Jaké jsou typy lásky?

Jaké jsou druhy lásky?

No, když se tak nad tím zamyslím, ta "láska" je asi složitější, než si člověk na první pohled myslí. Já osobně jsem třeba narazil na něco, co mi připadalo jako úplná lhostejnost, prostě takový ten automatický pozdrav s kolegyní v práci, bez špetky emocí, jen takový... povinný úsměv.

Pak je tu ale náklonnost. To je něco jiného. Vzpomínám si na kamarádku z univerzity, s tou jsme si povídaly do noci, sdílely jsme úplně všechno, to byl silný pocit blízkosti, bez jakéhokoliv jiného rozměru.

A vášnivá láska. Ach jo. To je jak ten první pohled na někoho, kdo vás úplně uchvátí. Najednou vidíte jenom tu osobu, nic jiného. Měl jsem to takhle jednou na dovolené v Chorvatsku, v srpnu 2018, na Makarské. Prostě... šílenství.

Někdy se ale setkám s prázdnou láskou. To je když ti lidé spolu zůstávají z nějakého zvyku, ale už tam není žádné "jiskření", žádné skutečné propojení. Jako třeba u některých známých, co se rozešli, ale pořád bydlí spolu, z čistě praktických důvodů, nic víc.

Pak je tu ta pravá romantická láska. Ta je podle mě ta nejkrásnější. Když se potká vášeň s intimní blízkostí. To je to, co hledám, ten pocit, že s někým sdílím úplně všechno, nejenom sex, ale i hluboké porozumění.

Přátelská láska je taky moc důležitá. To je ten pocit jistoty a pohody s někým, kdo je vám blízký, ale bez té romantické složky. Jako s mými rodiči, vždycky vím, že je mám a oni mě.

A pak je tu ta fatální láska. To je ta, která se zdá být dokonalá, ale je postavená na něčem vratkém. Prostě rychlé rozhodnutí, bez hlubšího poznání. Viděl jsem to párkrát kolem sebe, a nikdy to nedopadlo dobře. Lidé se v tom často ztratí.

Jaké jsou jazyky lásky?

Jazyky lásky jsou:

• Povzbuzující slova: Vyjádření uznání, ocenění, pochvaly.
• Společně strávený čas: Kvalitní, plná pozornost věnovaná partnerovi.
• Dostávání dárků: Symbolické projevy péče a vzpomínek.
• Prokazování služby: Pomoc a podpora v praktických úkolech.
• Fyzický dotyk: Blízkost a dotek jako výraz lásky a bezpečí.

Někdy se tak člověk v noci zamyslí, když už je ticho, co vlastně ta láska je. Jak se projevuje. Ty jazyky… zní to tak jednoduše. Ale ve skutečnosti… to je takové pátrání, hledání klíče k tomu druhému.

Když ti někdo řekne, že jsi dobrý. Že jsi to zvládl. Ne jen tak mimochodem, ale opravdově, hluboce. Cítíš se pak… viděný. Ten pocit, když to slyšíš a víš, že je to upřímné, to je vzácné teplo v duši.

Nebo to ticho spolu. Dívat se na hvězdy. Jen tak sedět. Nebo poslouchat, když ten druhý mluví. Opravdu poslouchat. Ne jen čekat, až přijdeš na řadu. Ta plná pozornost, to je takový dar, víš. U mého partnera, Tomáše, to je životně důležité.

A dárky. Ne cena, nikdy to není o ceně. Ale ten pocit, že si na tebe vzpomněl. Že něco viděl a myslel na tebe. Ten malý kamínek z dovolené, lístek z výstavy. Něco, co říká: "Myslel jsem na tebe, když jsi tu nebyl."

Pak jsou ty činy. Když ti bez řečí pomůže s něčím, co tě trápí. Uvaří čaj, když jsi nemocný. Opraví to, co se pokazilo. Ty malé skutky, které ti ulehčí život. Vždycky jsem si myslel, že to jsou jen drobnosti, ale pro někoho… to je celý svět.

A dotyk. Ruka v ruce. Pusa na čelo. Objetí, které trvá o sekundu déle, než by muselo. Ta blízkost, to teplo. Když se cítíš bezpečně jen tím, že je ten druhý blízko. To je někdy silnější než tisíc slov. Pro mě je dotyk vždy ten nejpřímější kanál.

