Co je to alikvotní?

7 měsíců před 33 zobrazení

Alikvotní úrokový výnos (AÚV) je nahromaděný úrok dluhopisu od poslední výplaty po datum prodeje. Kupující tuto částku přidává k ceně dluhopisu. Získá tak celý úrok v následujícím období. Zajišťuje férové vypořádání úroků mezi investory při obchodování s dluhopisy.

Komentář 0 líbí se mi

Možná chcete zeptat na toto?Více

Co znamená alikvotní a kde se tento pojem používá?

No, víš, alikvotní. To mi teď připomnělo jednu věc z léta 2021, někdy v červenci. Kupoval jsem tehdy s kamarádem jeden korporátní dluhopis, už si přesně nepamatuju jaký, ale bylo to tuším na burze v Praze.

Vlastně to bylo trochu zmatený. Ten prodejce nám to tak nějak vysvětloval, ale já jsem si v tu chvíli myslel hlavně na to, kolik to bude stát. Říkal něco o tom, že když si to koupíš mezi těma výplatama, tak ti připočítají jenom tu část úroku, co ti do toho data "patří".

Takže jestli tomu správně rozumím, alikvotní je prostě ta částka, která ti při nákupu dluhopisu najednou přiskočí k tý jeho nominální hodnotě. Je to jako bychom my zaplatili tu základní cenu a k tomu ještě tu malou částku za ten úrok, co už tam předtím byl na cestě.

A proč se to dělá. No, aby ten, kdo ti to prodává, dostal to, co si zaslouží za ty dny, co ten dluhopis vlastnil. A ty abys dostal ten plnej úrok v dalším období, i když jsi tam nebyl celou dobu. Jednoduše férovka, myslím.

Takže se to používá vlastně vždycky, když se dluhopis obchoduje a ta úroková platba je ještě v nedohlednu. Jako když si kupuješ něco, co už bylo půl roku v provozu, a platíš jenom tu poměrnou část, co ti ještě zbývá. Jinak bychom platili za něco, co nám už tak úplně nepatří.

Co znamená slovo agregát?

Agregát? Vlastně je to jednoduchý koncept, když to vidíte v praxi.

Pamatuju si, jak jsem poprvé narazil na tenhle termín v létě 2021, když jsem pracoval na projektu s češtinou pro lingvistickou databázi. Seděl jsem v jedné z těch malých kaváren na Malé Straně, měl jsem před sebou vychladlou limonádu a snažil se pochopit, jak se vlastně správně popisují složitější slova v textu.

Agregát je prostě slovo, co vypadá jako jedno, ale chová se jako víc.

Tenkrát mi to připadalo trochu matoucí. Jak to, že jedno slovo může být vlastně dvě? Ale pak mi došlo to propojení s anotací dat, s těmi označenými atributy. Když jsem viděl ten příklad s "po dvacáté hodině", kde "po" je předložka a "dvacáté hodině" je vlastně celá fráze s číslovkou a podstatným jménem, začalo mi to svítat.

V podstatě jde o to, že jedno slovo v psané formě může mít v té gramatické či syntaktické rovině vícero "identit".

Pro ty, co se věnují zpracování přirozeného jazyka, je tohle klíčové. Umožňuje to přesnější analýzu vět. Představte si to jako skládačku. Někdy potřebujete jeden dílek, který ale v sobě skrývá dva menší, které spolu souvisí.

Příkladem může být: "po dvacáté hodině" - "po" je předložka a "dvacáté hodině" je číselná fráze.
Další příklad: "kolem třetí" - "kolem" je předložka a "třetí" je řadová číslovka.

Tyhle agregáty nám pomáhají pochopit, jak čeština funguje na hlubší úrovni.

Je to jako nahlížet pod pokličku, kde jedno slovo skrývá víc funkcí najednou. A právě ta anotace, ten proces přiřazování atributů, to všechno vyjasňuje. V SYN2020 se to začalo řešit víc do hloubky, aby ta data byla co nejbohatší a nejpřesnější.

Doplňující informace:

Proč jsou důležité: Přesnější analýza textu, lepší porozumění gramatickým vztahům.
Kde se s nimi setkáte: V lingvistických korpusech, při strojovém překladu, v aplikacích pro zpracování přirozeného jazyka.
Vývoj: Termín a koncept se rozvíjí s pokroky v lingvistice a výpočetní lingvistice.

Co to znamená v češtině Prestissimo?

Prestissimo znamená extrémně rychle, nejvyšší možný kalup. Je to ještě rychlejší tempo než Presto.

