Jak poznám, že přichází porod?

Takže, jak poznám, že se blíží ten VELKÝ den? Heh, to je otázka za milion! Řeknu vám, ta představa, že to poznám s naprostou jistotou… no, nebyla jsem si jistá ani při prvním, ani při druhým. Vážně!

Bříško roste, to jo, to je jasný. A ty pohyby miminka… no, s tím mým prvním, Matyášem, to bylo takový divoký rodeo až do poslední chvíle. Měla jsem pocit, že mi chce prokousat břicho. Ale u Aničky? Ta byla spíš taková klidná, sem tam ťuknutí. Takže spolehnout se na to, jak se mimčo hýbe, to mi přijde takový… hmm, nejistý.

A ta hlenová zátka? Jo, prý to má být jako signál. Upřímně? Já jsem ji u Matyáše asi vůbec nezaregistrovala. Prostě se to někde stalo, a já si říkala, že je to asi výtok nebo co. U Aničky jsem si to aspoň uvědomila, ale že by to byl nějakej ultra signál? To ne.

Ale víte co je fakt signál? Kontrakce! Pamatuju si, jak jsem s Matyášem ležela na gauči a říkala si: “Hmm, to je divný. Bolí mě břicho jak při menstruaci, ale tak nějak víc.” A pak to přišlo. Jedna, druhá, a začalo to být pravidelný. A co je nejdůležitější? Bolest se stupňovala! To už jsem věděla, že to je vono!

No a odtok plodové vody… to je taky dost jasný, ne? Teda, pokud to není jen takový prosakování, jako jsem to měla já u Aničky. Myslela jsem, že si jen trochu ucvrknu, haha! Ale nakonec to prostě prasklo a už se nedalo nic dělat. Takže rada pro vás: radši se sbalte do porodnice dřív, než abyste se tam museli hrabat narychlo s mokrýma kalhotama, jo? 😀

Jo, a ještě jedna věc. Mluvte s maminkami. Opravdu! Každá má jinou zkušenost, a i když vám to nedá přesnou odpověď, co vás čeká, aspoň budete vědět, že v tom nejste samy. A to, věřte mi, je k nezaplacení.