Jak zjistit náboj?

Takže, jak vlastně poznám, že má něco náboj? No, pamatuju si, jak nám to kdysi vysvětlovali ve fyzice… elektroskop! To je taková ta věc, co má ty dvě zlatý fólie, co se rozevřou, když se k nim něco nabitého přiblíží, že jo? Mám pocit, že to už je strašně dávno.

No a jak se to vůbec stane, že něco je nabité? Hlavně, že se to furt děje, ne? Tření! To je to slovo. Jako když si v zimě sundám svetr a úplně mi elektrizujou vlasy. Třeme kůži o plast, a co se stane? Elektrony si řeknou: “Ahoj, já jdu k tobě!” a hop, už se jedno těleso nabíjí záporně, protože má elektronů víc než by mělo, a to druhý je chudák kladný, protože mu jich pár chybí.

A pak je tu to dotýkání… jako, když se dva zamilovaní drží za ruce a cítí tu elektřinu, haha. No, ale vážně. Když se dotknu něčeho nabitého, ten náboj se tak nějak rozdělí. Rozdělí se tak dlouho, dokud nejsou oba tak nějak “v pohodě,” v rovnováze. No, to mi teda kolikrát v životě chybělo, ta rovnováha!

A ještě polarizace! To je, když se ten nabitý surovec přiblíží k něčemu nevinnému a nenabitému a… udělá z něj taky surovce! Nebo spíš, indukuje v něm opačný náboj. Jako, jo, vlastně jo. Je to jako když se negativní člověk potká s pozitivním a ten pozitivní se snaží aspoň trochu toho dobra přenést na něj. No, někdy se to povede, někdy ne. Ale to je ten princip, ne?

Takže elektroskop, tření, dotyk, polarizace. Je to složitý, ale vlastně docela logický, co říkáte? Hlavně si pamatovat, že ty elektrony furt někde lítaj a dělaj bordel. No, ale taky zábavu!