Co obnáší kolaudace?

Kolaudace? Ach, to slovo mi dodnes nahání husí kůži! Víte, co to obnáší? No, představte si hromadu papírů, takovou, že by se z ní dalo postavit malé lešení. Žádosti, formuláře, potvrzení… všechno pečlivě sepsané, kontrolované, a já se přitom modlila, abych na něco nezapomněla. Vždyť je to tak důležité, že? Vždyť to je vlastně požehnání pro můj nový domov.

Pamatuju si, jak jsem se třásla, když ten inspektor přišel. Procházel se po domě, od sklepa až po půdu, a já za ním s vyplazeným jazykem a srdcem bušícím jako zběsilé. Všude samá maličkost, každý šroubek, každý drát – všechno pod drobnohledem. A já se bála, že mi najde nějakou chybu, nějakou tu maličkost, co by celý proces zhatila. Bylo to jako kdyby mi soudil celý život, no snad ani ne. Spíš jako by soudil mé sny.

Jednou mi dokonce vytknul, že jedna zásuvka není správně uzemněná. Víte, taková banalita! Ale já se cítila, jako bych zrovna propadla na nějaké důležité zkoušce, a to jsem se na to tak připravovala! Ale naštěstí se dalo vše snadno napravit. To byl asi nejkritičtější moment.

A pak… pak přišel ten okamžik. To razítko. Ten malý, nenápadný otisk na papíře. Ale pro mě to znamenalo tak moc! Úleva, radost, uvolnění… konečně to bylo za mnou! Bylo to vyčerpávající, napínavé, ale stálo to za to. Ten pocit, když se vám konečně podaří překonat tuhle byrokratickou horskou dráhu a můžete se konečně nastěhovat do svého vysněného domova… no, prostě nepopsatelné! Takže, když se vás někdo zeptá, co obnáší kolaudace, tak mu řekněte: hromada papírů, nervy na pochodu a pak konečně, konečně – radost!