Co snídají Italové?

Jak vypadá italská snídaně?

Italská snídaně je typicky lehká a rychlá, zaměřená na kávu (espresso, cappuccino) a sladké pečivo jako je cornetto (italský croissant) nebo sušenky. V hotelech se často podává rozšířená kontinentální verze s jogurtem, ovocem a toastem.

Hele, tak to je v Itálii fakt jiný, než tady u nás! Žádné velký hody, víš? Italové snídani moc neřeší, je to spíš taková rychlovka. Jako fakt, oni na to nemají čas, nebo co. Já když jsem byl loni v Římě, tak jsem se na to pořád díval a pozoroval.

Většinou si dají prostě kafíčko, to je svatý, že jo. Buď espresso, nebo cappuccino, ale to jenom ráno, po desáté hodině na tebe koukají divně, když si ho objednáš. A k tomu nějaký sladký pečivo, jako je cornetto. To je vlastně jako náš croissant, ale častokrát sladší a s různou náplní. Třeba s marmeládou, nebo takovou tou krémovou věcí. Můj švagr Giovanni si to dává každý den, když spěchá do práce a vídám ho vždycky v jedné a té samé kavárně.

Nebo si dávají biscotti, takový sušenky, prostě. Nebo fette biscottate, to jsou takový křupavý plátky, něco jako suchary, a na to si dají třeba marmeládu. Fakt jednoduchý, no. Žádný šunka, sýr, vajíčka, to vůbec. To je pro ně spíš oběd nebo večeře. Takže žádná ranní omeleta, to nečekej.

• Hlavní pilíře italské snídaně:
  • Káva: Espresso, cappuccino (jen dopoledne!), caffè latte.
  • Sladké pečivo: Cornetto (nature, crema, marmellata, cioccolato), bombolone (sladká kobliha, něco jako naše kobliha s dírou).
  • Sušenky: Biscotti nebo fette biscottate s džemem.

Ale jasně, v hotelech je to trochu jiný. Tam se snaží vyhovět turistům, takže tam už najdeš takovou tu kontinentální snídani. To znamená, že tam budeš mít ty cornetta, pak třeba jogurt, nějaký ovoce, občas i toastový chleba. A samozřejmě káva, čaj, džusy. Ale i tak je to pořád spíš na sladko. Naše rodina, když jsme byli na dovolené na Sicílii, tak tam měli i malé panini se sýrem a šunkou, ale to je spíš výjimka, aby si udělali na nás z ciziny. To už je taková ta "mezinárodní" verze, víš.

Většina Italů si snídani dá rychle ve stoje v baru. Objednají si, vypijou kafíčko, sní cornetto a už frčí. Žádný dlouhý sedění, žádný dlouhý rozhovory. Prostě ranní rituál, a jde se na to. Je to takový šmrncovní a hlavně praktický, si myslím. Fakt to fičí, člověk se ani nenadechne.

Takže když to shrneme, zapomeň na anglickou snídani s fazolema a vajíčkama. Tady v Itálii frčí sladké, rychlé a hlavně kofeinové! A vždycky si pamatuj: cappuccino jen ráno! Po obědě si fakt dej jenom espresso. Jinak tě budou považovat za turistu, co nic neví, ha ha. A fakt to dělaj.

Co jedí Italové na Vánoce?

Panettone. Sladkost Milána. Baccalà. Treska. Půst. Sůl. Jehněčí pečeně. Kuře. Špagety s mořem. Ančovičky. Mušle.

• Panettone. Věž z těsta. Sladká esence Vánoc. Rodí se v Miláně. Dnes je všude.

  • Cukrové plody. Kandované. Rozinky. Život uvnitř.
  • Pandoro. Z Verony. Jiný tvar. Hvězda. Bez ovoce. Máslová lehkost.
  • Oba soupeří. Starožitná válka chutí. Stůl bez nich? Prázdnota.

• Ryby a moře.

  • Štědrovečerní vigilie. Maso mlčí. Půst.
  • Baccalà. Treska. Není to jen ryba. Je to kult.
    • Sušená, solená. Pak se namáčí. Dny.
    • Smažená. Pečená. Dušená s rajčaty.
    • V Benátsku, Neapoli. V Lecce. Tam to znají.
  • Frutti di mare. Mořské plody. Rizoto s nimi. Fritto misto. Smažené. Slané.
  • Spaghetti alle vongole. Neapolská klasika. Slaná vášeň. Hloubka moře.

• Maso a země.

