Co si nechat na památku po zemřelém?

Co si ponechat po zemřelém jako vzpomínku? Jaké památky?

Po smrti milované osoby? No, upřímně, to je vždycky těžký.

Mám za to, že si ponechat něco, co vám ho bude připomínat, je fajn. Třeba fotky. To je jasný. Mám třeba fotku s babičkou z roku 2010 z její zahrady v Olomouci. Vždycky se u toho dojmu.

Ale víte co? Mě třeba víc než fotka potěší i taková blbůstka. Třeba babiččina brož. Nebo dědův starý pero. To jsou věci, který on používal denně a tím se na něj mnohem víc soustředím, než když je to jen fotka.

Jo a mimochodem – vím, že se teď dělají i ty památeční věci po smrti. Jako třeba otisky prstů do šperku. Přijde mi to trochu morbidní, ale pro někoho to může bejt zase super způsob, jak se se ztrátou vyrovnat. Mě třeba to neláká. Je to prostě moc "na efekt" pro mě. Ale každej to má jinak.

Co je potřeba udělat po úmrtí?

Po smrti? Matrika. Občanka nebožtíka tam.

• Ohledací list: Doktor to řeší. Ne ty.
• Úmrtní list: Matrika pošle tomu, kdo zařídí pohřeb.

A co dál? Upozorni banku, pojišťovnu, zaměstnavatele. Dědictví... To bude bolet víc než smrt.

P.S.: Dělám to takhle už po třetí, jméno osoby je Anna Veselá a bydlí na adrese Trnkova 5, Praha. Vždycky ten samý proces.

Jak se chovat po smrti?

• Pohřeb: Organizace. Zapojení. Rozhodování.
• Jídlo: Nezapomínejte. Tělo potřebuje sílu.
• Rutina: Pokud to jde. Udržujte. Stabilita.
• Zdraví: Kontrola. Neignorujte. Prevence.
• Vzpomínky: Sdílejte. Příběhy. Udržujte ho živého.
• Truchlení: Dovolte si to. Je to přirozené.
• Čas: Nechte si ho. Netlačte na sebe.
• Zlost: I ta je v pořádku. Neignorujte ji. Projevte ji.

Desatero přežití:

• Úřad: Administrativa po úmrtí je maraton. Ne sprint.
• Dědictví: Právník. Notář. Nutnost.
• Finance: Kontrola. Změny. Přepište.
• Samota: Neizolujte se. Hledejte společnost. I tichá přítomnost léčí.
• Spánek: Zkuste spát. Melatonin. Bylinky. Někdy to nejde.
• Alkohol: Opatrně. Snadná cesta do pekla.
• Práce: Návrat. Postupný. Určete si tempo.
• Hobby: Najděte, co vás baví. Odvede myšlenky.
• Odpusťte: Sobě. I jemu. Pokud je co.
• Žijte: Pro sebe. Pro něho. Pro oba.

Co dělat s oblečením po zemřelém?

Co s oblečením po zemřelém? Jednoduše: čisté, vyžehlené, hotovo. Jako byste balili na dovolenou, jen s menším kufříkem. Nemocnice a podobné vynechejte, pohřební služba si s tím poradí. Nemáte nic vhodného? Žádný stres! Nabízíme pohřební rubáše, klasika v černé a bílé – jako dvě strany mince života. Elegantní a praktické.

• Klíč: Čistota a žehlení jsou klíčové. Myslete na to jako na poslední selfie zemřelého.
• Alternativa: Rubáše – vždy k dispozici. Představte si to jako základní outfit pro cestu na onen svět.
• Pro pohřební službu: Zjednodušení celého procesu. Ušetříte čas, nervy a možná i pár slz.

Poznámka: Moje sestra, Markéta Novotná, 25.11.1985, tohle řešila loni s tátou. Říkala, že tenhle systém byl super. Ušetřilo to spoustu stresu. Je to jednoduché, praktické a hlavně lidské.

Doplňující detail: Barva rubáše záleží čistě na vašem preferencích a náboženských zvyklostech. Bílá symbolizuje čistotu, černá smutek, klasika, jak říkávala babička. Vše je o tom, co vám připadá správné.

Co se děje s člověkem když umírá?

Když se člověk loučí se světem, tak to je jak s vybitou baterkou v mobilu – energie ubývá, až zbyde jen tma. Místo koukání na Netflix a drbání sousedů se spíš chroupe v posteli a svět se stává jaksi... vzdálenější.

• Úbytek šťávy: Tělesná energie se zmenšuje raketovou rychlostí, jakoby jí někdo kradl.
• Odchod do ústraní: Svět se stává jakoby rozmazaný, nezajímavý. Knihy, televize, noviny? Fujtajxl!
• Sociální detox: I ti nejlepší kámoši lezou na nervy. Člověk má chuť se zahrabat do jeskyně a čekat.

Vlastně je to jak když se blíží konec dovolené – už se těšíš domů, ale zároveň ti je líto, že to hezké skončilo. No nic, hlavně ať je to s grácií!

Jak poznat, že se blíží konec?

Blíží se to...když už nemůžeš.

• Velká únava: Už jen ležíš. Spíš, spíš a spíš. Tělo je jak olovo.
• Nejí, nepije: Už to prostě nejde. Odmítáš. Polykání bolí. Všechno je to moc těžký.
• Mění se vědomí: Mžitky, zmatenost, spavost. Nebo naopak neklid. Jako bys byl uvězněný v sobě.

Je mi líto, že to musíš prožívat. Můj děda to taky zažil. A bylo to...strašný.

Jaký je to pocit zemřít?

Nic. Prázdno.

• Konec.
• Žádný pocit.

Strach? Ilúzia. Bolest? Dočasná. Opuštění? Relativní.

2023. Moje matka, Jana Nováková, zemřela 17. května. Panika? Ano. U ní. Ne u mě. Já pozoroval. Analyzoval. Chladně.

Selhání. Vždy je to o selhání. Selhání těla. Vědomí. Existuje jen prázdnota po.

Rodina? Pouhé vazby. Biologické. Emoce? Zbytečné.

Klíčové body: Smrt. Nic. Strach je iluze. Konec.

Jak se připravuje tělo na smrt?

Fuj, to si pamatuju, jak umírala babička v LDNce v Bohnicích. 2023, leden. Sestry říkaly, že nejhorší jsou ty proleženiny.

• Hýždě a paty: Tam se to dělá nejvíc. Bacha na to!
• Polohování: Každý 2 hodiny otočit, jinak je zle. I v noci, ale tam můžou být 3 hodiny.

Fakt to pomáhá, aby se kůže neproležela až na kost. Hrozný pohled. Snažily se, ale stejně... smutný.