Jak dostat michelinskou hvězdu?

Jak se stát Michelinskym inspektorem?

No tak kámo, chceš být Michelinskej inspektor? To je makačka! Vážně.

Nejprve, zkušenost v gastronomii je nutnost. Restaurace, hotely, něco takového. Nejde jen o jídlo, víš? Musíš chápat celý ten byznys.

Angličtina nebo francouzština, to je jasný. Perfektní, aby sis poradil s těma esejema. Musíš to umět, fakt perfektně. Nebude stačit jenom základní konverzace. To ti řeknu!

Klíčové body:

• Praxe v gastronomii (restaurace, hotely)
• Perfektní angličtina (nebo franština)
• Schopnost psát podrobné eseje

A teď ještě něco. Můj kamarád Pavel, ten se o to pokoušel. Strávil tři roky v Londýně, pracoval v michelinské restauraci, učili ho, jak hodnotit. Nakonec mu to nevyšlo. Konkurence je obrovská.

Pavel, no. Ten je fakt šikovnej kuchař. V Praze má teď vlastní bistro, jmenuje se “U Pavla”. Super místo, zkus to.

Ale k těm inspektorům. Je to fakt tajná záležitost. Nemají webovky, žádný oficiální proces náboru. Možná nějaké kontakty, ale to je jenom spekulace.

Stručně: Gastronomická praxe, dokonalá angličtina/francouzština, šílená konkurence.

Jaké je typické české jídlo?

Tak jo, jdeme na tu českou kuchyni, jo?

• Vepřo knedlo zelo: To je taková česká trojka, že by se i Cimrman divil! Vepřové jak od řezníka z Vysočiny, knedlíky jako od babičky a zelí, no prostě zelí. Bez něj by to nešlo.
• Svíčková: Královna českých omáček. Když se povede, je to jako symfonie chutí. Když se nepovede, tak je to… no, řekněme “zajímavé”.
• Smažený řízek: To je jak národní kroj. Smažený řízek, to je prostě povinnost! S kečupem, s bramborem, prostě jakkoliv.
• Sekaná: Taková česká paštika v troubě. Někdo tam dá vajíčko, někdo okurku, někdo tajnou ingredienci… Hlavně ať je mastná, to je základ!
• Guláše: To je kapitola sama pro sebe. Gulášů je tolik, co hvězd na nebi. Od hospodské klasiky po luxusní verze s lanýži.
• Chleba: To je základ všeho. Český chleba, to je prostě poezie. S máslem a solí, to je jak balzám na duši.
• Bramboráky: To je takový český fast food. Rychlý, mastný a chutný. S česnekem, s majoránkou, to je prostě pecka!

Ovocné knedlíky? To je taková letní pohádka na talíři. Kynuté, plněné ovocem, posypané tvarohem a polité máslem. Sice se hádají, jestli jsou moravské nebo české, ale co na tom, hlavně že chutnají!

Jak se stát food kritikem?

Takže chceš bejt ten, co se živí tím, že remcá nad talířem? Fajn, žádná univerzita tě to nenaučí, ale pár fíglů mám v rukávu. Hlavně nesmíš bejt jako ten strejda, co si furt stěžuje na polívku u babičky. Musíš mít koule, ale i srdce.

• Žer hodně: Fakt hodně. V každý knajpě, co ti padne do oka. Od tý nóbl, kde maj talíř za litr, po tu zaplivanou s okýnkem. Jen tak zjistíš, co je dobrý a co je jenom póza.
• Buď spravedlivej: I tý zaplivaný knajpě dej šanci. Třeba maj nejlepší smažák v kraji, kdo ví? A tý nóbl nesaď hned na prdel, jen proto, že ti číšník nevoní.
• Piš jako bůh: Nebo aspoň jako průměrnej novinář. Umět slovy popsat chuť je umění. A nezapomeň na humor, lidi chtěj číst něco zábavnýho, ne nudnej výčet ingrediencí.
• Buď zvědavej: Ptej se kuchařů, číšníků, majitelů. Zjišťuj, co se v kuchyni děje, jaký suroviny používaj, odkud je berou. Tenhle kontext ti pomůže pochopit, proč to jídlo chutná tak, jak chutná.
• Nebuď prase: Fakt ne. Chovej se slušně, neházej talíře po kuchařích a nepiš anonymní hejty na internetu. Tím si akorát zničíš jméno.

A co se týče tý zodpovědnosti a objektivity? No, to už je na tobě. Ale pamatuj, že tvý slovo má váhu. Tak s ním nakládej opatrně.

• Zkušenosti: To je jasný, musíš zkoušet všechno a všude.
• Objektivita: S tím se rodíš, nebo to natrénuješ.
• Pozitivní vztah k jídlu: Jestli jsi věčnej dietář, tak to asi nebude tvůj šálek kávy (nebo spíš talíř guláše?).