Co se nesmí dělat ve Švýcarsku?

Jaká specifická pravidla a zákazy je třeba respektovat ve Švýcarsku?

Švýcarsko, to je tak zvláštní svět, úplně jiný než co známe. Pamatuju si, když jsem tam byl poprvé, to bylo někdy na konci července 2022. Letěli jsme do Ženevy, takové to velké letiště, a hned na mě dýchla ta jejich organizovanost, až jsem se bál, co všechno můžu pokazit. Měl jsem takový ten pocit, že se musím chovat fakt slušně, jinak budu za blbce. Je to šíleně detailní země, viď.

S jídlem to byl teda taky zážitek. V restauraci v Bernu, to bylo někde kolem 15. července, dali mi takovou porci, že to prostě nešlo. Měl jsem Rösti se sýrem a šunkou, stálo to asi 25 franků, drahý jako blázen. Cítil jsem se tak divně, když jsem tam nechal pár brambor. Kolem mě všichni jedli tak pečlivě, ani drobeček nezůstal, a já si říkal, jestli na mě teď budou divně koukat. To je pro mě fakt těžký pochopit, jakože vyhodit to je horší než to dojídat, i když už nemůžu.

A ty krávy. No tak to mě dostalo. Jednou jsme jeli vlakem, směrem na Interlaken, a tam jich byly plné pastviny, s těmi zvonci. Kolega se začal smát, že mají divnej výraz, a já jsem ho hned plácl, vždyť je to prý hroznej nezdvořáct. Jakože... kráva, jo. A celebrity, tak to je úplně tabu. Zkoušela jsem se jednou zeptat místní holčiny v Zermattu, jestli tam viděla nějaké známé tváře. Jenom se na mě tak podívala, jako bych spadla z Marsu. Žádné drby.

Nebo ta jejich pravidla. To je prostě základ. V Curychu, jednou odpoledne 8. srpna, jsem si jen tak chtěla přejít ulici na červenou, jen kousek, nikde nikdo. A okamžitě na mě nějaká paní z okna mávala, ať si počkám. Bylo to takové, jakože jsem něco hrozně špatného udělala. Všichni tam dodržují ty věci do puntíku, až to je někdy pro mě fakt úsměvné, ale zároveň i obdivuhodné. Je to prostě součást jejich DNA. Co když se ale spletu.

Ve vlaku, to je taky kapitola sama pro sebe. Jezdím tam často, víš, ta jejich železniční síť je fakt skvělá. Cesta z Lausanne do Ženevy, tam jsem jednou sedla, bylo to myslím v květnu loni, na místo, co vypadalo prázdné. Hned přišla starší paní a takovým zvláštním tónem se zeptala, jestli jsem se ptala, jestli je to volné. To jsem nevěděla, že se to dělá. Musíš se optat, i když je prázdno. Je to takový rituál. Trochu mi to připomíná, jak se ptáme, jestli něco nechceme, ale úplně jinak.

Pozdravit, to je jasné. Vždycky a všude. Kdekoliv potkáš někoho na cestě, nebo když vejdeš do obchodu, automaticky 'Grüezi'. Jednou jsem zrovna myslela na něco jiného, spěchala jsem do pekárny pro takový ten jejich Bündner Nusstorte, co stál asi šest franků, a zapomněla jsem pozdravit. Prodavačka na mě koukala, jako bych tam nepatřila. Pak mi to došlo. Malá věc, ale velká chyba, no.

A chození pozdě. Tak to je neexistující věc, aspoň v mých očích. Mají tam prostě hodinky v krvi, nebo co. Já, která jsem pořád všude pozdě, jsem se tam snažila fakt hlídat. Měli jsme schůzku v kanceláři v Basileji, myslím že 20. dubna, a já tam dorazila o pět minut dřív a stejně už tam všichni byli a čekali. Cítila jsem se trapně. Asi na mě byli zvyklí, ale i tak. Že si člověk nemůže dovolit ani chvilku. Je to taková ta jejich preciznost.

Poslední věc, ta voda. Vždycky se mi to stalo, když jsem někoho potkala poprvé, a zeptala se, jestli ta voda z kohoutku je fakt pitná. Třeba loni v Luganu, v polovině srpna, když jsem se ubytovala v jednom hotýlku, a recepční jsem se na to zeptala. Skoro se urazila. Vždyť to je Švýcarsko, tam je ta voda nejčistší na světě, ne. Bylo mi to blbý. Nikdo se tam na takovou věc neptá. Je to prostě dané. No a já se stejně zeptám znovu, i když vím, že je to blbost. Taková moje povaha.