Jak poznám, že mám slabé mléko?

Uf, „slabé mléko“… kolikrát jsem tohle slyšela! A kolikrát jsem se tím trápila! Jako by nestačilo, že je člověk po porodu unavený, najednou má řešit, jestli má DOST DOBRÉ MLÉKO?! Vážně?

Víte, ono to s tím slabým mlékem… je to taková… pověra, ne? Jako kdyby existovalo nějaké „silné“ a „slabé“. Jasně, složení se mění, ale že by bylo najednou… „ředěné“? To se mi nezdá. Spíš mi přijde, že miminko prostě roste. Jako moje malá Anička. Jeden týden byla andílek, spala a pila… a pak najednou? U prsu pořád! A nespokojená! Říkala jsem si: „Bože, co dělám špatně? Mám ho málo?“ A babička hned: „Slabé mléko, to bude ono!“ Ach jo…

Pamatuju si, jak jsem brečela v koupelně, Anička řvala hlady (nebo aspoň jsem si to myslela) a já se cítila… no, hrozně. Jako selhání. Ale pak jsem si přečetla – nevím už kde, asi na nějakém mateřském fóru – že miminka prostě mají růstové spurty. Že najednou potřebují víc a častěji. A že to s tím mlékem vůbec nesouvisí! Že se prsa prostě přizpůsobí.

A taky… stres. To je kapitola sama pro sebe. Kolikrát jsem se snažila kojit a v hlavě mi běželo tisíc věcí. Nákup, úklid, žehlení… A malá se kroutila a já si říkala: „Vidíš, zase to nejde, zase máš málo mléka!“ Blbost! Prostě jsem byla nervózní a ona to cítila. Kojení chce klid. Šálek čaje, pohodlný polštář… a žádný stres.

A nalitá prsa? No, ze začátku jsem je měla jako melouny! Ale postupem času se to ustálilo. Už se mi nenalévají tak často, ale mléka je pořád dost. Důležité je správně přisát. To mi taky chvilku trvalo, než jsme se s Aničkou sladily. Ale poradila mi laktační poradkyně. Zlatá ženská! Takže… než začnete panikařit kvůli „slabému mléku“, zkuste se zaměřit na techniku a klid. A věřte si! Vaše tělo ví, co dělá. Opravdu.