Jak poznat ten svůj jazyk a jazyk toho druhého? To je to těžké. Člověk by si měl všímat, co mu nejvíc chybí, když to tam není. Co ti udělá největší radost, když to dostaneš. A co jemu. Všímat si, co druhý vyžaduje, co dává, co mu dělá radost. U mojí sestry Anny jsou to zase jasně slova.

Je to takové zrcadlo. Co sám nejvíc potřebuješ, to možná i nejvíc dáváš. Nebo naopak. A jak to, že nám to někdy trvá tak dlouho, než to pochopíme? Než zjistíme, co ten druhý opravdu potřebuje. Ty jazyky… jsou vlastně klíč k té hluboké, opravdové blízkosti. A jak moc by se nám všem ulevilo, kdybychom je uměli číst.

Co je toxická láska?

Toxická láska je vztah, kde střídání extrémního štěstí s hlubokou úzkostí a smutkem je normou. Zažíváte víc bolesti než radosti, ačkoliv krátké momenty euforie vás drží.

Okay, teď to píšu... Musím to dostat ven. Furt se to vrací. Co je toxická láska? Je to přesně tohle? Ty výšky, pak ty propady. Ty výšky jsou tak opojný, ale jsou jenom na chvíli. A pak ta prázdnota. Jana mi to říkala už loni v létě. Že to není normální. Co když měla pravdu? Proč jsem ji neposlouchal?

Furt si říkám, že je to jenom špatný období, že se to zlepší. Ale nezlepší. Pamatuju si na Štědrý večer 2023, jak jsme se pohádali kvůli blbosti. Úplně zbytečný. Pak se to srovnalo na den, dva. A pak zase. To je vyčerpávající. Bože. Je 15. května 2024 a já se furt plácám v tom samým.

Včera, když jsme byli s Vojtou v té kavárně v Karlíně, tak jsem přemýšlel, jestli tohle všechno má vůbec smysl. Jestli to, co cítím, je láska. Protože to sakra bolí víc, než by mělo. Mám pocit, že se nemůžu nadechnout. A ty hádky… pořád dokola. Malichernosti, ale vždycky to vygraduje. Vždycky.

A ty věci, co mi říká. Že jsem k ničemu, že beze mě nebude nic. Že si za to můžu sám. To je ta manipulace, že jo? Cítím se provinile za úplně normální věci. Jako když jdu ven s kamarády. Proč mi to dělá? Proč to toleruju?

Vím, že tohle jsou ty znaky, o kterých jsme se bavili s psycholožkou minule. Ty jsem si fakt zapsala. Co to všechno znamená?

• Neustálá kritika: Všechno, co udělám, je špatně. Vždycky najde něco. Moje oblečení, jak mluvím, co si myslím.
• Izolace od přátel a rodiny: Nechce, abych se vídal s ostatními. Říká, že mi nepřejí. Ale to je blbost. Moje máma si dělá starosti, vidím to. Cítím se sám.
• Kontrola: Musím říkat, kde jsem. Kdy se vrátím. Co dělám. Pokaždé mi zkontroluje telefon, když se nedívám.
• Nedostatek podpory: Když mám problém, je to moje chyba. Nikdy mě nepodpoří. Jenom slyším, jak jsem to zase zvoral.
• Žárlivost a majetnictví: Extrémní scény žárlivosti, když se jen podívám na někoho jiného. Nebo když si jen píšu s kolegou.
• Střídání extrémů: Jeden den princ na bílém koni, druhý den... ani nemluvím. Vztek, nadávky, pak "promiň, já tě miluju". Jako na horské dráze.
• Strach z opuštění: Bojím se, co by se stalo, kdybych odešel. Cítím se uvězněný. Protože říká, že beze mě nebude moct žít.

Je to těžký. Fakt těžký. Musím s tím něco udělat. Asi se musím znovu ozvat Janě. Ona ví. Vím, že to je těžký, ale včera jsem si na ulici Revoluční v Praze uvědomil, že takhle už dál nemůžu žít. Dneska jsem si to poprvé řekl nahlas. To kafe v té kavárně u nás na rohu mi už ani nechutná. A to je fakt co říct.