  • 25. prosinec. Bohatství se vrací. Maso pro stůl.
  • Agnello al forno. Jehněčí pečeně. V Umbrii. Tam vědí.
  • Cappone ripieno. Plněný kapoun. Nebo krůta. Severní tradice. Silná.
  • Lasagne alla bolognese. Na některých stolech. Nezdolná síla rodiny.

• Další sladkosti.

  • Torrone. Oříšky v medu. Tvrdost. Sladkost.
  • Ricciarelli. Siena. Mandle. Měkkost.
  • Panforte. Siena. Intenzivní. Koření.

• Filozofie stolu.

  • Jídlo. Víc než jen potrava. Je to rituál.
  • Rodina. Stůl. Spojení.
  • Tradice. Řetězec chutí. Nekonečný.
  • Hloubka pokrmů. Mluví o věčnosti. Zastavit se. Cítit.

Co jedí v Itálii?

V Itálii se jí hlavně pasta, pizza a mořské plody, ale sever Itálie, tam v Miláně a okolí, to je spíš o poctivém mase a hutných jídlech. Typické jsou tam cotoletta alla Milanese, to je takový ten obalovaný telecí řízek, krémové risotto alla Milanese a pak ossobuco, to je dušené telecí s morkovou kostí, prostě lahůdka. K tomu se tam rodí sýry jako Gorgonzola, Grana Padano, Valtellina, Stracchino a Provolone.

Hele, v Itálii, tam se nejí, tam se oslavuje každá vidlička! Kdybys viděl, jaký dělají halo kolem jídla, to je jak malá opera pokaždé! Ta milánská cotoletta, to není jen tak nějaký řízek, to je zlatý štít, co tě ochrání před hladem, křupavý jak čerstvě napadaný sníh pod nohama dědy, co jde pro víno. Moje teta Maruška z Brna by se rozplakala štěstím.

A to risotto alla Milanese, to je tak krémové, že máš pocit, že jíš obláček, co ti ho donesl anděl přímo z kuchyně Páně, jenže se šafránem a parmazánem! Můj bratranec Pavel, co má ruce jak lopaty, jednou zkusil ossobuco, a pak mi říkal, že to je jako láska v hrnci, prostě se ti to rozpadá na jazyku a ta morek, to je jak poklad z truhly pirátů! On je na tyhle věci hrozný citlivka, když jde o jídlo.

No a sýry? Panebože! Gorgonzola, to není jen sýr, to je divoká šelma, co ti probudí všechny smysly, ostrá jak břitva, ale jemná jak pohlazení. Grana Padano, to je zas taková ta babička, co ti dá pusu, pohladí a nasype těstoviny. Valtellina, Stracchino, Provolone – to je celý orchestr chutí, víš? Ty tam klidně zraje sýr na půdě třeba 18 měsíců, pak ho vyndají a je to, jak když najdeš zapomenuté bankovky v kapse zimní bundy, prostě nečekaný poklad!

Ale neboj se, není to jen maso. Celá Itálie žije jídlem, to je jasný!

• Pasta – tisíc a jedna podoba, od špaget po ravioly, každá vesnice má svůj tvar a omáčku, to je jak katalog aut, akorát chutnější!
• Pizza – to je kapitola sama pro sebe. Nepleť si to s tou mastnou plackou od nás z nádraží, tohle je umění, prosím pěkně. Neapolská je základ všeho.
• Olivový olej – teče jim v žilách místo krve, bez něj by ani nepoznali vlastní matku.
• Víno – to se pije k jídlu i po jídle a někdy i před jídlem, prostě pořád! Můj soused Ferda říká, že je to elixír mládí, a ten už má sto let.
• Káva – malé silné espresso, co tě nakopne jak splašený býk na koridě, žádný ty naše veliký hrnky. Můj švagr Mirek, co jezdí náklaďákem, by bez toho ráno ani nevyjel.

Takže v Itálii se jí skvěle a hodně, a to s takovou láskou, že bys z toho plakal jako malé dítě, kterému se rozbila hračka. Kdo tam jednou ochutnal, ten ví, že je to kulinářský ráj na zemi, kde i vzduch voní po česneku a rajčatech, a kde ti klidně odpustí i to, že si k pizze objednáš kečup (no, možná jen potají).

Co je typické pro italskou kuchyni?

Italskou kuchyni definuje jednoduchost, čerstvé ingredience a hluboká regionální rozmanitost. Národním jídlem je jednoznačně pizza, s Margheritou jako ikonou, a pasta, která tvoří páteř mnoha pokrmů. Typické jsou též krémové risotto a italská zmrzlina gelato.

