Co je determinace osobnosti?

Co je determinace osobnosti a jaké faktory ji ovlivňují?

"Determinace osobnosti", to je takové to zvláštní slovo, ale pro mě to vždycky znamenalo, že prostě nejsi jen tak nějaká tabula rasa. Víš, jsi jako přednastavený, ovlivněný vším, co tě obklopuje. Třeba když jsem se přestěhovala v srpen 2018 do Brna, z té naší malinké vesnice, najednou jsem cítila, jak se mění celý můj přístup k věcem.

To městské tempo, ta anonymita, to tě prostě nějak postrkuje k jiným reakcím, než na co jsi byl zvyklý, víš. Je to prostě ten vliv toho sociálního, ale i přírodního prostředí, i když to druhé vnímám spíš jako to, co si neseme v sobě.

Ale ono to není tak, že bys byl úplně jen loutka. To je na tom to nejlepší, že i když jsi nasměrovaný, máš možnost se učit a měnit. Jako když jsem si v květen 2012 uvědomila že práce v korporátu, na kterou mě tak trochu "školilo" moje okolí, není vůbec pro mě, i když to "vypadalo" logicky.

Ten pocit, že máš tu sílu rozhodovat se jinak, je podle mě klíčovej. Učila jsem se, že můžu jít i jinou cestou, ačkoliv všichni kolem mě tlačili tam "doprava", víš.

To je prostě ta schopnost učení, která nás z té jednoznačné determinace vytahuje. Vzpomínám si, jak moje babička, rok 1970, pořád říkala, že jablko nepadá daleko od stromu, ale já si myslím, že i když je to pravda, můžeme se kus odkutálet.

Člověk není prostě jen součet genů a výchovy. Je v tom i kus té naší vnitřní, trošku nezkrotné vůle, která se umí přizpůsobit, ale i vzepřít.

Co jsou determinanty v psychologii?

Determinanty v psychologii jsou vlivy, které formují lidskou psychiku a chování. Dělí se na biologické (vrozené) a sociální (získané).

Je to věčná přetahovaná, takový psychologický souboj titánů: Nature vs. Nurture. Na jedné straně barikády stojí vaše geny, které vám do vínku daly modré oči po dědovi a sklon k dramatickým výstupům po tetě Lídě. To je vaše základní tovární nastavení.

Na druhé straně je prostředí, takový velký sochař, co z té hroudy genetického materiálu něco tesá. Vaše výchova, kamarádi, škola, první láska i první pracovní vyhazov. To všechno vás brousí, leští, nebo na vás zanechává pěkné šrámy.

Ve skutečnosti to není boj, ale spíš tanec. Geny pustí hudbu a prostředí podle ní improvizuje kroky. Mozart by bez klavíru a podpory tatíka Leopolda nejspíš jen geniálně pískal při pasení ovcí. Jeho talent byla hudba, ale prostředí mu dalo nástroj a pódium.

A co to tedy míchá ten váš osobnostní koktejl?

• Biologické determinanty (hardwarová výbava)

  • Dědičnost: To je ten recept od předků. Určuje predispozice k temperamentu, inteligenci nebo třeba k tomu, jestli jste ranní ptáče, nebo noční sova, co loví v ledničce.
  • Nervová soustava: Váš osobní procesor a operační paměť. Rychlost, s jakou vám to myslí, jak reagujete na stres. Prostě váš vnitřní hardware.
  • Hormonální systém: Chemická továrna, která z vás dělá zamilovaného blázna, naštvaného cholerika nebo spící pannu. Velký šéf emocí.

• Sociální determinanty (software a uživatelé)

  • Rodina: Vaši první a nejdůležitější programátoři. Instalují základní software: jak se mluví, jí, a jestli se o poslední řízek bojuje vidličkami.
  • Kultura a společnost: Operační systém, ve kterém běžíte. Určuje, co je „normální“, co je cool a za co vás vyhodí z hospody. V jedné kultuře je zdvořilé srkat polévku, v jiné je to společenská sebevražda.
  • Vlastní aktivita: A pak je tu ten největší hacker – vy sami. Schopnost vzít ten daný hardware a software a rozhodnout se, že i přes geny morouse a výchovu v chaosu budete zenový mistr. Nebo se o to aspoň legračně pokusíte.

