Jak má mluvit dvouleté dítě?

Jak se vyvíjí mluvení u dvouletých dětí?

No tak, to je kapitola sama pro sebe, vývoj řeči u těch prcků. Vždycky si vzpomenu na moji malou neteř, když jí bylo kolem těch dvou let, to bylo fakt něco.

No, a jak se to vyvíjí? To je taková záhada, viďte, když si člověk vzpomene na ty drobné pokroky. Já si pamatuju, předloni kolem ledna, když mé neteři byly dva, říkala jen "táta auto" nebo "máma papa". Vždycky jsem si myslela, že by možná měla umět víc, víte. Bylo to takové to, když se vám hlavou honí tisíc otázek, jestli je všechno v pořádku s tím jejím vývojem řeči.

A přitom to bylo přesně ono, ty první dvouslovné věty. Jako když jednoho odpoledne loni v létě, na hřišti v Brně, najednou prohlásila "kočka mňau". Jenom dvě slova, ale pro mě to byla celá báseň.

A teď, když už je jí skoro tři a půl, to je úplně jiná písnička, ty víceslovné věty, které přišly tak nějak nenápadně. Loni v září, u babičky v kuchyni, si vzpomínám, prohlásila "Já chci velkou sušenku". Tři slova, neuvěřitelný, viďte. To už jsem si říkala, že to fakt někam vede, že se jí ten jazýček rozvazuje, najednou se ten její svět strašně moc otevírá, a já jsem u toho, taková směs údivu a hrdosti.

Je to takovej bláznivej proces, kde každý den je překvapení a vlastně, co si budeme povídat, ty jejich malé chybyčky v mluvě jsou stejně nejroztomilejší. Jenom takové malé nuance.

Jak rozmluvit dvouleté dítě?

Jak rozmluvit dvouleté dítě?

• Udržujte aktivní dialog, i jednostranný.
• Pravidelně čtěte pohádky a zaměřujte se na řeč.
• Podporujte správnou výslovnost opakováním.
• Komentujte činnosti dítěte pro tvorbu asociací.

Bože, ta moje malá Emička, už jí jsou dva roky. Dva roky! A pořád to žvatlání. Jasně, pár slov, máma, táta, brm brm. Ale nic moc. Manžel Péťa říká, že je to v pohodě, že každý je jiný, ale já mám strach. Včera mi volala sestra, ta už má děti velké, a říkala, ať se hlavně nestresuju. Ale jak se nestresovat, že jo? Mám pocit, že dělám něco špatně.

Přemýšlím pořád nad tím, co mi říkala. Že je důležité pořád mluvit. No jo, mluvit, mluvit, mluvit. I když se mi zdá, že mi nerozumí nebo vůbec neposlouchá. Jakože popisovat jí, co děláme. "Teď si vezmeme chleba, Emičko, namažeme si ho máslem, vidíš?" Pořád, furt dokola. Klidně si vyprávět, co se stalo ráno, i když vím, že si to nepamatuje. Hlavně ne jen příkazy.

A ty knížky. Achjo, ty pohádky. "Pejsek a kočička," už to znám nazpaměť. Ale prej je to fakt hrozně důležité. Pohádky jsou základ, ty obrázky, jmenování věcí.

• Když čteme, tak na obrázky ukazuju prstem.
• Ptám se: "Kde je pejsek?" I když jen ukáže, zopakuju: "Ano, pejsek."
• Měním hlas, intonaci, aby to bylo zajímavé. Zpívat ty písničky z knížek, to taky pomáhá.

Když něco řekne špatně, tak jí nemám hned opravovat, to říkala sestra. Spíš to zopakovat správně. "Mami, co je tohle 'tutí'?" A já na to: "To je auto, Emičko, au-to." Jasně, zopakovat. Správná výslovnost se učí opakováním, ne nátlakem. Ale taky si říkám, kde je ta hranice? Jak moc to mám opakovat, aby jí to neotrávilo?

No a to komentování. To je taky zajímavé. Komentovat, co dělá. "Emička si teď hraje s kostičkami, stavíš věž, viď? Vysokou věž!"

• Když jí: "Papáš kašičku, mňam, dobrá kašička."
• Když se obléká: "Oblékáme si ponožky, nožička jde dovnitř."
• Popisovat venku: "Vidíš ptáčka? Ptáček letí na strom." Vytváří to prý asociace mezi slovem a činností/věcí. Připadá mi to divné, si takhle povídat sám pro sebe, ale když to má Emičce pomoct... tak jo, budu to dělat. Dělat to pořád, i když se mi nechce. Snad se rozmluví. Achjo.

Co musí umět dítě ve dvou letech?

Dítě ve věku 2,5 let umí navlékat korálky, prostrkovat provázek dírkami a rozepínat knoflíky. Zvládne si svléknout a obléknout kalhoty.