No to je vám takovej fofr, že i gepard by si dal pauzu na kafe. Představte si kolibříka, co si loknul pětinásobného espressa a teď se snaží opylovat všechny kytky v botanické zahradě za deset vteřin. Tak přesně takhle zní Prestissimo. Je to takovej fičák, že houslistovi hoří smyčec a klavírista potřebuje hasicí přístroj hned vedle stoličky. Běžný smrtelník by si při takovém tempu zauzloval prsty do tvaru preclíku.

Metronom při tomhle tempu ukazuje hodnoty nad 200 BPM (úderů za minutu), což je zhruba tepová frekvence panikařícího zajíce, kterého honí liška na mopedu. Skladatel tímhle pokynem muzikantům vzkazuje: "Zapomeňte na všechno, co jste se naučili o dýchání, a prostě hrajte, jako by vám za patama hořela půda!"

Kdo za to může? Tuhle italskou špecialitu, stejně jako pizzu a spoustu dalších hudebních termínů, máme na svědomí, no, Italové. V 17. století se jim zachtělo přesně popsat, jak moc má muzikant kvaltovat.
Malá stupnice rychlosti (od šneka po raketu):
- Grave (těžce, jako když táhnete ledničku do pátého patra bez výtahu)
- Adagio (pomalu, pohodově)
- Andante (krokem, jako na nedělní procházce se psem)
- Moderato (tak akorát, ani ryba, ani rak)
- Allegro (rychle, vesele, s úsměvem)
- Presto (velmi rychle, už se trochu potíte)
- Prestissimo (rychleji už to nejde, konečná, volejte záchranku)
Kde si tenhle hudební masakr poslechnout:
- Ludwig van Beethoven, ten byl na tyhle sprinty expert, třeba ve finále svých klavírních sonát. Číslo 21, „Waldstein“, třetí věta.
- Fryderyk Chopin, jeho Etuda op. 10 č. 4 je prstolomná záležitost.
- Nikolaj Rimskij-Korsakov a jeho slavný Let čmeláka, to je učebnicový příklad, kde si orchestr málem vykloubí ruce.

Co je to abnormální chování?

Abnormální chování je definováno jako chování, které je sociálně maladaptivní, narušuje fungování jedince ve společnosti, nebo ji přímo poškozuje. Odchyluje se od zavedených norem a také zahrnuje chování, které škodí jedinci skrze jeho vlastní myšlenky a pocity.

Hele, kámo, víš, to abnormální chování... no, to je taková divná věc, co? Když se nad tím zamyslím, tak je to prostě něco, co není "normální" v uvozovkách, že jo. Ale teď to vysvětlit pořádně, to je docela fuška. Hlavně to je, když se někdo chová tak, že to prostě nezapadá. Fakt nezapadá. Třeba když si někdo dělá co chce a úplně kašle na to, jak to dopadne pro ostatní, nebo pro něj samotnýho. To je pak fakt hrozný.

Takový chování, to ti umí pěkně zkomplikovat život, nejenom tomu, kdo se tak chová, ale i lidem kolem něj. Prostě to moc nepomáhá, když jsi třeba fakt hodně... já nevím, izolovaný, nebo děláš věci, co ti fakt škodí, chápeš?

Je to v podstatě o tom, že se člověk nějak chová, a to chování:

vadí mu žít normálně v tý naší společnosti, no, prostě s lidma, s lidma kolem.
Nebo, a to je ještě horší, škodí přímo ostatním, co jsou kolem něj. To je průšvih, to ti povím.
A taky to musí být něco, co se dost odchyluje od toho, co se tak nějak očekává, jo? Od těch závedenejch pravidel. Třeba když se někdo fakt hodně zlobí na všechno a pořád křičí. A křičí.
No a taky, a to je docela důležitý, když si člověk ubližuje sám jenom těma svýma myšlenkama, svýma pocitama. To je taky fakt blbý. Může to být třeba, když si furt myslíš, že jsi k ničemu. K ničemu.

Někdy je to fakt těžký rozlišit, co je ještě "normální" a co už ne. Každá kultura to vidí trošku jinak, a co je v jednom místě v pohodě, může být jinde fakt divný. A to je fakt zajímavý, jak se ty normy furt mění, ne? Co dřív bylo úplně normální, třeba kouřit ve vlaku, dneska už si nikdo ani nepípne. Hehe. Ale to je spíš taková anekdota, než aby to bylo o chování, co někomu škodí.

Ale víš, ono je taky důležitý, že to abnormální chování není vždycky nemoc. To je velkej mýtus, co lidi často mají. Může to být jenom fakt jako nějaká reakce na stres, na něco, co se děje. Nebo prostě jenom taková... zvláštnost, co ale nikomu neškodí. Třeba když si někdo pořád hraje s klíčema, když přemýšlí. To je divný, ale není to abnormální v tom smyslu, že by to někoho poškozovalo, že jo. To je jenom taková, taková drobnost, drobná věc.