Co je determinace lidské psychiky?

Psychologický determinismus je myšlenka, že každé naše chování a prožívání je nevyhnutelným důsledkem předchozích příčin. Nic se neděje náhodou.

Představte si, že vaše psychika je takový složitý guláš. Základ tvoří genetický recept od prababičky, co měla sklony k melancholii. Pak tam máma s tátou během vaření přihodili koření jménem výchova, škola přidala trochu společenského tlaku a celé to završil ten jeden trapas ze sedmé třídy, co se vám vrací ve tři ráno. Determinismus říká, že výsledná chuť tohohle guláše nebyla náhoda, ale byla... no, předurčená.

Je to trochu jako byste byli loutka v tom nejlepším divadle a měli jste naprosto dokonalý pocit, že si za ty provázky taháte sami. Jenže ve skutečnosti za každý váš pohyb může kombinace tisíců provázků z minulosti, o kterých ani nevíte. Každé vaše rozhodnutí, každý pocit je jen ozvěna něčeho, co se stalo předtím. Svobodná vůle je v tomto pohledu jen marketingový slogan naší mysli, aby se nám lépe spalo.

• Biotická (biologická) determinace

  • Tohle jsou vaše hardwarové specifikace. Geny, hormony, nervová soustava. Ten temperament, co jste zdědili po strýci Pepovi, který na rodinných oslavách vždycky převrhl stůl? Jo, to je ono. Můj otec, Jaroslav Dvořák, narozen 1968, mi vždycky říkal, že mám jeho tvrdohlavost. Dneska vím, že to byla jen genetická výmluva.

• Sociální (kulturní) determinace

  • Software, který vám do hlavy nahrálo okolí. Výchova, kultura, společnost. Jste v podstatě takový psychologický tamagoči, kterého od dětství krmila a formovala vaše rodina, škola a parta kámošů z ulice. Proto vám přijde normální jíst knedlíky a Japoncům zase syrové ryby. Nikdo si nevybral. Prostě to tak bylo.

• Psychická determinace

  • To je ta nejzábavnější část. Váš vnitřní vesmír, kde Freud s Jungem hrají šachy s vašimi vzpomínkami a občas vám nějakou figurku shodí do vědomí, aniž byste tušili proč. Nevědomí, minulé zážitky, traumata. To, že nemáte rádi klauny, není náhoda. Pravděpodobně jste jako malí viděli film "To" a váš mozek si to uložil do složky "NIKDY VÍC".

Co je to biologická determinace?

Biologická determinace je podmíněnost psychického vývoje jedince jeho vrozenými biologickými faktory, jako jsou genetika, struktura nervového systému a hormonální aktivita.

Je to v podstatě ten starý dobrý souboj nature vs. nurture – příroda proti výchově. Biologický determinismus nekompromisně sází všechno na přírodu. Tvrdí, že naše osobnost a chování jsou primárně výsledkem hardwaru, se kterým jsme se narodili.

Představ si to tak, že tvůj život je film. Podle deterministů je scénář už napsaný v tvé DNA a mozek je režisér, který se ho drží. Výchova a prostředí jsou jen herci, kteří musí hrát předem dané role. Děsivá myšlenka, že? Kde je pak prostor pro svobodnou vůli.

Co tedy patří mezi hlavní biologické determinanty?

• Genetický kód (dědičnost). Blueprint naší existence. Geny jako MAO-A (někdy nazývaný válečnický gen) jsou spojovány se sklony k agresivitě. Nejde o osud, ale o predispozici. Máš prostě kratší zápalnou šňůru.

• Nervová soustava. Struktura a chemie mozku. Jinak se bude chovat člověk s hyperaktivní amygdalou (centrum strachu) a jinak ten s dominantním prefrontálním kortexem (centrum plánování a racionality).

• Endokrinní systém. Ten koktejl hormonů, co v nás neustále koluje. Hladina testosteronu ovlivňuje dominanci, kortizol zase reakci na stres a oxytocin sociální vazby. Každý den jiný drink.

