Co znamená nonverbální?

Nonverbální, co to vůbec je? No, prostě… je to tolik věcí najednou! Všechno, co říkáme beze slov. Což je, když se nad tím zamyslíte, docela šílený, kolik toho vlastně sdělujeme, aniž bychom hlesli. Gesta… třeba když mi ten otravnej soused ukazuje, že hraju moc nahlas. A mimika… vzpomínáte si na ten pohřeb, kde se všichni tvářili vážně, ale strejda Jarda se prostě nemohl ubránit úsměvu, když vzpomínal na tu historku s dědou? No a tón hlasu… to je kapitola sama pro sebe! Můžete říct „Miluju tě“ tak, že to zní jako vyznání lásky, ale taky tak, že to zní jako rozsudek smrti. Už se vám to někdy stalo? Mně jo! Fakt trapas.

A pak taky další projevy těla… postoj, jak se držíte, jestli se vrtíte, jestli se díváte do očí, nebo uhýbáte pohledem… Všechno to o vás něco vypovídá. A doplňuje to to, co říkáte. Nebo to spíš… no, někdy to úplně popírá! Řeknete třeba: „Jasně, že ti věřím,“ ale přitom se vám třesou ruce a uhýbáte pohledem. No komu to jako chcete namluvit?

Někde jsem četla, že prý až 90 % komunikace je neverbální. No nevím, jestli je to přesný číslo, ale tak nějak mi to sedí. Protože kolikrát prostě cítíte, co si ten druhý myslí, i když nic neřekne. Je to v tom postoji, v tom pohledu… prostě to víte. No ne?