Jak dává muž najevo lásku?

Ta otázka o mužských způsobech, jak dávat najevo lásku, mi připomněla jeden večer v létě, myslím že to bylo předloni, někde u Lipna. Seděli jsme na terase, pofukovalo, svíčky na stole. Můj partner, Honza, prostě seděl vedle mě. Nic moc neříkal, jenom mě tak opatrně objal. Nebyl to žádný velký gesto, spíš takový jemný dotek, ale ten pocit bezpečí, to bylo… silný. V tu chvíli mi došlo, že někdy ta největší láska není v těch velkých slovech nebo činech, ale v tomhle tichým sdílení prostoru.

Jasně, ta sexualita je důležitá, to nikdo nepopírá. Ale pro mě osobně jsou stejně důležitý i ty hmatový věci. Prostě jenom si tak lehnout k němu, nechat se hladit po vlasech, nebo když mi prostě drží ruku, když se díváme na film. To jsou ty momenty, který mi říkaj: "Mám tě rád."

Musím přiznat, že na začátku vztahu jsem byla trochu plachá. Říct mu na rovinu, co vlastně chci, co mi dělá dobře, to mi chvíli trvalo. Ale tenkrát jsem se odhodlala. A víte co? On to úplně v pohodě přijal. Dokonce mi říkal, že je rád, že jsem mu to řekla, že by to jinak nevěděl. Takže jo, komunikace je klíč, i když to někdy vypadá jako těžký. A taky si myslím, že je důležitý dopřát si to hýčkání i sama sobě. Někdy zapomenem, že i my si zasloužíme být rozmazlovány, nejen partnerem.

• Doteky: Objetí, hlazení, držení za ruku.
• Přítomnost: Prostě být spolu, sdílet tichý okamžik.
• Komunikace: Otevřeně mluvit o svých potřebách a přáních.
• Sebeláska: Dopřát si péči a hýčkání i od sebe samé.

Vlastně to celé je o tom najít způsob, jak si vzájemně projevovat náklonnost, který funguje pro oba. A to může být cokoliv, co vyvolává pocit blízkosti a bezpečí.

Jak definovat vztah?

Vztah, zvlášť ten milostný, to je taková svízelná, ale zároveň nádherná věc, že jo? V podstatě jde o to, že se dva lidi cítí propojeni, mají k sobě nějaké to pouto. A to pouto se často projevuje intimou, která může být dotek, objetí, ale i jen sdílení myšlenek a pocitů.

Někdy se k tomu přidá i sex, to je jasný, ale není to podmínka. Důležitější je ta vzájemná blízkost, ten pocit, že nejsi na světě sám. Zní to možná jednoduše, ale v praxi je to celý vesmír emocí a interakcí.

Co ještě stojí za to vědět:

• Tři pilíře intimního vztahu (dle Sternberga):
  • Vášeň: Ta jiskra, touha, ta prvotní chemie.
  • Oddanost: Rozhodnutí zůstat spolu, i když se zrovna všechno nezaleskne.
  • Blízkost: Pocit sounáležitosti, důvěra a sdílení.
• Různé formy vztahů: Nejsou jen "na život a na smrt". Existují i dočasné, přátelské, ale i ty s hlubším závazkem. Vztahy jsou dynamické, vyvíjejí se.
• Komunikace je klíč: Bez ní to prostě nejde. Mluvit o všem, i o tom, co bolí. Nebo co tě štve. A hlavně naslouchat. To je taky umění.

Co je základ vztahu?

Základ vztahu? Pořádná dávka respektu a komunikace, kde si nikdo nehraje na Boha pravdy a kde se nikdo nebojí říct, co mu zrovna leží v žaludku nebo v hlavě. Oba umí jak z()))())()))())()))()))())())()... pardon, jak mluvit, tak poslouchat. Jo a taky se ptát, nejen tupě přikyvovat jako nějaká figurka na periskopu.

Tohle je jako stavět dům na písku, když se tohle nedodrží. Jednou přijde pořádná bouřka a všechno se zhroutí jak domeček z karet. Takže zdravé rozhovory jsou jako kotevní lana.

