Jak se nebát ve tmě?

No, takže jak to udělat, abych se nebál tmy? To je otázka za milion, co? Víte, já jsem se dřív tmy taky šíleně bála. Ne jako malé dítě, to ne, ale spíš tak nějak skrytě, jako když jdete po ulici a najednou slyšíte nějaký divný zvuk.

Nejdřív jsem si říkala, že to přejde, že to je blbost, že se prostě jen špatně vyspím nebo tak. Ale ono to ne a ne zmizet. A pak jsem si uvědomila, že to musím řešit.

Víte, co mi nakonec pomohlo? Mluvit o tom. Neříkám, že to bylo hned, to vůbec ne. Styděla jsem se, přišlo mi to hloupý. Ale pak jsem se svěřila kamarádce. A víte co? Hrozně se mi ulevilo! Ona sama mi řekla, že se taky občas bojí tmy, ale že se s tím snaží nějak bojovat.

No a pak jsem si říkala, že když to nejde jinak, možná bych měla zkusit zajít za nějakým odborníkem. Ne hned, to ne, ale spíš jako záložní plán. Protože, ruku na srdce, ovládat paniku, to není jen tak.

A víte co ještě mi hodně pomáhá? Nechat si rozsvícenou malou lampičku, když usínám. Možná to zní dětinsky, ale co už. Nebo si pustit nějakou klidnou hudbu. Prostě cokoliv, co mi dá pocit bezpečí. Vždyť, kdo říká, že se nemůžeme trochu rozmazlovat, když se bojíme, že?

No a teď, když už se toho tolik nebojím, jsem si uvědomila, že to vlastně není ani tak o té tmě samotné. Spíš o tom, co se v té tmě skrývá. O těch nejistotách, o těch strachách, co se najednou probudí. A to je možná to nejdůležitější – naučit se s těmi strachy pracovat. I kdyby to mělo znamenat říct si nahlas: “Ok, bojím se. A co jako?” Víte, co tím myslím? Prostě se s tím smířit a jít dál. A možná si o tom i popovídat s někým, kdo to pochopí. Protože někdy, jenom když to vyslovíte nahlas, se ten strach zmenší. No ne?