Co když těsto nechce kynout?

Co když těsto nechce kynout? No, to je prostě… k vzteku! Vážně! Kolikrát už se mi to stalo? Nespočetněkrát. Stojím tam v kuchyni, dívám se na tu nehybnou hroudu a říkám si, kde jsem udělala chybu? Zkoušela jsem už fakt všechno. Teplou vodu – jo, jasně, to je základ. Droždí s cukrem, aby se hezky probudilo… Někdy tam šoupnu i lžičku medu, proč ne, že jo? A pak ho zabalím do deky, jako miminko, aby mu bylo teploučko. Jenže ono nic. Prostě nic. Jako kámen.

Vzpomínám si, jednou jsem dělala buchty pro tchyni. Byly její narozeniny. A to těsto… no, katastrofa! Jako by se spiklo proti mně. Stála jsem tam, bezradná, čas utíkal a já měla chuť se rozbrečet. Nakonec jsem z toho upekla takové placky. Vypadaly… no, řekněme, rustikálně. Ale tchyně, ta je zlatá, pochválila je. Říkala, že jsou „zajímavé“. No jo, zajímavé. Spíš zoufalé!

A co ta rada s teplou vodou? Jasně, že ji znám. Ale co když je moc teplá? To droždí zabijete! A je po kynutí. Slyšela jsem, že ideální teplota je kolem 37 stupňů. Kdo má ale pořád měřit teplotu vody, že jo? Já to dělám pocitově. Vlažná, ne horká. A cukr? Ten je taky důležitý. Droždí ho potřebuje k životu. Jako my vzduch. No… skoro.

A když už fakt nic nezabírá? No, co se dá dělat. Pizza s tenkým těstem! Nebo placky. Nebo… prostě něco, kde to kynutí není tak důležité. Není to sice to pravé ořechové, ale aspoň se z toho něčeho najíme. A příště… příště to snad vyjde líp. Nebo ne? Kdo ví… Pečení je někdy alchymie.