Jak dlouho se studuje na lékaře?

Šest let na medicíně… Fakt? To zní jako věčnost, ne? Tři roky bakaláře, pak další tři specializace… Představte si to, tři roky jenom učení, zkoušení, semináře, a pak zase další tři! Někdy jsem si připadala jako robot, jenom se učící a učící. Pamatuju si, jak jsem si tehdy říkala: “Tohle nikdy nedám.” A věřte mi, bylo to blízko. Byly dny, kdy jsem se cítila úplně vyčerpaná, duševně i fyzicky. Jeden takový den, kdy jsem se učila anatomii do rána a spala jenom dvě hodiny, se mi dodnes vryl do paměti. Byl to pekelný, nezapomenutelný zážitek. Ale víte co? Tenhle pocit, když se mi nakonec podařilo složit tu hroznou zkoušku? To bylo něco úžasnýho. Neměřitelný.

A ty tři roky specializace? To už byl zase jiný level. Tam se to teprve rozjelo naplno! Najednou už to nebyly jenom knihy a přednášky, ale i praxe, skuteční pacienti. A zodpovědnost? No, ta vás doslova srazí na kolena, hlavně zprvu. V prvním roce praxe jsem měla na starosti skoro mrtvou babičku, a ten strach… Ještě teď se mi z toho trochu klepou kolena. Ale tohle všechno, to všechno to stálo za to, i když bych si to tenkrát, upřímně řečeno, nedokázala představit. Vidět, jak se zlepšuje stav pacientů, jak jim pomáhám, to je neuvěřitelný pocit. Ten pocit, když se vám podaří někomu ulevit od bolesti, to je prostě… nevyslovitelné. A těch šest let, ta dřina? Ano, bylo to těžké, ale kdybych si to mohla vybrat znova, šla bych do toho znovu. Bez váhání.