Jak formulovat pochvalu?

Jak sakra říct někomu, že je skvělý, aniž by to znělo falešně? Tohle je věčná otázka, co? Vždycky jsem s tím trochu bojovala, víte? Pamatuju si, jednou jsem se snažila pochválit kamarádku za její úžasný dort, ale místo toho to znělo tak nějak… nuceně. A ona to asi cítila, protože se usmála takovým tím… křečovitým úsměvem. Hrůza!

Upřímnost je fakt klíčová, to je pravda. Nemůžu si pomoct, ale vždycky mi vadí to umělé lichocení, víte? Když někdo chválí jenom tak, z povinnosti, nebo snad proto, aby něco získal… fuj. To mi fakt leze na nervy. A co je horší, člověk to vždycky pozná.

Já osobně se snažím chválit jen to, co se mi doopravdy líbí. Třeba minulý týden jsem viděla kolegyni, jak dokončuje projekt, na kterém dřela fakt dlouho a tvrdě. A ta preciznost, detail… řekla jsem jí to, jen tak, z čistého srdce. A viděla jsem, jak se jí rozzářily oči! To je ten pravý pocit, ne? Ten pocit, když víte, že jste někomu udělali radost, bez nějakých skrytých motivů. A bez očekávání, že mi za to upeče dort, nebo mi pomůže s úklidem – i když, to by se taky hodilo 😉.

Prostě, buďte sami sebou. Řekněte to, co cítíte, a nechte to z vás vyjít tak přirozeně, jako když se smějete na dobrý vtip. Nebo když sníte tu nejlepší čokoládovou zmrzlinu… Aha, a už se zase rozplývám nad jídlem. Ale chápete, co myslím, jo? Třeba ta kolegyně mi pak pomohla s jedním problémem, ale to už bylo jenom takový bonus, hlavní bylo, že jsem jí dala najevo, jak si vážím její práce. A to je podle mě to nejdůležitější.