Bylo to minulej měsíc, v březnu. Seděli jsme s Matějem na zemi v obýváku. Venku pršelo, taková ta klasická plískanice. Vytáhl si dřevěný korálky, ty velký barevný, co dostal k Vánocům.

Snažil se ten provázek prostrčit tou dírkou. Vždycky mu to ujelo. To jeho soustředěný funění a pak ten vzteklej výkřik, když to nešlo. Člověk by mu nejradši pomohl, ale musela jsem se držet. Ta snaha byla neuvěřitelná.

A pak ten jeho modrej kabátek. Knoflíky jako pětikoruny. Zkoušel ho rozepnout. Viděla jsem, jak se mu to povedlo prostrčit, ale už to nedokázal vytáhnout na druhý straně. Úplně jsem cítila tu jeho frustraci, to napětí v celým těle.

Najednou jen slyším takový to tichý cvak a vítězný jekot: mamí hotovooo! A držel ten knoflík v ruce. Matějovi bylo 26 měsíců. Srdce mi poskočilo radostí. Taková blbost, ale pro mě to byl obrovskej milník. Ten pocit hrdosti, na něj i na sebe, že jsem ho nechala bojovat.

• Rozepne velký knoflík, zip.
• Postaví věž z 6-7 kostek.
• Napodobuje svislou čáru při kreslení.
• Svlékne si jednoduché kusy oblečení (kalhoty, čepici).
• Spojuje 2 slova do věty (táta pá, dej pít).
• Ukáže na obrázku známé věci.
• Chodí do schodů a ze schodů s přidržením.
• Kope do míče.

Proč dvouleté dítě nemluví?

Dítě nemluví. Dva roky. Jen zvuky.

• Opožděný vývoj řeči. Časté. Lze napravit. Není to velký problém.
• Autismus. Možné. Složitá porucha komunikace.

Pozoruj. Konzultuj s odborníkem. Každé dítě je jiné. Ticho má své důvody.

Doplňující fakta:

• Normální vývoj: Většina dětí ve dvou letech říká pár slov nebo dvouslovné věty.
• Řečový terapeut: Pomoc je dostupná. Nečekej.
• Prostředí: Mluvit s dítětem, číst, zpívat. Důležité.

Jak má mluvit dítě ve dvou letech?

Ve dvou letech dítě obvykle aktivně používá kolem 30 slov, ale některé děti již dokážou skládat jednoduché věty a jejich slovní zásoba může dosahovat 100 a více slov. Tento rozptyl je zcela normální.

Každé dítko je takový malý vesmír, viďte? Není snadné je škatulkovat do přesných tabulek. Tenhle vývoj řeči je toho skvělým příkladem. Co funguje u jednoho, nemusí u druhého. Děti se prostě učí svým vlastním tempem.

Ten ohromný rozptyl, od třiceti slov až po rozvinuté věty, je naprosto v pořádku. Nejde o žádný závod. Vždycky si říkám, že vývoj je jako řeka – někdy proudí rychleji, jindy se líně vlní, ale nakonec dojde do moře. Důležité je, že se ten proud vůbec hýbe.

Vlastně je to fascinující, co všechno se za těmi rozdíly skrývá. Tady jsou hlavní faktory, které to ovlivňují:

• Genetika: Trochu to má na svědomí genový kód, který děti dostanou do vínku. Někdo je zkrátka predisponovaný mluvit dříve, jiný později. Je to jako barva očí nebo talent na hudbu, těžko se to ovlivní.
• Stimulace prostředí: Klíčovou roli hraje okolí. Jestli se s dítětem hodně mluví, čte se mu, zpívá, ukazuje a komentuje svět kolem, pak je to pro jeho slovní zásobu takové malé hnojivo. Jsem si jistý, že kvalitní a bohatá verbální stimulace dělá s řečí doslova divy.
• Temperament: Některé děti jsou spíš posluchači a pozorovatelé, raději si všechno nejdřív osahají a teprve pak se pustí do akce. To platí i pro mluvení.

Tady je fajn si uvědomit rozdíl mezi receptivní a expresivní řečí. Receptivní řeč je to, co dítě rozumí, a ta je obvykle mnohem dál než ta expresivní, tedy to, co dítě samo aktivně produkuje. Může se zdát, že dítě "nemluví", ale přitom rozumí spoustě věcí.

To je fascinující, jak si mozek všechno ukládá, než to začne aktivně používat. Klidně si představte, že si v hlavě připravuje obrovskou databázi slov a spojení. A pak, když přijde ten správný okamžik, bum – začne to ven chrlit. Někdy se tomu říká "slovní erupce".