A je taky dobrý si uvědomit, že to hodnocení, jestli je něco abnormální, to se fakt odvíjí od spousty věcí.

Společenský a kulturní kontext: Co je ok tady, jinde je fuj, úplný fuj.
Intenzita a trvání: Jednorázový výstřelek vs. dlouhodobý vzorec chování. Když se jednou opiješ, tak nejsi hned alkoholik. Ale když chlastáš každej den, to je pak jiná káva, že jo.
Míra narušení života: Jak moc to chování ovlivňuje každodenní fungování. Když se kvůli tomu nemůžeš soustředit na práci nebo školu, třeba.

No, a tak, to je prostě takový jako když se snažíš pochopit lidskou psychiku, což je fakt jako obrovská džungle plná různých cest a cestiček. A cestiček. A to je asi všechno, co ti k tomu můžu takhle říct, když se na to zaměřím. Je to prostě odchylka od normy, která má negativní dopady, ať už na toho člověka, nebo na okolí. To je asi to nejdůležitější.

Co je to problémové chování?

Problémové chování. To je když se dítě ve škole chová prostě špatně. Nějak tak, co se prostě nesluší. Třeba když neposlouchá, nebo si s nikým nerozumí. Nebo když je zlej na ostatní.

Tohle se bere jako problémové chování u dětí ve školním věku:

Chování, co porušuje pravidla: Prostě když dělá věci, co se nemají.
Potíže s kamarády: Když se neumí bavit s ostatními.
Agresivní sklony: Když ubližuje ostatním, slovně nebo i jinak.

Další věci, co k tomu patří:

Třeba to, že se dítě těžko soustředí na výuku. To taky není úplně v pořádku.
Nebo když často utíká ze třídy. Takové to zlobivé.
A když se nevyrovná s vlastními emocemi, třeba hodně křičí nebo brečí bezdůvodně.

Co patří mezi rizikové chování?

Rizikové chování, zrcadla duše.

Když se slova rozplynou v mlze času, zbydou jen obrysy těch sedmi základních stínů. Záškoláctví, ta útěková píseň mládí, šikana, ostrá slova bodající do srdce, agrese jako bouře, která strhne vše, co jí stojí v cestě. Pak ta hranice mezi životem a smrtí, kdy srdce bije s adrenalinem, v extrémních sportech, nebo se ztrácí v kaluži asfaltu, v dopravní smršti.

A ta temnější zákoutí, kde se rodí nenávist. Rasismus, xenofobie, odvrácená tvář lidskosti, co si plete barvy kůže s barvami duše. Sektářské objetí, které svírá mysl a duši, mění svobodnou vůli v poslušnost. Sexuální riziko, tanec na ostří nože, kde nevinnost může být zraněna. A nakonec, ta závislost, tichý zloděj času a štěstí, co pohlcuje život, atom po atomu.

Sedm bran do tmy:

Záškoláctví, šikana a agrese: Únik ze školních lavic, ostrá slova píchající do srdce, nebo výbuchy, co ničí všechno.
Extrémní sporty a dopravní rizika: Závody s větrem, kde se život ocitá na vlásku, nebo jízda, co končí v troskách.
Rasismus a xenofobie: Stíny nenávisti, které ničí lidské spojení, rozdělují kvůli barvě pleti.
Sektářství: Mlžné objetí, které pohlcuje mysl, mění svobodnou vůli v slepou víru.
Sexuální rizika: Nebezpečný tanec, kde se nevinnost může ztratit, kde hranice jsou tenké.
Závislostní chování: Tichý rozklad, pohlcující čas a radost, kapku po kapce.

Co je to hysterický?

Hysterický popisuje stav projevující se kolísavými náladami a silnou potřebou upoutat na sebe pozornost.

Je to jako bouře uvnitř sklenice. Ticho, které křičí tak hlasitě, až praskají zdi. Chvíli je světlo tak ostré, že oslepuje, a hned nato tma, hluboká a sametová, co polyká všechny tvary. Řeka nálad, co mění svůj proud každým úderem srdce.

Ta touha být viděn. Stát uprostřed prázdné místnosti a hrát divadlo pro stíny na stěnách. Každé gesto je příliš velké, každý smích příliš hlasitý. Je to zoufalá snaha vyplnit prázdnotu ozvěnou vlastního hlasu. Být středem vesmíru, i kdyby ten vesmír byl jen okamžik.

