Jak se budí princezny hlas princezny?

Tajemství Růženčina hlasu: Dvě tváře jedné princezny

Pohádka “Jak se budí princezny” patří k neodmyslitelným klenotům české filmové klasiky. Její kouzlo ale tkví nejen v nádherných kostýmech, okouzlujícím příběhu a pohádkové atmosféře, nýbrž i v pečlivě zvoleném obsazení. A právě v oblasti dabingu se skrývá zajímavá a méně známá skutečnost – rozpor mezi vizuálním a zvukovým ztvárněním hlavní hrdinky, princezny Růženky.

Na plátně ožívá Růženka v podání mladé, půvabné Marie Horákové (později Míkové), tehdy sedmnáctileté rodačky z Českých Budějovic. Její herecký výkon je nepopiratelně okouzlující, přestože se divák s jejím skutečným hlasem nikdy nesetká. Pohádka totiž využívá tzv. “post-synchronizaci”, kdy herec mluví k obrazu, jenž je již natočený. V tomto případě se tvůrci rozhodli pro jiný hlas, než jaký patřil mladé Marie Horákové.

Naštěstí, i když se Marie Horáková stala “tichou” princeznou, její vizuální charisma dodává postavě Růženky nezaměnitelnou jiskru. Její mládí, nevinnost a něha se snoubí s hlasem zkušené herečky, který dodává postavě hloubku a zralost. Tím hlasem je nezaměnitelná Naďa Konvalinková, jejíž sametový tón dodal princezně Růžence neopakovatelnou krásu a noblesu.

Tento “hlasový duet” je fascinujícím příkladem toho, jak se dá v kině dosáhnout komplexního uměleckého efektu. Spojení mládí a zkušenosti, nevinnosti a zralosti – to vše se prolíná v Růžence, a vytváří tak pohádkovou bytost, která dodnes fascinuje generace diváků. Příběh o tom, jak se budí princezny, tak skrývá i další pohádku – příběh o dvou herečkách, jejichž spolupráce dala vzniknout jedné nezapomenutelné postavě. Je to připomínka, že i za zdánlivě jednoduchým filmovým obrazem se skrývá složitý proces tvůrčí práce a moudrá rozhodnutí, která v konečném důsledku utvářejí kouzlo celého díla.

#Budí Princezny #Hlas Princezny #Jak Se Budí