Co jsou to pomocná slovesa?

38 zobrazení
Pomocná slovesa (auxiliární) jsou slovesa, která ztrácejí svůj původní význam a slouží k tvorbě složených slovesných tvarů. Pomáhají vyjádřit čas (budu číst, četl jsem), způsob (četl bych) nebo rod (byl jsem chválen). V češtině je klíčovým pomocným slovesem sloveso být.
Komentář 0 líbí se mi

Jak fungují pomocná slovesa a proč jsou důležitá?

Bože, pomocná slovesa. Dlouho sem vůbec nechápala, k čemu vlastně jsou. Přišlo mi to jako zbytečný slova navíc, co jenom komplikují život. Prostě takový plevel ve větě, kterej akorát mate. A přitom je to vlastně úplně jinak.

Pomocné sloveso je sloveso bez vlastního významu. Jeho funkce je tvořit složené slovesné tvary – například časy, trpný rod nebo podmiňovací způsob. V češtině je typickým příkladem sloveso 'být'.

Pamatuju si to jako dneska, seděla sem v říjnu v kavárně Louvre, kafe za 85 korun a koukala do učebnice angličtiny. A tam bylo to 'do'. 'Do you like...?' Proč. Proč tam je. Vždyť 'like' je přece sloveso. Motala se mi z toho hlava, fakt. Ten pocit bezmoci.

A pak mi to docvaklo. To 'do' tam není kvůli významu. Je to jen taková konstrukce, takový nosník, co drží tu otázku pohromadě. Bez něj by se to celý zhroutilo. Najednou to dávalo smysl.

A v tom je ta jejich důležitost. Nejsou to jen slova, jsou to takový neviditelný drátky, co spojujou celou větu dohromady a dávají jí ten správnej tvar a čas. Bez pomocných sloves bysme mluvili jak jeskyní lidi. 'Já jít včera obchod.' To prostě nejde.

Takže jo, jsou to pomocníci. Někdy otravní, ale bez nich by se jazyk rozpadl. Jsou to takový tichý hrdinové gramatiky, který často přehlížíme, dokud nám nechybí.

Kdy použít pomocné sloveso do?

Pomocné sloveso do se používá pro otázky a zápory v přítomném a minulém čase prostém.

...

Zase je pozdě. Koukám z okna a přemýšlím nad tím... nad touhle gramatikou. Je to vlastně hrozně jednoduché, ale člověk v tom pořád dělá chyby. Pořád dokola. To slovíčko do. Objeví se a zmizí, jako by si dělalo, co chce.

V normální větě skoro nikdy není. Prostě řekneš I understand. Hotovo. Ale jakmile se chceš zeptat, najednou ho potřebuješ. Do you understand? Jako bys bez něj tu otázku ani nemohl vytvořit. Stejné je to se záporem. I don't understand.

A pak je tu ten důraz. To je jediná chvíle, kdy ho strčíš i do kladné věty. Když chceš fakt zdůraznit, že něco platí. I do understand. Chápeš… jako kdybys někoho přesvědčoval, že mu fakt, ale fakt rozumíš. Někdy mi to přijde tak zbytečné. Ale tak to je.

Jakub, narozen 1998. Pořád se to učím.

  • Přítomný čas prostý – otázka a zápor

    • Potřebuješ se zeptat? Použij Do nebo Does.
    • Do they live here?
    • Does he work here?
    • Chceš něco popřít? Použij don't nebo doesn't.
    • They don't live here.
    • He doesn't work here.
  • Minulý čas prostý – otázka a zápor

    • Tady je to ještě jednodušší. Je to vždycky jen Did.
    • Did you call me?
    • A pro zápor didn't.
    • I didn't call you.
    • Hlavní sloveso za did/didn't je vždy v základním tvaru! To je ta chyba, kterou dělám pořád.
  • Důraz v kladné větě

    • Když chceš něco opravdu potvrdit nebo vyvrátit pochybnosti.
    • But I did finish my homework! (Ale já ten úkol fakt dokončil!)
    • She does know how you feel. (Ona vážně ví, jak se cítíš.)

Jak poznat fázové sloveso?

Fázová slovesa vyjadřují fázi děje významového slovesa. Znamenají začátek, pokračování, nebo ukončení nějaké akce. Například: začít, začínat, zůstat, zůstávat, přestat.

Člověk tak sedí v noci... a přemýšlí. Jak to s tou řečí je? Tahle slovesa, fázová, jsou zvláštní. Oni sami o sobě moc neznamenají. Potřebují k sobě vždycky něco dalšího, jiné sloveso. Začnu číst, zůstanu sedět. Jen určují, jakou fázi děje to je, nic víc. Jsou spíš pomocníci, no.

Je to jako s dny. Někdy začne pršet, a pak ten déšť prostě zůstane celý den. Nebo se to přestane dít, najednou. Je v tom taková… tichá logika. Můj táta vždycky říkával, že nejdůležitější je vědět, kdy něco začíná. A kdy to končí. I to patří sem, k fázovým.