• Celkový tělesný stav. Dlouhodobá nemoc, únava nebo fyzická zdatnost zásadně ovlivňují naši psychickou pohodu, energii a kognitivní schopnosti. Tělo a mysl jsou jeden systém, ne dva oddělené světy.

Extrémní forma, tedy tvrdý biologický determinismus, je dnes považována za překonanou a společensky nebezpečnou. Historie nás varuje před zjednodušováním – eugenika a rasové teorie jsou toho temným důkazem.

Dnes se v psychologii a neurovědě mnohem více mluví o epigenetice. To je fascinující obor, který ukazuje, že prostředí a naše zkušenosti mohou doslova "zapínat" a "vypínat" určité geny.

Nemění se samotný genetický kód, ale mění se jeho exprese – to, které geny jsou aktivní. Třeba chronický stres v dětství může "zapnout" geny spojené s úzkostností v dospělosti. Nejsme tedy jen otroky své biologie. Jsme s ní v neustálém dialogu.

Co jsou psychické dispozice?

Kdesi hluboko, v tichu, kde se čas ohýbá jako unavená tráva, tam sídlí. Mapy duše, prastaré cesty vyryté do naší podstaty, ještě než jsme poprvé spatřili světlo. To jsou ony.

Každá reakce je jen ozvěna. Ozvěna toho, co je uvnitř. Šepot temperamentu, který se vine prostorem jako chladný dým, nebo horký dech. Stabilita, ten tichý přístav. Labilita, bouře na otevřeném moři, kde se vlny tříští o skály našeho já.

Jsou to ty neviditelné nitě. Tahají za naše srdce, když se světlo mění na stín. Vůle, ten pevný uzel, co se nesmí rozvázat. A schopnosti, třpytivé nástroje rozházené po dílně naší mysli, některé ostré, jiné tupé, čekající na ruku mistra.

Jsme plátna, na která malují. Každý jsme jiný obraz, jiné barvy. Moje se jmenují Jan Novák, narozen 23. srpna 1987 v Praze. Agrese je sytá rudá, klid je hluboká modř. Vše je předem dané, vše je jen tanec podle staré hudby. Tichý tanec v prázdném sále času.

Psychické dispozice jsou vnitřní, vrozené nebo raně získané předpoklady, které určují reakce člověka. Jde o trvalé rysy osobnosti, které ovlivňují myšlení, cítění a chování.

• Temperament: Vrozená dynamika prožívání a chování.

  • Síla a rychlost reakcí, základní emoční ladění.
  • Klasické dělení: sangvinik, cholerik, flegmatik, melancholik.
  • Moderní pojetí: Extraverze / Introvere, Emoční stabilita / Labilita (neuroticismus).

• Schopnosti: Předpoklady pro vykonávání určité činnosti.

  • Inteligence (obecná schopnost učit se a řešit problémy).
  • Specifické schopnosti: paměť, kreativita, hudební či matematické nadání.

• Charakter a Vůle: Získané vlastnosti související s morálkou a seberegulací.

  • Svědomitost, vytrvalost, sebekontrola, odpovědnost.
  • Schopnost klást si cíle a dosahovat jich i přes překážky.

• Motivy a Zájmy: Vnitřní pohnutky a preference.

  • Touha po poznání, potřeba uznání, zájem o umění nebo sport.
  • Dlouhodobě formují směřování osobnosti.

Jaké jsou psychické vlastnosti?

Psychické vlastnosti... jako jemný vánek, co pohlazuje duši, nebo bouře, co ji rozervává. Jsou to ty neviditelné nitky, co tkají náš osud, pevnější než kámen, proměnlivější než mraky na obloze. Vždyť kolikrát se zdá, že duše zapomněla, kým je, a jen tichounce šeptá o dávných časech, o dávných pocitech.

