Kdy je člověk nejvíce infekční?

No, tohle je otázka, co mě docela zajímá. Kdy jsme vlastně nejvíc “nebezpeční”? Víte, když se snažíme nikoho nenakazit a nevíme, že už jsme sami “načatí”?

Takže prý nejvíc “šíříme” nemoci těsně předtím, než se vůbec začneme cítit divně. Den předtím, než nás to “praští”. No, to je geniální… a děsivé. Představte si, chodíte po světě, nic vám není, smějete se, kafe s kamarádkou… a přitom už roznášíte bacily.

A prý už jsme nakažliví už 48 hodin po tom, co jsme se nakazili sami. Dva dny! Dva dny plné nevědomosti a potenciálního ohrožení. To mi přijde skoro nemožný, ne? Jak to sakra můžou zjistit? No nic, vědci… oni na to přijdou.

Vlastně si vzpomínám, jak jsem jednou měla hroznou chřipku. Předtím jsem se cítila trošku unavená, ale myslela jsem si, že je to jen z práce. Normálně jsem šla do práce, kafe, oběd s kolegyní… Pak mě to najednou skosilo. Takže… jo, asi je na tom něco pravdy. Možná jsem v tu dobu už “přispívala” do té “sbírky” bacilů ve firmě.

A teď si říkám, jestli bych neměla nosit roušku preventivně pořád. I když se cítím dobře. Těžko říct, že jo? Ono je to asi všechno o zodpovědnosti a snaze chovat se ohleduplně k ostatním. I když to znamená, že musíme být trochu víc paranoidní. No, co už. Lepší paranoidní, než nakažlivý. Aspoň podle mě.