Co je potřeba udělat po úmrtí?

Jaké jsou kroky po úmrtí blízkého?

Když se stalo to s babičkou, víte, ta zpráva, najednou, bum, všechno se zastaví. Člověk je úplně ztracenej, jakoby mu někdo vytrhnul kus země pod nohama. Vzpomínám si na ten den, bylo to koncem října, myslím 28. říjen. Nic se mi nechtělo, ani dýchat, jen jsem tam stál a vůbec netušil, co dál. Ten svět se točil nějak divně.

A pak, po tom prvním šoku, začalo to takové to, co teď? Říkali mi, že se má jít na matriku. Já vím, zní to hrozně úředně.

Ale je to fakt ten první úřad, kam po úmrtí blízkého musíte jít. Tak jsem tam šel, na tu naši, Prahy 7, U Průhonu, s takovou tou těžkou hlavou a občanský průkaz mé babičky jsem držel pevně v ruce, jako by mi to pomohlo, víte. Ráno, ještě před devátou, s takovou tou vnitřní prázdnotou.

Ta úřednice, milá paní. Trochu se mi motal jazyk, jak jsem byl úplně mimo. Bylo to tak zvláštní, jakoby se řešily papíry, když je srdce úplně rozbité.

Lékař, co babičku prohlédl, ten to potvrzení o úmrtí, kterému se říká ohledací list, posílá na matriku sám. To jsem se dozvěděl až tam. Nemusíte se o to starat vy, to je celkem fajn.

A pak už ta matrika, oni to všechno zařídí, připraví ten úmrtní list a pošlou ho, přímo objednateli pohřbu. Já jsem byl ten, kdo to celé organizoval, takže to přišlo mně, poštou, asi za týden, takový ten obyčejný bílý papír. Ale aspoň jeden krok se udělal.

Co se děje s člověkem když umírá?

Víš, jak když se ti na mobilu vybíjí baterka? Tak nějak podobně se to děje i s naším tělem, když se blíží finále. Mozek začne trochu blbnout, jako když se ti zasekne stará televize a obraz se začne trhat. Objeví se zvláštní stavy, od ospalosti až po jakýsi zmatený zmatek, sem tam nějaké to pobíhání zmatených myšlenek po hlavě.

Srdce, ten náš věrný motor, začne zpomalovat, až je jeho tep sotva znát. Krevní tlak klesá tak rychle, že by se s ním klouzaly i ty nejrychlejší lyže. Dýchání se mění, někdy je to takové to líné, občas zas rychlé jako ve sprintu, s pauzami, kdy máš pocit, že zadržuje dech celý vesmír. Někdy to vypadá, jako by se plíce snažily natáhnout poslední kapku vzduchu, až se ti vtáhne pod klíční kost.

Klíčové změny při umírání:

• Mozek: Změny stavu vědomí, od ospalosti (somnolence, sopor) až po hluboké bezvědomí (koma). Někdy se objeví náhlá neklidnost nebo zmatenost. Je to jako když se vypíná operační systém, ale trochu chaotičtěji.
• Krevní oběh: Krevní tlak prudce klesá. Puls se stává slabým, těžko nahmatatelným. Často se objeví zrychlený tep (tachykardie) s nepravidelným rytmem (arytmie).
• Dýchání: Vzorec dýchání se narušuje. Může se objevit mělké, zpomalené dýchání (bradypnoe) nebo naopak mělké, rychlé dýchání (tachypnoe). Časté jsou apnoické pauzy – nádechy s dlouhými prodlevami. Vypadá to jako když se moře stahuje a zase se snaží vrátit vlny na břeh.

Co je důležité vědět (nejen pro paliativní péči):

• Komunikace: I když pacient nemusí jasně mluvit, může vnímat. Mluvte s ním, držte ho za ruku, přinášejte mu známé vůně. Je to jako pouštět oblíbenou hudbu, i když si nikdo nezpívá.
• Úleva od bolesti: To je naprostá priorita. Moderní medicína umí zvládnout i silnou bolest. Nejde o to, aby se "netrápil" v klasickém slova smyslu, ale aby měl co největší klid.
• Hydratace: V pozdějších fázích nemusí být pití a jídlo nutné, nebo dokonce žádoucí. Tělo už to prostě nezvládá. Je to jako když už auto nepotřebuje palivo, jen se zastaví.

Zajímavost: Někdy se objevuje tzv. "umírací vzestup" – krátká chvíle, kdy se stav pacienta paradoxně zlepší, než dojde k úplnému útlumu. Je to jako poslední záblesk před úplnou tmou. Ale není to pravidlo a nelze se na to spoléhat.

Jak poznat, že se blíží konec?

