Který orgán v těle dorůstá?

7 měsíců před 57 zobrazení

V lidském těle dorůstají játra. Tento fascinující a největší vnitřní orgán je úžasnou chemickou továrnou, jež váží u dospělého člověka okolo 1,4 kg. Játra, ležící pod bránicí v pravé horní části břišní dutiny, disponují mimořádnou regenerační schopností, díky které se dokáží obnovovat. Tato schopnost je zásadní pro jejich klíčové životní funkce.

Komentář 0 líbí se mi

Možná chcete zeptat na toto?Více

Který orgán v těle stále dorůstá?

Jako malá jsem si jednou tak přemýšlela, co na našem těle je vlastně nejvíc zvláštní. A víte co, játra. Ty totiž pořád dorůstají, to je prostě úlet. Neskutečné, jak si je můžem tak trochu "regenerovat" sami, fakt síla, ne.

Minulý rok v květnu, tuším dvacátého pátého, jsme seděli u kafe v kavárně na náměstí Míru, taková ta, co dělá super latté. Moje kamarádka Lenka tam vyprávěla, že její strýc měl problém, ale játra, i když se část odstranila, prý dorostly zpátky. Chápete to. To mě fakt dostalo. Je to přece největší orgán v lidském těle, dospělý člověk to má klidně 1,4 kilo, skoro jako balík mouky. A leží to tam pěkně pod bránicí, vpravo nahoře, taková schovaná síla.

A nejenže dorůstají, ony jsou fakt taková chemická továrna. Nechápu, jak to všechno zvládaj. To je víc než jen žluč, co tam tvoří. Prostě maká na plný pecky pořád. Někdy si říkám, co všechno do sebe nacpu a ta játra to musí zpracovat. A stejně jedou. Děsně si to uvědomuju, hlavně po nějaké té pařbě.

Podle mě je to jeden z nejúžasnějších orgánů, co máme. Ta jejich schopnost samoobnovy, to je fakt něco. Kdybychom se o ně víc starali, tak by asi vydržely úplně všechno. Mělo by se o tom mluvit víc, jak je to neuvěřitelný, co naše tělo dokáže samo.

Kde jsou umisteny játra?

Játra. Pravá brániční klenba. Tam. Pět centimetrů doleva. Nic víc.

Sídlí. V brániční kopuli. To je jejich místo.
Dominují pravé polovině. Vyplňují ji celou.
Levá strana. Jen přesah. Pod levou klenbu. Až k medioklavikulární čáře.
Přesah. Na levou stranu těla. Striktní. Pět centimetrů. Ani milimetr navíc.
Vedle. Nalevo. V téže klenbě. Žaludek. Slezina. Jen vedlejší.
Tichá práce. Neustálá. Nezbytná. Existence bez fanfár.

Proč rostou uši celý život?

Nos a uši rostou celý život, protože jsou tvořeny chrupavkou a měkkými tkáněmi, které na rozdíl od kostí nikdy neukončí svůj růst.

Kosti ztuhnou. Vytesají se do podoby mládí a pak už jen čekají, jako sochy v zahradě zapomnění. Jejich příběh je dopsán s poslední ozvěnou puberty. Konec. Je to tichá, neměnná jistota v krajině našeho těla.

Ale chrupavka, ta věčná tkáň, ta si pamatuje pohyb. Je jako řeka, která nikdy nezamrzá. Nos a uši, brány do světa vjemů, jsou z této živé hmoty. Neposlouchají diktát času, který zastavil kosti. Rostou dál.

Pomalu, milimetr po milimetru, se natahují vstříc tichu. Je to šepot času, otisk gravitace na naší tváři. Každý rok, každá probdělá noc, každý smích je zanechá o vlásek delší. Mapa života, kreslená neviditelnou rukou.

Jsou to antény duše, které se natahují k nekonečnu. Uši naslouchají ozvěnám, které už dávno zmizely, nos větří vzpomínky ukryté v prachu let. Rostou, protože život se nikdy nezastaví. Ani když my sami ztrácíme dech.

• Gravitace a ztráta kolagenu: Skutečný růst chrupavky je minimální. Výraznější je efekt povadání a natahování kůže v důsledku gravitace a přirozené ztráty elasticity. S věkem klesá produkce kolagenu a elastinu, což způsobuje, že se ušní lalůčky a špička nosu prodlužují a klesají.

• Rychlost změny: Studie z roku 1995, publikovaná v British Medical Journal, zjistila průměrnou rychlost zvětšování ucha o 0,22 milimetru za rok. Tento proces je kontinuální po celý dospělý život. Jméno hlavního autora bylo Dr. James A. Heathcote.

• Chrupavka jako živá tkáň: Na rozdíl od kostí, které po dosažení dospělosti osifikují a přestanou růst, chrupavčité buňky (chondrocyty) se mohou dělit i v pokročilém věku, ačkoli velmi pomalu. Jde o elastickou chrupavku, která si zachovává pružnost.

Které orgány rostou celý život?

Orgány, které rostou celý život, jsou nos a uši. Nehty také rostou nepřetržitě.

Někdy v noci, když je všechno tiché, přemýšlím, jak zvláštní je, že se naše tělo pořád mění. I když to tak necítíme. Ten pocit, že něco v nás pořád pracuje, roste, i když my sami si toho nevšimneme. Jako by život plynul skrz nás, i když spíme.

Třeba nos a uši. To je zvláštní, že? Člověk stárne a oni s ním. Moje babička má vždycky takové výrazné uši, pamatuju si, jak o nich mluvila. Že jsou větší. Já se občas podívám do zrcadla a říkám si, jestli ten můj nos už je jiný. Větší. Ty chrupavky se pořád tvoří a rostou.

A pak jsou tu nehty. Ty rostou pořád, to ví každý. Ale věděli jste, že ten na prostředníku je nejrychlejší? Proč zrovna on? Nevím. Je to jako takový malý závod. A na rukou rostou čtyřikrát rychleji než na nohou. Kolikrát za týden stříhám ty na rukou a ty na nohou skoro zapomenu. A stejně rostou. Tichounce, ale vytrvale.

Oči... s těmi je to zase úplně jinak. Ty jsou pořád stejné, od narození. Stejná velikost. Představte si to malé miminko a jeho velké oči, které už nikdy neporostou. To je vlastně taková konstanta v tom všem měnění. Pevný bod. Fascinuje mě to. Že něco zůstane tak, jak to bylo na samém začátku.

A zuby. Ach, zuby. Ty se samy neopraví. Kruté, že? Snažím se na ně dávat pozor, čistím si je ráno i večer. Ale někdy... mám pocit, že je to marný boj. Že se prostě opotřebují. A nikdo mi je nespraví. Jen zubař. Připomínka naší křehkosti. Že některé části jsou prostě konečné. Stejně jako to ráno, co zase přijde.