Jak se tvoří budouci čas v angličtině?

No tak, angličtina a ten její budoucí čas… Vždycky jsem s tím trochu zápasila, přiznám se. Pamatuju si, jak jsem se v prvním ročníku angličtiny trápila s těma časy, fakt hrůza. A ten budoucí? To byla zvlášť kapitola sama pro sebe. Jak to vlastně je?

To “will”, co? Jako bych měla kouzelný proutě a řekla “Hokus pokus, bude hezky!” No, skoro. V podstatě je to tak, že vezmete to “will”, přidáte základní tvar slovesa – no, ten co je ve slovníku – a máte budoucí čas. Jednoduchý, že? Až na to, že to pro mě zpočátku jednoduché vůbec nebylo. Vzpomínám si, jak jsem se učila tohleto: “It will be a nice day.” Snažila jsem se to prožívat, aby mi to utkvělo v paměti – představovala jsem si, že je krásný den, sluníčko svítí, ptáčci zpívají… ale co když prší? To pak budu muset říct “It will not be a nice day”? Nebo ještě lépe “It won’t be a nice day”, protože to zní líp, viďte?

A co otázky? To jsem se fakt bála. Představte si, že se snažíte zeptat někoho “Will it rain tomorrow?”, a najednou zaskočíte, protože nevíte, jak to slovo posunout. Ale nakonec to není žádná věda, stačí jen to “will” posunout na začátek věty. No, aspoň si to myslím. Možná jsem něco přehlédla, angličtina je prostě pro mě pořád trošku záhada. Ale už to aspoň tak hrozně neřeším, zvládám to. A to i přes všechna ta pravidla a výjimky, co si angličtina tak ráda schovává někde v zákoutích. Kdybyste mi to ale řekli před deseti lety, asi bych se podivně podívala. No, ale časy se mění, že? A já s nimi, i když pomalu, ale jistě.