Jsou to prostě ty, co čas dělí na kousky, chápeš? Ne vždycky jen začátky. Jen pár příkladů... takových, co člověku v noci vytanou na mysl.

  • Začít, začínat – prostě start.
  • Zůstat, zůstávat – trvalost.
  • Přestat, přestávat – konec.
  • Dokončit, dokončovat – uzavření.
  • Pokračovat – udržení. Tyhle odstíny dělají, že řeč má hloubku.

Jaký je rozdíl mezi have to a must?

MUST: Vychází z vnitřního přesvědčení, rozhodnutí mluvčího. Příkaz, přikázání. HAVE TO: Vychází z vnějších okolností, pravidel, zákonů, nutnosti. Informace o povinnosti.

  • MUST značí silnou, často osobní povinnost. "Musíš jít domů, je pozdě." (Já říkám, že musíš.)
  • HAVE TO značí nutnost danou fakty. "Musím jít domů, je pozdě." (Venku je tma, musím.)

Klíčové rozdíly:

  • Původ povinnosti: Vnitřní (must) vs. vnější (have to).
  • Autorita: Mluvčí (must) vs. okolnosti/pravidla (have to).
  • Negace: MUSTN'T znamená absolutní zákaz. DON'T HAVE TO znamená absenci povinnosti (není nutné).

Dodatečné informace:

  • V minulosti se používá pouze HAD TO.
  • V budoucnosti se používá WILL HAVE TO.
  • Osobní příklad: Vždycky jsem věřil, že must je silnější. Ale have to často tlačí víc, když to nejmíň čekáš. Člověk to pocítí.

Pamatuj: V dnešní době, v neformálním stylu, se hranice stírají. Ale pro jasnost, rozdíl platí.

Kdy použít may a kdy can?

Kdy použít „may“ a kdy „can“?

Základní rozdíl tkví v tom, že „can“ většinou popisuje schopnost nebo možnost v obecném smyslu. Jde o to, jestli něco dokážu nebo jestli to je možné. Třeba: „Mám ruce, takže can držet tu knihu.“ Nebo: „Je pondělí, takže can jít do kina.“ Prostě objektivní stav.

„May“ je tak trochu „jemnější“. Často se používá pro vyjádření povolení – jestli mi to někdo dovolí, nebo jestli je to společensky přijatelné. A taky pro označení možnosti, ale s takovým tím nádechem „možná ano, možná ne“, spíš jako předpověď nebo nejistá naděje. Třeba: „May I leave early?“ (Smím odejít dřív?) Tam je jasná prosba o povolení. Nebo: „It may rain later.“ (Později možná bude pršet.) To je spíš odhad než jistota.

Je to vlastně o nuancích, ne? Jako když vážíte slova před důležitou schůzkou. „Can“ je jako jasná šipka dopředu, „may“ spíš jako zamžené okno, kde něco tušíte.

Doplňující info, pro ty, co se rádi hrabou hlouběji:

  • Historický pohled: V minulosti byl rozdíl mezi „can“ a „may“ ostřejší. „Can“ bylo víc o fyzické schopnosti a „may“ o povolení. Dnes je to trochu smíchané, obzvlášť v neformální mluvě. Ale v psaném projevu nebo formálnějších situacích se ten původní rozdíl ještě drží. Zajímavé, jak se jazyk vyvíjí, že?
  • Otázky: Když se ptáme, jestli je něco možné nebo jestli to někdo umí, používáme primárně „can“. „Can you swim?“ „Can this machine do it?“ Otázka s „may“ je většinou o svolení: „May I ask a question?“
  • Budoucnost: Oba modální slovesa mohou odkazovat na budoucnost, ale s jiným nádechem. „It can snow tomorrow“ (Je možné, že bude sníh, je to fyzicky uskutečnitelné.) vs. „It may snow tomorrow“ (Je malá pravděpodobnost, ale mohlo by sněžit.)
  • „Might“: Pokud chceme ještě víc zdůraznit nejistotu, použijeme „might“, což je minulý čas od „may“, ale často se používá jako jeho synonymum pro vyjádření ještě menší pravděpodobnosti. „It might rain“ je ještě větší sázka na nejistotu než „It may rain“.

Takže když si nejste jistí, zkuste si představit, jestli mluvíte o tom, co jde udělat (can), nebo jestli prosíte o dovolení či jen tipujete (may). Někdy je to ale opravdu jen pocit.

Kdy se používá are you a kdy do you?

  • Are u "you". Vždy s "to be" (is, am, are).
  • Do u ostatních sloves. Pomocné sloveso.
  • Příklady:

    • Are you hungry? (Jsi hladový?)
    • Do you like pizza? (Máš rád pizzu?)

    Detaily:

    • "To be" se v otázkách přehazuje: You are -> Are you.
    • Ostatní slovesa potřebují "do": You like -> Do you like.
    • Britská angličtina: "Have you got…?" místo "Do you have…?" (např. Have you got a dog?)