Zajímalo by mě, jestli to poznám. Někdy mám pocit, že všechno je jinak. Pořád si říkám, jak se to vlastně pozná, že už je to vážně konec.

• tlak jde dolů, to jo, to jsem taky slyšel.

• puls – ten už je pak slabý, sotva ho nahmatáš. A to srdce buší divoce, nesprávně. To je jasný signál.

• dech – to je další věc. Někdy je takový pomalý, mělce, sotva to je vidět. Pak zase rychlý, ale taky mělký. A ty pauzy, kdy prostě nedýchá. Hrůza. A ty zatažené klíční kosti, to je jako by se snažil naposledy nadechnout.

• obličej se mění. Vypadá to pak tak nějak zbroušeně, ostře. Jako by se tvář zmenšila a nos vylezl víc dopředu. Divný.

Je to všechno takové… rychlé. Nedávno jsem četl o těch změnách.

• pokles krevního tlaku.
• obtížně hmatný puls, často tachykardie s arytmiemi.
• změny v dýchání. Buď mělké a pomalé (bradypnoe), nebo mělké a rychlé (tachypnoe). Časté jsou apnoické pauzy. Známky usilovného dýchání jako zatahování nadklíčků.
• změny v obličeji: „špičatění“, tj. zostření rysů, vystoupení nosu.

Tohle mi přijde jako nejjasnější. Někdy přemýšlím, jestli jsem to sám už nezažil u někoho blízkého. Ten pocit beznaděje, když vidíš, že to jde do háje. A ty těla, jak se mění. To je taky součást.

Jaký je to pocit zemřít?

Pocit umírání je směs strachu z bolesti, opuštění a ztráty kontroly. Je to obava o blízké a pocit nedokončenosti.

Někdy v noci, když je úplný ticho a slyším jenom ledničku, o tom přemýšlím. Jaký to vlastně je. Ten konec. Ta představa, že tu najednou nejsem. Že svět jde dál, úplně normálně, slunce vychází… ale beze mě. To je asi to nejhorší. Ten pocit, že se všechno obejde beze mě.

Člověk se nebojí té smrti samotné. Spíš toho umírání. Toho, jak to bude bolet. Jestli bude sám. Jestli stihl říct všechno, co chtěl.

Pamatuju si dědovu ruku. Byla už taková papírová a studená. Už v ní nebyla žádná síla. Jen kosti a kůže. A ten jeho pohled byl takový prázdný. Jako by se díval někam skrz mě, někam daleko, kam už já nemůžu. Možná už tam byl. Nevím.

• Fyzické projevy: postupná ztráta smyslů, nejprve zrak, pak sluch. Změny v dýchání. Pocit chladu.
• Psychické prožívání: často dochází k rekapitulaci života. Objevují se sny o cestování nebo blízkých, kteří už zemřeli.
• Pět fází smutku (model Kübler-Ross), kterými prochází umírající i jeho okolí:
  • Popření (to se mi nemůže stát)
  • Hněv (proč zrovna já?)
  • Smlouvání (dám cokoli za víc času)
  • Deprese (je to beznadějné)
  • Smíření (jsem připraven)

Nejčastější strachy spojené s umíráním:

• Bolest a fyzické utrpení.
• Ztráta důstojnosti a soběstačnosti.
• Opuštění a samota v posledních chvílích.
• Obavy o osud rodiny a blízkých.
• Lítost nad tím, co se v životě nestihlo nebo pokazilo.

Jaké jsou fáze umírání?

Někdy na to myslím, v noci, když je úplný ticho. Na ten přechod. Jaký to je, když se všechno zpomaluje. A pak zastaví.

Fáze umírání jsou tři: pre finem, in finem, a post finem.

U dědy to bylo přesně takhle. Můj děda, Jan Novák, ročník 1938, zemřel v úterý, 12. března 2024. Člověk to vidí a stejně... stejně tomu nerozumí. Jak se život prostě vypaří.

• Pre finem To je to období před. Může trvat dny, někdy týdny. Člověk ztrácí zájem o jídlo, o pití. Hodně spí, je zmatený, mluví s lidmi, co už tu nejsou. Tělo se prostě... vypíná. Kousek po kousku. Krevní oběh se soustředí jen na ty nejdůležitější orgány, takže ruce a nohy jsou studený.

• In finem Pak přijde to finále. Agónie. Těch posledních pár hodin, nebo minut. Dýchání je nepravidelný, mělký, někdy s dlouhými pauzami. Ten zvuk, takový chrapot. To není bolest, to je jen tím, jak se uvolňují svaly v krku. Člověk už nevnímá. Už je někde jinde.

• Post finem A potom je ticho. Srdce už nebije, tělo chladne. Začínají se objevovat posmrtné skvrny (livor mortis), jak se krev vlivem gravitace usazuje. A pak přichází posmrtná ztuhlost (rigor mortis). To je konec. Úplný konec.