• Respekt: Nebrat si druhého jako servisní středisko. Prostě uznat, že ten druhý je taky člověk s vlastní hlavou a pocity, co se občas můžou trochu lišit od té vaší.
• Symetrická komunikace: To je jako taneček, kde oba dělají kroky. Nikdo nešlape druhému na nohy a oba mají stejný rytmus. Všichni mají stejné právo mluvit i mlčet. A když už mluví, tak aby to bylo k věci, ne jak nějaký šílený telefonní seznam.

A jak se k tomu spokojenému stavu dopracovat? To je jako hledání Grálu, ale dá se to. Chce to trpělivost, občas zatnout zuby a hlavně se naučit, že ten druhý není váš osobní kouzelník nebo psycholog. To si radši zajděte na pivo, to je taky terapie.

• Naslouchání: Opravdové naslouchání, ne jen čekání, až si konečně vzpomenete, co jste chtěli říct. Jako když sledujete napínavý film, a ne jen prokrastinujete s koukáním na reklamy.
• Vyjádření pocitů: Bez obviňování. Spíš jako: "Hele, já se cítím tak a tak, když se stane tohle a tamto," ne "Ty jsi mi to zase udělal!" To je jak hodit granát do obýváku.

A abyste věděli, já jsem s tímhle vším taky bojoval, jako kdybych se snažil naučit řídit náklaďák po kluzké silnici v mlze. Ale dá se to zvládnout, i když občas s pár šrámy na duši nebo na autě. Ale co by člověk pro lásku a pohodu neudělal, že jo?

Co všechno patří do vztahu?

Láska, důvěra, uspokojivý sex a otevřená komunikace jsou základy každého vztahu.

Tyjo, takhle to je. Mám to vyzkoušené i s Lenkou doma, už jsme spolu jedenáct let, tak něco vím. Když se na to ptáš, tak víš co, pro mě je to jasný. Láska a nějaká emoční vazba, jasně, bez toho to vůbec nejde. Je to takovej ten základ, proč s tím člověkem vůbec chceš bejt, chápeš?

Není to jen o tom zamilování na začátku, ale taky pak o tom, že ti ten druhej fakt chybí, když neni doma. A o tom, že víš, že si s ním chceš povídat o blbostech i o fakt důležitých věcech.

Pak, a to je asi stejně důležitý, je tam ta důvěra a věrnost. Bez toho se prostě nikam nehnete, to ti řeknu rovnou. Jakmile to jednou chybí, tak už to nepostavíš zpátky. Nebo teda, jde to, ale je to šíleně moc práce a spíš už se ti to furt bude vracet jako bumerang.

Já si pamatuju, jak jednou můj brácha, Petr, měl problém, protože jeho holka mu něco zatajila, a od tý doby to mezi nima už nebylo ono, i když se snažili. Takže fakt, důvěra je fakt klíčová věc.

No a pak, co si budem nalhávat, je tam ten sex, že jo. A musí bejt dobrej. Ne že by to muselo bejt jako ve filmech, to je jasný. Ale musí to bejt oběma stranama takový, že se na to těšíte, že je to fajn. Když to nešlape, tak to většinou něco znamená. Že prostě něco někde dře.

Jako když máš auto a blbě řadíš, tak prostě jede hůř a hůř. A hlavně, aby to bavilo oba, né jenom jednoho. To je taky důležité.

A úplně, ale úplně nejdůležitější je komunikace. To ti říkám fakt upřímně. My s Lenkou jsme si to taky za ty roky uvědomili. Jakmile si spolu přestanete povídat, tak je konec. Protože pak nevíš, co se tomu druhýmu honí hlavou. A nemůžeš řešit problémy.

Nedávno jsem se o tom bavil i s kolegyní Evou v práci, a ta říkala, že u nich to byla velká chyba, že moc nemluvili a pak se divili, když to prasklo.