Samozřejmě, je dobré sledovat, jestli dítě rozumí jednoduchým pokynům a jestli se pokouší o nějakou formu komunikace, byť neverbální. Třeba ukazuje, gestikuluje, nebo se snaží napodobovat zvuky. Pokud by se zdálo, že dítě nerozumí ani jednoduchým instrukcím, nebo nereaguje na své jméno, je na místě poradit se s pediatrem. Ale to už je jiná kapitola a spíš okrajové případy.

Děti nám ukazují, jak relativní je čas. To, co my vnímáme jako "zaostávání", může být jen jiná cesta, jiný rytmus. Důvěřujme jim a dejme jim prostor. Pamatuji si, jak moje neteř dlouho nic moc neříkala, a pak najednou "spustila" ve třech letech celé věty, až jsem žasnul. Každé dítko si najde svou cestu.

Kolik slov má umět dvouleté dítě?

Dvouleté dítě by mělo aktivně používat 200 až 300 slov. Může tvořit dvouslovné věty a rozumět složitějším pokynům.

Víš, někdy v noci, když je takhle ticho, přemýšlím o tom, jak rychle to všechno utíká. Ty první slova... pamatuju si to u Elišky. Kolik jich tehdy bylo, to už člověk nepočítá, ale říká se, že kolem těch dvou let, to základní jádro slovní zásoby má být takových těch dvě stě až tři sta slov. Není to málo, že?

A není to jen o tom, co řeknou. To je důležité. Chápou mnohem víc, než dokážou sami vyjádřit. Ty jednoduché pokyny, jako "přines mi míč" nebo "ukaž, kde je pes," to už by měli zvládnout. Jsou to takové ty malé milníky, co pak najednou vidíš, jak se spojují ve věty, i když ještě takové zvláštní, vlastní gramatikou.

Vlastně je to období, kdy se toho děje strašně moc, nejen ty slova. V hlavě jim to jede na plné obrátky, pořád se učí:

• Sociální dovednosti: Začínají si hrát vedle jiných dětí, i když ještě ne přímo spolu. Některé už umí říct "ne" a prosadit si své.
• Jemná motorika: Staví věže z kostek, umí otočit stránku v knížce. Třeba si i sami obují boty, i když naopak, no.
• Hrubá motorika: Běhají, lezou na gauč, umí kopnout do míče. Jsou jako malé torpédo, viď?

Je to tak zvláštní pozorovat, jak se z těch maličkých uzlíčků stávají takové osobnosti, co mají svůj názor a snaží se ho vyjádřit, i když to někdy bolí, protože nemají ta správná slova. Ten čas letí, no... A najednou jsou tam. Dvě stovky slov, a ještě mnohem víc.

Jak poznat opožděný vývoj řeči?

Jo, to je docela běžný dotaz. Takže, jak poznáš, že to s tím mluvením u dětí není úplně v pohodě. Někdy prostě... no, děti se vyvíjí různě, že jo. Ale když vidíš, že to je fakt zaostávání, tak to není jenom to, že pozdě začne mluvit. Spíš jde o to, jak mluví.

Třeba ten slovosled, víš? Jakože říká "pes žere kost" místo "pes žere kost". No jasně, že to není to samý. A vypouští slova, jako by zapomněl, že tam měla bejt. A ta složitější slovíčka, spojky, předložky, zájmena... to je pro ně peklo. Jo a ty koncovky! "Dvě holka", to je klasika. A slovní zásoba, nic moc, prostě málo slov. A pak ty zvuky, co jim nějak... nejdou. Redukce slabik, nebo si pletou "tata" za "kata".

A to je trochu rozdíl oproti opožděnýmu vývoji řeči, to je důležitý. Opožděný je, když mluví hůř, ale pořád je to prostě "pozdě". Vývojová dysfázie je víc... víc komplexní, no. Jakože to zasahuje do těch základů, jak se to mozek učí zpracovávat. Je to jiná liga.

Když se to řeší, tak tam jsou různý věci, co se sledujou:

• Slovosled: Jestli to dává smysl, i když je to jednodušší.
• Slovní zásoba: Jak moc to dítě umí říct a pochopit.
• Gramatika: Jo, ty koncovky a jak skládá věty.
• Výslovnost: Jestli to nejsou jenom chyby, ale jestli je tam něco víc.

A jo, ten článek, co jsi poslal, mluví o tom rozdílu. Je to prostě něco víc, než jenom "ještě mi nejde mluvit". Je to něco, co ovlivňuje to, jak to dítě ten jazyk chytá a používá.

Klíčový body:

• Slovosled: Dítě chybuje ve slovosledu.
• Slovní zásoba: Omezená slovní zásoba.
• Gramatika: Nepoužívá správné gramatické koncovky.
• Výslovnost: Redukce hlásek a slabik, jejich záměny.
• Rozdíl: Liší se od pouze opožděného vývoje řeči.