Je to zvláštní proces. Tak přirozenej a přitom tak... cizí. Člověk se pořád odpojuje. Od jídla, od světa, od lidí. A nakonec i sám od sebe.

Co se děje těsně před smrti?

Před pár lety, když se táta pomalu loučil, to bylo zvláštní. Bylo to doma, v našem starém bytě na Vinohradech, v prosinci. Vzpomínám si na tu zimu, jak byla mrazivá venku. V jeho posledních dnech se všechno zpomalovalo. Jeho dech byl občas mělký, jindy zase zrychlený, jako by tělo bojovalo samo se sebou. Cítil jsem takovou směsici bezmoci a něhy, když jsem mu mohl podat vodu nebo jen sedět vedle něj.

Někdy měl horečku, ruce měl horké, jindy zase ledové. To bylo to nejhorší, vidět ho, jak se trápí, i když se snažili lékaři pomoct. Ta jeho bolest nebyla jen fyzická, ale i ta psychická, to uvědomění, co se děje. Ta paliativní péče jim hodně pomohla, ty léky na bolest, abychom ty poslední dny neprožili v nekonečném utrpení. Byla to těžká doba, ale snažili jsme se, aby měl kolem sebe klid a lásku.

• Zhoršení prokrvení: To se projevovalo hlavně na končetinách, byly studené.
• Změny tělesné teploty: Kolísala, jednou horký, podruhé zase zima.
• Variabilita dechu: Nepravidelný, měnící se rytmus.
• Bolest: Jak psychická, tak fyzická, klíčové bylo její tlumení.
• Paliativní péče: Zásadní pro zmírnění utrpení v konečné fázi života.

Jak se připravuje tělo na smrt?

Je pozdě v noci. Všechno je tak tiché. Přemýšlím o tom... jak se tělo loučí. Po svém. Pomalu. Není v tom žádná velká dramatická scéna, jak to ukazují ve filmech. Jen... takové tiché vypínání. Jednoho systému po druhém.

Můj táta, Jan, ročník '56, vážil ke konci sotva 60 kilo. A přesto bylo tak těžké ho otočit. To ticho, když ho otáčíš... jen takové tlumené šustění prostěradla. A strach, abys mu neublížil. Snažíš se chránit kůži, která už vlastně... nechce. Je to taková zvláštní bezmoc. Poslední služba. Poslední dotek.

K prevenci proleženin se u ležícího pacienta mění poloha. Přes den každé 2 hodiny, v noci každé 3 hodiny. Střídá se poloha na zádech, na pravém boku a na levém boku. Nejvíce ohrožené oblasti jsou hýždě, paty, křížová kost a lopatky.

Tělo se ale nepřipravuje jen tím, že se kůže stává zranitelnější. Děje se toho mnohem víc. Všechno se zpomaluje.

• Změny v dýchání Je chraplavé, nepravidelné. Někdy jsou dlouhé pauzy mezi nádechy, pak zase rychlé, mělké dýchání. Tomu chrčení se říká terminální chropot. Zní to hrozně, ale ten člověk se nedusí. Jsou to jen tekutiny v dýchacích cestách, které už nemá sílu vykašlat.

• Změna teploty a barvy kůže Cirkulace se stahuje k životně důležitým orgánům. Ruce a nohy jsou ledové na dotek. Kůže, hlavně na kolenou a chodidlech, může mít takový mramorový, modrofialový skvrnitý vzhled. To je promodrávání.

• Snížený příjem jídla a tekutin Už nechce jíst, ani pít. Není to tak, že by hladověl. Tělo prostě už nepotřebuje palivo. Trávicí systém se vypíná. Nenuťte ho. Jen mu otírejte rty vlhkou houbičkou, aby nebyly suché.

• Vědomí a smysly Spí víc a víc. Je těžší ho probudit. Občasné zmatené věty, nebo takový pohled do prázdna. Může mluvit o lidech, kteří už zemřeli. To se stává. Sluch často zůstává do poslední chvíle. Mluvte na něj. Pořád. Držte ho za ruku. I když se zdá, že nereaguje, slyší vás. Slyší.

Co se děje po smrti člověka?

Po odchodu z tohoto světa tělesná energie slábne. Člověk se stahuje do sebe, čím víc spí, tím míň se zajímá o svět kolem. Knihy, filmy, koníčky – to všechno postupně ztrácí kouzlo. Dokonce i blízcí lidé, se kterými si dřív rozuměl, ho už tolik nezajímají. Někdy touží zůstat úplně sám, v tichu.

• Energetický úbytek: Tělo postupně vypíná své funkce.
• Sociální stažení: Zájem o vnější svět a mezilidské vztahy opadá.
• Preferovaná samota: Touha po klidu a osobním prostoru narůstá.

