Kde se píše mn?

Tajemství "mn" v češtině: Kde se vlastně schovává?

Psaní "mě" a "mně" patří k častým pravopisným oříškům. Naštěstí existuje poměrně jednoduchý klíč, jak se v nich zorientovat. Základem je podívat se na "původní" tvar slova, tedy na jeho kořen. Většina slov s "mě/mně" se totiž odvozuje od slov, která ve svém základu buď "m" mají, nebo ho nemají. A právě v tom se skrývá řešení!

Představte si slovo jako domeček. Základem, tedy jakýmsi "fundamentem", je kořen slova. A teď přichází na řadu naše pátrání po "mn". Pokud v základovém slově, v tom fundamentu, "mn" nenajdeme, píšeme "mě". Příkladem může být sloveso "myslet" (základ "mysl"). Od něj se odvozují slova "myslím", "myslíš", "myslíme", ale také "myslíš na mě". V základu "mysl" se "mn" nenachází, proto píšeme "mě". Stejně tak u slov "pamatovat" (základ "paměť") - "pamatuji si mě", "přemýšlet" (základ "přemýšlí") - "přemýšlí o mě".

A co když v základu "mn" objevíme? Pak píšeme "mně". Typickým příkladem je slovo "mine" (tedy to, co patří mně). Vidíme, že v základu se "mn" nachází, proto píšeme "mně". Další příklady: "jemný" - "je mně zima", "domněnka" - "podle mně se mýlí".

Pozor! Toto pravidlo má jednu výjimku, a tou jsou tvary zájmena "já". Ačkoliv v základu "já" se "mn" nenachází, v některých tvarech se přesto objevuje "mně": "Dej to mně!", "Pověz to mně!". Tady si musíme zapamatovat, že tvary zájmena "já" se řídí vlastními pravidly.

Shrnutí: Hledáme "mn" v základu slova. Pokud ho tam nenajdeme, píšeme "mě". Pokud ho tam najdeme, píšeme "mně". A pamatujeme si výjimku u tvarů zájmena "já". S trochou cviku se z psaní "mě" a "mně" stane hračka!