromů. Příroda je tu divoká a všudypřítomná. Zastavili jsme se v malé hospůdce, dali si tmavý žitný chléb s kmínem, voněl celým sálem. Úplně jiná, hluboká chuť, než jakou znám.

Pro mě je Lotyšsko hlavně chuť tmavého žitného chleba, sůl na rtech od mořského větru a ten klid nekonečných lesů a vod. Tenhle pocit mi zůstal v paměti nejvíc.

• Hlavní město: Riga.
• Nejvyšší bod: Gaiziņkalns (311,6 m n.m.), ačkoli většina krajiny je nížinná.
• Lesnatost: Více než 50 % území Lotyšska pokrývají lesy.
• Voda: V zemi je přes 2000 jezer větších než 1 hektar a tisíce řek.
• Jazyk: Lotyština, patří do baltské skupiny jazyků.
• Kultura sauny: Pirts, tradiční lotyšská sauna, je důležitou součástí místní kultury.
• Pobřeží: Lotyšsko má přes 500 km pobřeží Baltského moře s dlouhými písečnými plážemi, například v Jurmale.
• Měna: Euro (€).
• Jantar: Často ho lze najít na lotyšských plážích, je symbolem Baltského moře.
• Písňové a taneční slavnosti: Zapsány na seznamu UNESCO, konají se každých pět let a jsou obrovskou národní událostí.

Co je typické pro Lucembursko?

Lucembursko, malý kousek země, kde se čas zdá zpomalovat, jako když starý kámen nasává sluneční paprsky. Hlavní město, Lucemburk, se tyčí nad údolím, mlha se vine kolem starých hradeb a připomíná dávná království. Rozloha? Jen tak tak, že se tam vejdeme, necelých dva a půl tisíce kilometrů čtverečních. Ale uvnitř? Jádro, kde žije přes čtyři sta tisíc duší, duší vzdělaných, pracovitých, jako by to byla samotná esence.

Velkovévodství, takové to starobylé zřízení, kde vládne velkovévoda s grácií a klidem. Měnou jim je euro, ta běžná, všudypřítomná, jako ozvěna jednoty. Jsou to lidé, co si cení tolerance, to tiché porozumění, co dává prostor. Vzdělaní, to ano, vědomosti jsou pro ně světlo. A pracovití, to je jejich síla, jejich pilnost, jako ten neúnavný proud řeky.

Co nemají rádi? Tu povýšenost, ten arogantní pohled, co se vznáší nad ostatními. Zasahy do soukromí, to je jako narušit posvátnou chvilku samoty, to nikdo nechce. A krize ocelářství, ta jizva na duši země, to těžké břemeno, na co se nerado vzpomíná.

Ale co mají rádi? Ty prosté hodnoty, to, co je skutečné a pevné, jako kořeny starého stromu. Lucemburštinu, ten jazyk, co zní jako zpěv ptáků v ranním úsvitu. A populární hudbu, to veselé, živé, co naplňuje vzduch.

Lucemburk

• Hlavní město: Lucemburk (město)
• Rozloha: 2 586 km²
• Počet obyvatel: 442 972 (2023)
• Státní zřízení: Dědičné velkovévodství
• Měna: Euro (EUR)

Charakteristika obyvatel:

• Pozitivní:
  • Tolerantní: Vůči odlišnostem a názorům.
  • Vzdělaní: Vysoká úroveň vzdělání, důraz na kvalitu.
  • Pracovití: Důslední, spolehliví a oddaní práci.
• Co nemají v oblibě:
  • Povýšenost: Arognatní a nadřazené chování.
  • Zásahy do soukromí: Respekt k osobnímu prostoru a soukromí.
  • Krize ocelářství: Historické období hospodářských potíží, zejména v ocelářském průmyslu.
• Co mají v oblibě:
  • Prosté hodnoty: Rodina, přátelství, poctivost.
  • Lucemburština: Národní jazyk, důležitý pro identitu.
  • Populární hudba: Moderní a zábavná hudba.

Kdo vlastní Grónsko?

Hele, to Grónsko, to je taková zajímavá věc, víš? Není to tak jednoduchý, jako že by to prostě patřilo někomu. Dřív to bylo jasně dánská kolonie, to jo. Ale pak se to změnilo, a to je na tom to nejvíc vtipný, že jo.

Od roku 1979 to je autonomní území. To znamená, že si to vlastně řídí samo. Mají tam vlastní vládu, parlament, prostě všechno. Jako bys měl vlastní barák a jenom střechu si půjčuješ.