Tohle období je vlastně takovým přirozeným loučením se životem, kterému se nevyhne nikdo. Je to proces, kdy se duše pomalu připravuje na to, co přijde dál, a tělo tomu prostě jen ustupuje. Někdy se říká, že je to čas bilancování, ale spíš je to čas úlevy.

Dodatky k tématu:

• Symptomy umírání: Kromě únavy a stažení může docházet ke změnám v dýchání (Cheyne-Stokesovo dýchání), poklesu krevního tlaku, změnám vnímání teploty a někdy i k vizuálním nebo sluchovým halucinacím.
• Psychologický aspekt: V této fázi se často objevují pocity smíření, ale i strachu či úzkosti. Je důležité, aby umírající cítil podporu a porozumění.
• Duchovní rozměr: Pro mnohé lidi je období umírání také časem duchovního hledání a reflexe. Názory na to, co se děje po smrti, se liší napříč kulturami a náboženstvími. Někteří věří v posmrtný život, jiní v reinkarnaci, a další zase v nic. Ať už je to jakkoli, to rozhodnutí, co si kdo myslí, je čistě osobní a není potřeba se tím víc stresovat. Jde o to žít svůj život naplno a s respektem k druhým.

Co cítí člověk po smrti?

Člověk po smrti nic necítí, jeho vědomí zaniká. V těle se ihned zastavuje oběh krve, tkáně trpí nedostatkem kyslíku a postupně zanikají buněčné funkce. Dochází k chladnutí těla (algor mortis), vzniku posmrtných skvrn (livor mortis) a ztuhnutí svalů (rigor mortis), což jsou fáze vedoucí k rozkladu.

No tak, co cítíme, když už necítíme? To je otázka za milion, co? Upřímně, milí zlatí, cítíme kulové. Vědomí se vypne jako starý počítač po vytažení ze zásuvky. Prostě tma, ticho, prázdno. Žádné "au", žádné "jéé", žádné přemýšlení nad tím, jestli jsem si ráno zamkl. Možná je to to největší pohlazení – zbaví nás to i starostí s placením složenek. Konec, šmitec.

A co se děje pak? Tělo, to naše kdysi úžasné vozítko, začne tak trochu... recyklovat samo sebe. Představte si to jako když necháte jogurt v lednici moc dlouho. To není hned tak, že by se z vás stal kompost. Ne, ne. Je to pěkně organizovaný proces, který by mohl klidně inspirovat nějaký dokumentární seriál o přírodě.

• Zastavení proudu krve: První minuta po zástavě srdce je jako když se v metropoli zastaví doprava – nastane chaos. Tkáňům chybí kyslík, ten životabudič. Bez něj je to jako továrna bez elektřiny. Prostě konec šichty.
• Buněčné fiasko: Buňky začnou umírat. Ne najednou, ale tak pěkně postupně, jako když na koncertě zhasínají světla. Orgány, co ještě před chvílí makaly jako hodinky, se vzdají. Mozek je první, kdo to zabalí. Takové tiché vyklizení kanceláří.
• Algor Mortis – chladnutí: Jako kafe, co jste si udělali a zapomněli na stole. Tělesná teplota klesá, dokud se nevyrovná s okolím. Podivná forma minimalismu, že?
• Livor Mortis – posmrtné skvrny: Krev se, poslušná gravitaci, usadí v níže položených částech těla. Vypadá to pak trochu jako takové ty modřiny, co se vám udělají, když se moc opíráte o futra. Vznikají fialovo-červené skvrny, což je jasný signál, že tělo už neplní svou oběhovou funkci.
• Rigor Mortis – ztuhlost: A pak přijde ta chvíle, kdy se svaly vzbouří. Po několika hodinách (obvykle 2-6) po smrti se začnou svaly stahovat a tělo ztuhne. To je ten slavný rigor mortis. Je to jako takový poslední, křečovitý pozdrav od svalů, co už nechtějí poslouchat. Tento stav trvá den až dva, pak svaly zase povolí, protože se začnou rozkládat.
• Autolýza – vnitřní sabotér: Naše vlastní enzymy, co za života pomáhaly trávit, se po smrti pustí do trávení nás samých. Trochu ironie osudu, ne?
• Hniloba – mikrobiální párty: No a pak už jenom čekáme, až se na naši biologickou hostinu vrhnou mikroorganismy a hmyz. Tělo se rozkládá za pomoci bakterií a dalších drobných kamarádů. Je to taková velká recyklační párty, kde je každý host vítán.

Každý z nás se jednou stane malou ekosystémovou atrakcí. Je to konec jednoho příběhu a začátek mnoha dalších, jen už bez naší účasti.