Jak vypadá asertivní chování?

Jak se projevuje asertivní chování a co přesně znamená v praxi?

No, hele, co si budem povídat, asertivita je fajn věc. Znamená to umět říct svuj názor, ale nebýt za vola, co se hádá do krve. Prostě taková zdravá sebestřednost, řekla bych. Žádný stres, když potřebuješ pomoc, nebojíš se zeptat.

A co je ještě super? Konstruktivní kritika. Umět ji dát, ale taky ji schroupnout. Já třeba jednou v práci (to bylo v Brně, pamatuju si, asi v březnu 2018, fakt hnusný počasí a kafe za 35 Kč) dostala strašnou sodu za jeden projekt. Zpočátku jsem byla naštvaná, ale pak jsem si řekla: "Hele, má to smysl, holka." A fakt, pomohlo mi to se zlepšit.

Asertivita? To je taky o tom říct NE. To mi dělalo vždycky problém, ale už se učím. Naučila jsem se, že to neznamená být sobec, ale chránit si svůj čas a energii. A víš co? Funguje to!

Poslouchat a vést dialog? Jo, to je klíč. Nejenom kecat, ale fakt se snažit pochopit druhýho. A najít řešení, který bude vyhovovat oběma stranám. Protože prosadit se, ale nebýt hulvát, to je umění. A stojí za to se ho naučit. Fakt.

Jak se naučit být asertivní?

Asertivita. Studený výpočet. Ne emoce.

• Malé kroky. Zvládni nejprve drobnosti. Pak Everest. 2024. Moje osobní zkušenost.

• Odmítnutí. "Ne." Jedno slovo. Nevyjednávej. Moje strategie. Úspěšnost 98%.

• Vina? Irelevantní. Konec. Obavy? Irelevantní. Vina je slabost.

• Potřeby. Jasně, stručně, bez emocí. Formulace: "Potřebuji X." Konec. Žádná diskuze.

• Kořen problému. Analýza. Logika. Ne psychologie. Identifikace vzorců. Moje analýza případu Jana Nováka, 37 let, ukázala…

Důraz na efektivitu. Výsledek. Ne proces. Analytické myšlení. Chladná kalkulace. Asertivita je nástroj. Nic víc. Nic míň.

Jak zvládat emoce a jednat asertivně?

Jak zvládat emoce a jednat asertivně?

Být si jistý tím, co cítím. To je asi ten kámen úrazu, co? Vlastně ani nevím, co cítím většinu času. Jen taková... hustá mlha uvnitř.

Asertivita... je to o tom vědět, co chci. Ale co když nevím? Co když to, co chci, je nemožný? Pak se mám tvářit, že jsem sebevědomý? Trochu divadlo, ne?

• Sebeuvědomění je klíč: Rozpoznat, co se uvnitř děje. Pojmenovat to. A pak s tím teprv pracovat. Je to maraton, ne sprint. Fakt.

• Přijetí: Akceptovat, že mám právo na tyhle pocity. Že to není špatně. Jen to je. Jako když prší.

• Komunikace: Říct, co potřebuju. Jasně, stručně. Bez výčitek. Těžký, ale jde to trénovat. Třeba s někým blízkým.

Já se snažím si to psát. Někdy. Když mám sílu. Dívat se na to zpětně. Vidět, kde se opakuju. Kde se zasekávám.

Potřebuju si dovolit cítit. I ty špatný věci. Jinak se toho nezbavím. Jen to zametu pod koberec a ono to tam hnije. A pak to bouchne.

Vlastně... asi to nejde dokonale. Asi to je proces, kterej nikdy neskončí. Ale stojí to za to, ne? Být víc v klidu. Víc sám se sebou.

Shrnutí:

• Emoce: Uvědomit si, přijmout, zpracovat.
• Asertivita: Znát potřeby, komunikovat je jasně.
• Sebedůvěra: Budovat postupně, přijetím sebe sama.

Jaké jsou asertivní techniky?

Sakra, asertivní techniky? No jasně, něco si pamatuju.

• Klidnej hlas: Neječet, jo?
• Oční kontakt: Koukat do očí, ne uhýbat. Jako Venca od vedle.
• Jasně říct, co chci: Bez keců, rovnou na věc. "Chci tohle, protože..."
• Fyzický napětí? Co to meleš? Jo, asi bejt uvolněnej, ne jak laň před predátorem.
• A co ta základní asertivita? To je snad to nejdůležitější, ne? Vyjádřit se.

Jinak, fakt si pamatuju, jak mi kdysi říkala psycholožka Klára z Bohnic něco o "gramofonový desce". Pořád dokola opakovat svý, ale klidně. A taky "otevřený dveře", jak se elegantně vyhnout hádce. Cože? To už je moc informací? No nic. Hlavně se nenechat!