Jak sít červenou řepu?

Takže, sít červenou řepu… Zní to jednoduše, že? Ale věřte mi, i v takové zdánlivě triviální věci se dá hodně pokazit. Pamatuju si, jak jsem před lety sázela tu první úrodu – nadšená jak malá holka. Duben, sluníčko svítilo, já s těmi maličkými semínky v ruce… no, a výsledek? Katastrofa! Řepka se ztratila v plevelu, co to byl za masakr! Co jsem udělala špatně? No, asi všechno.

Teď už vím, že je důležité si vybrat ten správný čas – ideálně duben až červenec, v těch našich chladnějších končinách klidně i v květnu. Ale kdepak, já jsem to tehdy honem honem hned na začátku dubna narvala do země, ještě než se pořádně prohřála. A to byl ten první problém.

Pak je důležitý ten rozestup, že? Vím, vypadá to jako zbytečnost, ale věřte mi, ta třiceti až čtyřiceti centimetrová vzdálenost mezi řádky fakt dělá zázraky. To už jsem si ověřila. Představa těch chudáků namačkaných na sobě, co se pak nemají kam pořádně vyvinout, mě dodnes děsí. Mimochodem, hloubka setí, dva až čtyři centimetry… To je taky důležité, nezapomínejte na to! Já jsem je tehdy zasadila tak nějak intuitivně, a byl to taky neúspěch.

A na závěr? Přihrnout, přitlačit, a zalít. Zní to prostě, viďte? Ale i v tomhle je malý trik. Já teď už vím, že to “přitlačit” není jen tak z legrace. Opravdu se to má pořádně přimáčknout k zemi, aby se semínka vzala. Jinak se jen tak povalují na povrchu a ptáci si na nich pochutnají. To jsem taky jednou zažila, a to byl smutek! To jsem se pak nad tím fakt naštvala.

Takže, shrnuto podtrženo: čas, rozestup, hloubka, a pak už jenom ta péče… A hlavně trpělivost. To mi řeknete, že to není nic lehkého, ale kdo chce mít krásnou úrodu červené řepy, musí se snažit. A věřte mi, ta radost z vlastní sklizně za to stojí! Já už se těším na letošek!