Kolik kaštanů se dává pod postel?

Víte co? Slyšela jsem o téhle věci s kaštanama pod polštářem. Prý kolik jich tam dáš, tolik let budeš žít... plus jeden rok navíc. Je to taková... no, pověra. Ale zajímavá, ne? Kolikrát už jsem si říkala, že bych to zkusila! Představte si to – vzít si pytlík, látkový, jo? A do něj nasbírat kaštany. Kolik? No, tolik, kolik... chci žít. Je to vlastně docela silný, když se nad tím zamyslíte. Jako by to člověk měl ve svých rukou.

Vždycky si vzpomenu na babičku. Ta věřila na kdeco. Na pověry, na znamení... A taky na ty kaštany. Pamatuju si, jak jednou na podzim… bylo mi asi deset… jsme spolu sbíraly kaštany v parku. Ona jich pak pár vzala, dala do takového starého, vyšívaného pytlíčku a... no, a pak už jsem neviděla, kam s ním šla. Asi pod polštář, co? Hm... zajímalo by mě, kolik jich tam dala. Jestli to brala vážně. Možná jo. A kolik bych jich tam měla dát já? Sto? Dvě stě? No to je blbost! Ale vážně... je na tom něco... magického, myslím. Zašít ten pytlík… a schovat ho pod polštář... až do jara... Jako by se v něm schovávala naděje. A jen pro tebe. Pro nikoho jiného. To je na tom asi nejdůležitější. Ten pocit, že máš něco jenom pro sebe. Tajemství. Své vlastní malé tajemství schované pod polštářem.