Kdy dědictví propadá státu?

Kdy vlastně ten stát sebere všechno? Tohle mi vrtalo hlavou, víte? Když jsem si před časem dělal pořádek v papírech prababičky, našel jsem tam něco o dědictví a najednou…bum! Všechno to právo na ten starý dům, co už stejně chátrá… a co s tím?

No a tak jsem zjistil, že dědictví propadne státu, když se prostě nenajde nikdo, kdo by ho zdědil. Zní to hrozně, že? Jako by stát čekal, až se všichni ostatní vzdálí… všechno to projde přes ty dědické třídy, od nejbližších – děti, vnoučata, sourozenci – až po…no…stát. Ten je taková poslední záchranná síť, nebo spíš… síť, která všechno pochytá.

Pamatuju si, jak mi babička vyprávěla o sestřenici, co zemřela bezdětná a bez sourozenců. Co se stalo? Přesně tohle. Stát jí zdědil chatu u rybníka. Byla prý krásná, ale co s ní stát? To je přece blbost, ne? Byla by se jí nějaká rodina ráda ujala, kdyby to šlo. Možná by ji někdo prodal, možná by ji nechali chátrat… ale pořád to není to samé, jako když ji zdědí někdo, kdo tam má vzpomínky, co?

Oni to prý všechno pečlivě prověřují, tyhle dědické třídy, až do šesté. Šest! To je strašně moc, že? To už se fakt hledá jehla v kupce sena. Ale pak je tam stát, jak takový poslední… pojištění? No nevím. Zní to tak hrozně formálně, ale v podstatě… je to tak. Jestli se nikdo nenajde, tak to prostě stát převezme. A co s tím pak bude dělat… to už je jiná otázka. Kdybych věděl! Možná by stálo za to si to prostudovat podrobněji, kdyby se to týkalo někoho blízkého, kdo by se pak o to nemohl postarat.