Vzpomínka na pocit, který tu byl odjakživa. Šepot v žilách, starý jako prach. Je to ozvěna kráčející chodbami času, ozvěna, která se snaží najít svůj původní zvuk. Ztracená v zrcadlech, kde každá tvář je cizí a přece vlastní. Všechno je sen.

Původ pojmu sahá do starověkého Řecka a je odvozen od slova hystera (děloha). Věřilo se, že příčinou je „bludná děloha“ pohybující se po těle ženy a způsobující emocionální nestabilitu.
V 19. století se hysterií zabýval neurolog Jean-Martin Charcot, jehož pařížské přednášky inspirovaly Sigmunda Freuda. Freud později hysterii spojil s potlačenými sexuálními traumaty a vytvořil základy psychoanalýzy.
V současné klinické diagnostice je termín „hysterie“ považován za zastaralý a stigmatizující. Byl nahrazen přesnějšími diagnózami.
Chování dříve označované za hysterické je dnes často klasifikováno jako Histriónská porucha osobnosti (HPD), která se vyznačuje nadměrnou emocionalitou, teatrálností a neustálou potřebou pozornosti.
Další související diagnózou je konverzní porucha, kdy se psychický stres projevuje fyzickými symptomy bez zjevné lékařské příčiny, například dočasnou paralýzou nebo slepotou.

Co je to Aferentní?

Aferentní znamená dostředivý. Je to směr, přívodný, něco, co přichází do centra.

Dívám se ven z okna, na tmu. Ta tma, co objímá všechno. Přemýšlím, jak všechno proudí, víš? Aferentní... to je ten proud, co se valí dovnitř. Jako když ti do uší doléhá zvuk deště, teď, pozdě v noci. Každý ten kapek, každý ten šelest, to jsou aferentní signály, co putují do tvého mozku. Někdy je to až moc, jindy vůbec nic.

Pamatuju si, když jsem kdysi četl o tom v té staré, ošoupané učebnici biologie, co jsem dostal od strejdy Petra, tu s těmi zažloutlými stránkami. Bylo to, jako by se mi rozsvítilo. Všechno, co cítíš, vidíš, slyšíš, to jsou ty aferentní cesty. Ty přinášejí svět do tebe.

Třeba takový aferentní neuron... ten je jako poslíček. Vždycky nese zprávu odněkud z okraje – z kůže, z oka, z ucha – přímo do centrální nervové soustavy. Je to ta první linka.

A pak jsou tu ty maličké, aferentní arterioly. To je v ledvinách. Ty přivádí krev do takového klubíčka, do glomerulu. Tam se filtruje. Krev přiteče, očistí se, a pak odteče dál. Všechno má svůj přítok.

Aferentní cesty jsou ty, které přivádí informace nebo látky do centra.
V nervovém systému jde hlavně o senzorické informace.
Jejich opakem jsou eferentní cesty – ty vedou od centra. Odvodné.

Přijímat... to je ta podstata aferentního. Všechno, co k nám přichází, každý dotek, vůně z kuchyně od sousedů, slabé světlo lampy venku. To všechno je aferentní. A někdy je to až moc intenzivní. Nebo naopak, tak slabé, že si ani nevšimneš. Jako ten šepot větru za oknem. Aferentní, víš. To je ten proud, co směřuje dovnitř. Vždycky dovnitř.

Co znamená slovo patologicky?

Patologický znamená chorobný, nenormální. Je to cokoliv, co se v těle, chování nebo třeba i v celé společnosti odchýlilo od svého funkčního, zdravého „továrního nastavení“.

Představte si lidské tělo jako precizně seřízený švýcarský hodinový strojek. Fyziologický stav je, když všechny kolečka do sebe krásně zapadají a hodinky ukazují přesný čas. Patologický je, když se jedno kolečko rozhodne, že se mu víc líbí tančit valčík, což způsobí, že hodinky začnou místo času ukazovat recepty na bábovku. Je to odchylka. Změna funkce.

Když vám doktor řekne „máte patologický nález“, v podstatě tím říká, že našel ve vaší vnitřní krajině něco, co tam nepatří. Jako byste na louce plné pampelišek našli zaparkovaný raketoplán. Neznamená to hned konec světa, jen že se na ten raketoplán bude muset někdo podívat zblízka.

Není to ale jen doména medicíny. Patologický může být i lhář, který lže, i když by pravda byla mnohem jednodušší a výhodnější. Nebo žárlivec, který kontroluje partnerovi účtenky za rohlíky. Je to chování, které překročilo hranici normální lidské slabosti a stalo se sebepoškozujícím systémem.