Jak zavařit bez teploměru?

Jak zavařit ovoce a zeleninu bez teploměru? Domácí zavařování?

No jasně, zavařování bez teploměru? To je jako řídit auto poslepu! Ale jde to, věřte mi. Kdysi jsem zavařovala meruňky od babičky, nádherný kousky, a teploměr samozřejmě nikde.

Zavařování v troubě? To je moje! Sklenice umyju, nacpu na plech a šup s nima do trouby na 10 minutek, 160°C. Mám nejradši ty se šroubovacími víčky, ty držej jak helvétská víra. Nezapomeň, 1,5 cm pod okraj, ať to má kde bublat.

Pak je naskládej na plech a… a co dál? No, to už je na jinej příběh, ale tohle je základ!

Jak poznám, že je sklenice zavařená?

Sklenice je zavařená, když ji otočíš dnem vzhůru a nic neteče! Jako když slon stojí na hlavě – a nezkolabuje! Pět minut stačí, pak ji otoč zpátky. Kdo tohle nezvládne, ať se radši drží instantních polévek.

• Tekutina ven? Katastrofa! Spotřebujte ji co nejdřív, než se vám tam usídlí nějaká mikroskopická příšerka.
• Nic neteče? Gratuluji, máte vítěznou sklenici! Jako když vyhrajete v loterii, jen místo milionů máte lahodnou zavařeninu!

Vydrží? No, to záleží! Moje babička, Božena, která zavařovala jako drak, říkala, že i po roce je to jedlé. Ale já, Honza, doporučuji spotřebovat do půl roku. Potom už to možná bude křískovat, no fuj!

Klíčové body:

• Otočte dnem vzhůru – test nepropustnosti.
• Únik tekutiny = rychlá konzumace!
• Bez úniku = sklenice vítězí!

Babička Božena, narozená 1938, mimochodem zavařovala podle rodinné receptury už od svých 12 let. Receptová bible se bohužel ztratila v roce 2001 při povodních. Byla to hrůza, co vám budu povídat! Potopila se i zavařenina! Naštěstí ne ta z roku 2000, tu jsem stihnul včas zachránit.