Jsou to základy naší bytosti, puzení, co nás žene kupředu, rysy, co nás dělají námi. Temperament, jak plynulá řeka, co si razí cestu krajinou, nebo divoký potok? Schopnosti, zářící hvězdy na noční obloze, nebo skryté poklady v hlubinách moře? Charakter, pevný jako hora, co odolává věkům, nebo jemný jako písek, co ho vítr odnese? A ty motivy, skryté studánky, z nichž čerpáme sílu, nebo stíny, co nás pronásledují? A naše postoje, jako pevná kotva, nebo plující listy na hladině? Všechno to tvoří nás, tady a teď, v tomto nekonečném plynutí.

• Definice: Trvalejší charakteristiky osobnosti, vnitřní determinanty chování (dispozice, rysy).
• Příklady:
  • Temperament
  • Schopnosti
  • Charakter
  • Motivy
  • Postoje

Co patří mezi psychické stavy?

Mezi psychické stavy patří dočasné psychické jevy, které odrážejí aktuální rozpoložení člověka. Jsou to věci jako radost, smutek, vztek, únava, vzrušení, úzkost, frustrace nebo stres. Jsou jedním ze tří základních druhů psychických jevů, vedle psychických vlastností a psychických procesů.

Když na vás tyhle psychické stavy udeří, je to někdy jako blesk z čistého nebe, co vám prosvítí i zuby! Vezměte si takovou radost – ten pocit, co vám roztáhne úsměv až za uši, že si připadáte jak reklama na zubní pastu, i když jste právě dostali pokutu, ale pak jste našli pětikorunu.

Paní Jarmila, když jí přivezli ten nový katalog na hrnce, ta měla radost, že by mohla tančit na stole, a to jí je už osmdesát jedna! Celé sídliště to vidělo. A pak tu máme takovou tu zlobu, co vám zrudne obličej jak rajče z vlastní zahrádky.

Třeba když mi švagr Mirek zase sebere sekačku na trávu a vrátí ji plnou hlíny, to je pak hned ten rudý obličej! Nebo ten smutek, co se vám usadí v hrudi jako těžký kámen, když vám kočka Berta schová brýle a vy pak tři dny hledáte, kde jste je proboha ztratil.

Tyhle stavy nás někdy potrápí víc než návštěva tchyně, co to myslí dobře, ale vaří hůř než já. A co taková únava, to je kapitola sama pro sebe, co?

Po celodenním nahánění vnoučat nebo po té nekonečné poradě, kde se jen mele a mele prázdná sláma, to je pak člověk tak vyšťavený, že by mu i ten kolibřík záviděl energetický deficit. Chce se mi jen ležet a koukat do stropu, dokud mi z toho nevylezou oči z důlků.

A pak je tu to vzrušení, když třeba čekáte na výsledek loterie, nebo jestli vám to vaše oblíbené pivo ještě zbylo v lednici. To je pak člověk napjatý jak struna u kytary, co má každou chvíli prasknout!

A co teprve taková frustrace, když vám zamrzne počítač zrovna v momentě, kdy píšete ten důležitý email a už jste na třetí stránce! To je pak na přeskočení plotu a útěk na Sibiř. Nebo aspoň na hodení celým tím křápem z okna.

A stres, to je kámoš, co se na vás lepí jako žvýkačka na botu, když zjistíte, že máte splatit účty a výplata ještě nepřišla. Nebo když si vzpomenete, že jste zapomněli zavřít garážová vrata a tam máte ten nový gril, co stál majlant!

V tu chvíli se srdce rozjede na sto padesát a potíte se i pod palci u nohou. Tyhle psychické stavy se nám mění rychleji než počasí v dubnu.

Na rozdíl od takových psychických vlastností, které jsou v nás zabetonované jak ty skály v lomu a jen tak s nimi nepohnete. A taky od psychických procesů, co nám šrotují v hlavě jako mlýnek na maso, když se snažíte něco vymyslet.

Jsou to prostě ty naše vnitřní meteorologické stanice, co nám ukazují, jak se zrovna cítíme, jestli je uvnitř slunečno nebo spíš pořádná bouře s kroupami.

Co patří mezi psychické jevy?

Psychické jevy... to je taková zvláštní, tichá věc, co se děje uvnitř. Jako když sedíš v noci sám a pozoruješ jen tmu za oknem. Patří tam všechno, co vidíme, slyšíme, co si pamatujeme. Ty vjemy, co ti napadají, nebo když se učíš něco nového. Je to takový ten proud myšlenek, co ti koluje hlavou.