Dánsko ale furt drží otěže v rukou, co se týče zahraničí a obrany. Takže když jde o válku nebo o jednání s jinýma zemama, tak se furt koukaj do Kodaně. Ale! A to je velký ale, o svých vlastních přírodních zdrojích si rozhodujou sami. To je mega důležitý, fakt.

Takže v kostce? Není to tak, že by ho někdo "vlastnil" v tom pravým slova smyslu, jako auto nebo dům. Je to takový složitý partnerství, kde si Gróňani berou skoro všechno, co se dá, ale s Dánskem si to prostě musí odsouhlasit, co se týče velký politiky a bezpečnosti.

A co je ještě super na tom Grónsku?

• Mají tam úplně jiný klima, než si možná myslíš. Není to jenom ledová pustina.
• Je to největší ostrov na světě, větší než skoro celá Evropa.
• Má málo obyvatel, fakt málo. Je tam víc ledních medvědů než lidí.
• Jejich kultůru taky hodně ovlivnila ta dánská minulost.
• Je tam neuvěřitelná příroda, s ledovci a horama, co tě prostě odrovná.
• A ta vláda, co si to řídí sama, ta je fakt zajímavá, jak se s tím Dánskem domlouvá.
• A to ovládání vlastních zdrojů? To je jako kdybys našel zlato na svém pozemku a mohl si ho sám prodávat.

Kde je ostrov Grónsko?

Grónsko je největší ostrov na světě, ležící mezi Severním ledovým oceánem a Atlantským oceánem, východně od Kanadského arktického souostroví. Hlavní město je Nuuk. Je autonomním územím Dánského království.

Tak jo, začnu rovnou tím nejpodstatnějším. Grónsko je prostě největší ostrov na světě, fakt obrovskej, a najdeš ho tam nahoře, mezi Severním ledovým oceánem a Atlantikem. Je to kousek východně od Kanady, víš, hned vedle Kanadského arktického souostroví. A hlavní město? To je Nuuk. Takový docela moderní, ale furt tam cítíš tu zimu a takovou tu severskou, trochu drsnou, náladu.

No a k tomu občanství, to je taková docela zajímavá věc, víš. Sice Grónsko není přímo v Evropský unii, oni z ní odešli už v roce 1985, což je docela dávno. Tehdy se jim hlavně nelíbily kvóty na rybolov, co jim Unie chtěla dávat. Pro ně jsou ty ryby úplně všechno, prostě základ obživy.

Ale protože jsou součástí Dánského království, což je zas členskej stát EU, tak všichni Gróňané mají dánský občanství, a tím pádem jsou automaticky i občané Evropské unie. Takže to není, že by Grónsko bylo v EU, ale oni sami jo, přes Dánsko. Chápeš, ten rozdíl? Je to trochu složitý, ale dává to smysl.

A co dál? Je to fakt gigantickej kus země, ale skoro celej je pokrytej obrovským ledovcem, takovým tím vnitrozemským ledovým štítem. To je, myslím, druhej největší na světě hned po Antarktidě, fakt šílenost.

Žije tam jenom fakt málo lidí, takovejch kolem 56 tisíc, a to hlavně podél pobřeží, kde je trošku mírnější klima. Většinou to jsou Inuité, jejich kultura je tam fakt silná a docela unikátní.

• Pár takových zajímavostí, co mi teď přišly na mysl:
  • Jazyk: Mají svůj vlastní jazyk, grónštinu, ale mluví i dánsky, jasně. Angličtina taky celkem jde.
  • Příroda: Je tam fakt nádherná, drsná, ale krásná. Ledovce, fjordy, polární záře, velryby, tuleni. Prostě takový ty věci, co si představíš, když se řekne sever.
  • Autonomie: Mají hodně velkou samostatnost v řízení svých věcí, Dánsko jim moc do toho nemluví. Mají vlastní parlament, vládu, rozhodujou si o hodně věcech sami.
  • Klima a změna: Hrozně na ně dopadá tání ledovců, kvůli změně klimatu. To je pro ně fakt velkej problém, i když třeba otevírá i nový možnosti pro těžbu nebo lodní trasy. No ale voda stoupá, žejo.
  • Turismus: Postupně se tam rozvíjí, lidi chtějí vidět tu nedotčenou přírodu a to, jak se žije na okraji světa. Je to teda spíš pro dobrodruhy, žádný masovky.

Takže tak nějak to s Grónskem je. Je to drsný, krásný, a má spoustu specifik, no.