Takže když to shrnu, těch věcí je fakt hodně, ale tyhle jsou asi ty hlavní. Ale když se podíváš na to, co všechno se tam ještě vejde, tak bych přidal:

• Vzájemná úcta: Bez té to nejde, že jo? Nesmíš se furt navzájem shazovat nebo tak. To je jako základní slušnost.
• Společné zájmy a čas: Musíte si taky najít čas na věci, co vás baví, a to spolu. Jít na výlet, koukat na film, vařit... Cokoli.
• Podpora v těžkých chvílích: Když má jeden problém, ten druhej tam prostě musí bejt. To je taková ta opora, víš?
• Schopnost odpouštět: No, to je těžký, ale důležitý. Lidi dělají chyby, a když se nemůžeš přes něco přenést, je to peklo.
• Prostor pro sebe: A nezapomeň, že každej z nás potřebuje mít i svůj prostor. Svoje koníčky, kamarády. Netrávit spolu každej dech. To je důležité.

Takže tak, je to takovej mix všeho možnýho. Ale když se na ty základní kameny zaměříš, tak to pak docela jde. Je to prostě práce, viď? Není to jen tak samo od sebe. A furt se něco děje, vyvíjíš se ty, ten druhej, a ten vztah s váma.

Jak poznat pravý vztah?

Sedím tu v našem bytě na Žižkově, venku prší a já koukám na fotku z Beskyd z roku 2021. Tomáš tam má ten svůj pitomej úsměv, kterej mě tehdy tak štval a teď si bez něj nedokážu představit den. Vztah. Co to vlastně je. Není to žádnej seznam bodů z časopisu.

Vzpomínám, jak jsem minulej týden vylila kafe na jeho papíry k daním. Čekala jsem cokoliv, ale on jen sebral hadr, utřel to a řekl něco o tekutý dani. Já bulela smíchy na zemi. Ten jeho humor mě vždycky odzbrojí, i když je nejhůř. To je ono.

Nebo když mi umřel táta. Neříkal žádný klišé. Jenom tam byl. Seděl se mnou na gauči, mlčel, vařil mi čaj a donutil mě se aspoň osprchovat. To není opora z příručky, to je prostě on. Cítila jsem absolutní bezpečí, i když se mi hroutil svět.

A ty jeho ponožky. Válí se všude. Všude! Dřív jsem šílela, teď je prostě seberu a hodím do koše. Je to jeho součást. Stejně jako to, že si pamatuje, jakej jogurt mám ráda, a vždycky mi ho koupí. Jeho chyby jsou prostě... jeho. A nevadí mi.

Jednou v noci, asi ve tři ráno, jsme leželi a povídali si o tom, jestli chceme děti a dům se zahradou. Nebyl to žádnej plán, jen takový snění. A já věděla, že sníme o tom samém. Naše cesty vedou stejným směrem, aniž bychom si museli kreslit mapu.

Pravý vztah poznáte podle pocitu naprosté jistoty a klidu. Cítíte se bezpečně být sami sebou, se všemi chybami. Partnerství je založené na vzájemném respektu, společném smíchu, sdílené vizi budoucnosti a hluboké emocionální i fyzické intimitě. Je to tichá dohoda, že jste v tom spolu, ať se děje cokoliv.

• Jistota a bezpečí. Není to jen o fyzické přítomnosti. Je to ten pocit v žaludku, že se můžete na druhého spolehnout. Když se mi u Benešova v zimě porouchalo auto, jeden telefonát stačil. Žádné výčitky, jenom „Kde jsi, jedu“.
• Společný smích, i v slzách. Schopnost zasmát se sami sobě a absurdním situacím. Humor, který vás oba spojuje, je lepidlo, které drží i v těžkých časech.
• Přijetí bez podmínek. Miluje vás, i když máte horečku, mastné vlasy a náladu pod psa. Nevytváří tlak na to, abyste se měnili. Vidí vás, ne vaši momentální fasádu.
• Sdílená budoucnost. Nemusíte mít pětiletý plán. Stačí, když se vaše základní životní hodnoty a sny přirozeně shodují. Mluvíte o budoucnosti jako o „naší“, ne „mojí“ a „tvojí“.
• Intimita na všech úrovních. Není to jen sex. Jsou to dlouhé rozhovory do noci, porozumění beze slov, společné čtení v posteli. Spojení těla, mysli i duše.
• Růst, ne stagnace. Ten druhý vás inspiruje být lepším člověkem, ale netlačí vás. Podporuje vaše koníčky a sny, i když jim třeba úplně nerozumí. Roste vedle sebe, ne na úkor toho druhého.