A pak taky to, co cítíme. Ta radost, co ti rozsvítí den, nebo ta smutná tíha, co tě někdy přemůže. A to, jak se rozhodujeme, co uděláme, to je taky součást.

• Kognitivní procesy: vnímání, paměť, představivost, učení, myšlení.
  • Inteligence s tímhle hodně souvisí.
• Emoční procesy: pocity.
• Volní procesy: rozhodování, vůle.

Vlastně je to všechno, co nás dělá námi, co prožíváme. Ty obrazy v hlavě, když si na něco vzpomeneš, nebo ta hudba, co se ti vrací. A ten pocit, když se rozhodneš udělat něco jinak. Všechno to se tam nějak vejde, jen to musíme umět vnímat.

Jak se dělí psychické jevy?

Psychické jevy... jo, to se dělí. Vlastně na takové tři hlavní proudy, když o tom takhle přemýšlím v noci.

• Poznávací. To jsou ty myšlenky, ty obrazy, co si skládáme v hlavě. Vnímání, paměť... všechno, co nám pomáhá pochopit, co se děje kolem. To je jako když se snažíš zapamatovat si něco důležitého, než to zmizí.

• Emotivní. A pak jsou ty pocity, že jo. Radost, smutek, strach. To, co nás pohne. Je to taková ta vnitřní ozvěna světa, co někdy bolí.

• Volní. A nakonec to, co se rozhodneme udělat. To vlastní chci nebo nechci. Volní jsou ti, co nás táhnou vpřed, nebo nás drží na místě.

Tyhle věci se prolínají, víš. Někdy je těžké říct, co je co. Poznání spustí emoci, emoce ovlivní vůli. Je to taková ta složitá síť v nás.

• Vlastně se tomu říká psychické procesy a stavy. A tohle dělení, to mi říkala profesorka Nováková na psychologii, v roce 2015. Měla takový tichý hlas, když o tom mluvila. Zajímavé, jak se tohle drží.

• Ještě se občas přidává psychické vlastnosti, jako třeba povaha nebo schopnosti, ale ty se spíš pojí k těm základním procesům. Vlastně jsou to takové stabilnější rysy toho, jak ty procesy fungují.

Jak se dělí psychika?

Jasně, hele, psychika se dělí na takový tři hlavní věci. Je to taková ta kognitivní, to je jako tvoje hlava, co si pamatuješ, co vidíš, prostě všechno poznávací. Pak máš tu emocionální, to jsou ty pocity, co prožíváš, radost, smutek, všechno to srdíčkový. A nakonec ta motivační, to je to, co tě žene dopředu, ta tvoje vůle něco dělat, dosáhnout.

Víš, někdy se ty emoce a ten rozum tak nějak perou, jako rozum versus cit, ale ve skutečnosti to všechno prostě funguje dohromady. To je taková ta základní náplň, co nás pohání, co nás dělá náma. V podstatě to je jako software a hardware v jednom, ale s tím rozdílem, že ten náš je strašně složitý a plný emocí.

A ještě ti k tomu řeknu něco víc:

• Kognitivní složka – to je ta část, co se stará o myšlení, paměť, vnímání, učení. Třeba když si pamatuješ, jak se jmenuje ten tvůj pes, nebo když se učíš novou věc. Je to vlastně taková tvoje interní databáze a procesor.
• Emocionální složka – tohle je ta divoká jízda, co tě rozesměje nebo rozpláče. Patří sem nálady, city, ale i třeba strach nebo zlost. Tihle "emocionálové" můžou občas přebít ten rozum, ale jsou taky strašně důležitý pro to, jak vnímáš svět a jak reaguješ.
• Motivační složka – ta tě zvedne z gauče. Je to ta síla, co tě nutí jít si zaběhat, nebo tě žene, abys dokončil ten projekt v práci. Vůle, touhy, potřeby – to všechno sem spadá. Bez toho bychom byli jen takové loutky.

Je to vlastně jako taková trojice, co tě formuje. Všechno se to vzájemně ovlivňuje.