Jaké písmeno se píše po dvojtečce?

Dvojtečka: Pravidlo malého písmene a jeho nuance

Dvojtečka, ten nenápadný interpunkční znak, s sebou nese jisté gramatické konvence, které se týkají i psaní písmene, které ji následuje. V českém jazyce platí, že po dvojtečce píšeme zpravidla malé písmeno. Toto pravidlo vstoupilo v platnost v 90. letech minulého století a definitivně nahradilo starší, proměnlivější zvyklosti.

Před touto změnou byla situace složitější a řídila se specifickými kritérii. Dnes je však systém mnohem jednodušší a srozumitelnější. Myšlenka je jasná: užití velkého písmene po dvojtečce je výjimkou, nikoliv pravidlem.

Kdy se tedy od tohoto pravidla odchylujeme? Existují dvě hlavní situace, kdy je velké písmeno po dvojtečce na místě:

• Vlastní jména a názvy: Pokud po dvojtečce následuje vlastní jméno (např. jméno osoby, země, města) nebo název (např. název knihy, filmu, organizace), píšeme jej samozřejmě s velkým počátečním písmenem.

  • Příklad: Zúčastnil se konference: Jan Novák byl jedním z hlavních řečníků.
  • Příklad: Oblíbenou knihu jsem měl jednu: Pán prstenů.

• Citace uvozené dvojtečkou a začínající větou: Pokud dvojtečka uvozuje doslovnou citaci, která začíná celou větou (nikoli jen slovem nebo slovním spojením), zachováváme pravidla pro psaní vět a píšeme velké písmeno.

  • Příklad: Einstein kdysi řekl: “Představivost je důležitější než znalosti.”

Proč je to důležité?

Dodržování tohoto pravidla je klíčové pro srozumitelnost a správnost písemného projevu. Používání malého písmene po dvojtečce tam, kde je to správné, pomáhá textu plynout a zabraňuje zbytečným rušivým momentům. Vyhýbáme se tak situacím, kdy by čtenář mohl být zbytečně dezorientován.

Shrnutí:

Po dvojtečce píšeme malé písmeno. Výjimkou jsou vlastní jména a názvy, které se píší s velkým písmenem vždy, a celé věty uvozené dvojtečkou a tvořící citaci. Dodržování tohoto pravidla je základem korektní a čtivé písemné komunikace.