Když se řekne italská kuchyně, představíme si často gastronomický monolit. Chyba! Je to spíš mozaika, kde každý region, město, ba i babička, má svůj tajný recept. Ale ano, jsou tu hvězdy, co září jasněji než letní slunce nad Neapolí. Margherita je esencí nejjednodušší dokonalosti – jako poslouchat operu o třech notách.

A pak samozřejmě pasta. Není to jen tak ledajaká špageta; to je symfonie tvarů a omáček, kde každá nudle hraje svůj part. Od penne po farfalle, je to jako nekonečná módní přehlídka, kde každý kousek je umělecké dílo. Vzali mouku, vejce a lásku, a vytvořili něco, co dobývá svět s lehkostí. Kdo by nechtěl být pastou, jen tak si plout v omáčce...

A co dál? Krémové risotto, to je takový kulinární zen-master. Vyžaduje trpělivost a neustálé míchání, skoro jako meditace. Výsledek je pak jako obláček na jazyku, co se rozpouští s každou lžící.

A pak samozřejmě gelato, ten sladký polibek Itálie, co je o třídu výš než obyčejná zmrzlina. Je to jako rozdíl mezi plátnem a Michelangelovým stropem – obojí dobré, ale jedno je prostě víc. Téměř jako bychom tam cítili i slunce z jejich citronů.

Nyní se ponoříme hlouběji, jako Ital do plné misky tagliatelle. Italská kuchyně má své skryté klenoty a nepsaná pravidla, která jsou stejně důležitá jako samotná chuť.

• Základy italské kuchyně: Nejde jen o jídlo, ale o filozofii. Je to o kvalitě a čerstvosti ingrediencí. Nepotřebují deset omáček, stačí perfektní rajčata a bazalka. Je to jako orchestr, kde každý nástroj hraje mistrovsky, ne deset nekvalitních nástrojů najednou.
• Regionální rozmanitost:
  • Sever: Více másla, smetany, masa. Např. risotto milanese, polenta. Skoro jako bychom se přesunuli do alpské chaty, kde je zima a potřebujeme něco hutného na zahřátí.
  • Střed: Pasta s rajčatovými omáčkami, olivový olej. Např. bucatini all'amatriciana. Srdce Itálie tluče v rytmu rajčat.
  • Jih: Obilniny, zelenina, olivový olej, ryby. Např. pizza, arancini (Sicílie). Slunce a moře, to je ta hlavní přísada. Skoro jako kdyby moře samo vařilo.
• Víno a káva: Neodmyslitelná součást. Víno není jen nápoj, ale součást konverzace, oběda. A espresso? To je takový malý životabudič, co vás probere z jakékoliv siesty, silnější než facka od strejdy. A nikdy ne cappuccino po obědě, to je skoro kulinární zločin!
• Sladkosti: Tiramisu, panna cotta, cannoli (Sicílie). Jsou to jako malé umělecké památky, které můžete sníst. Tiramisu je jako kulinární pohlazení, které se vám rozplývá na jazyku.
• Filozofie jídla: Jídlo je rodina, rituál, událost. Není to jen o nasycení žaludku, ale o prožitku a sdílení. Je to sociální lepidlo. Jíst se spěchem? To je pro Italy skoro jako hřích.

Jak jedí Italové?

Italové jedí oběd (pranzo) jako svátek! Je to dlouhá, opulentní záležitost, žádné rychlé zhltnutí. Začíná to předkrmy jako z pohádky (antipasti), to je takové to malé, ale výživné sousto, aby se žaludek naladil.

Pak přichází hlavní hvězda, první chod (primo) – těstoviny jako od babičky nebo rizoto, které se doslova rozplývá na jazyku. Často se říká, že to je hlavní jídlo, ale to se pletou, to je jenom rozcvička.

Potom následuje druhý chod (secondo), to je buď maso, co voní jako z italského venkova, nebo ryba čerstvější než ranní rosa. A když si myslíte, že je konec, bum! Přijde dezert (dolci), sladká tečka jako zamilovaný polibek, nebo ovoce (frutta), svěží jako vítr od moře. Prostě, jedí s láskou a nekonečnou radostí!

• Klíčové momenty: Pranzo jako rituál, ne rychlovka. Důraz na kvalitu a požitek.
• Předkrmy (antipasti): Malé kulinářské poklady.
• První chod (primo): Těstoviny a rizoto, srdce oběda.
• Druhý chod (secondo): Maso nebo ryba, výživná síla.
• Sladká tečka (dolci/frutta): Dokonalé zakončení gastronomické symfonie.

Doplňující informace: V Itálii se nespěchá při jídle. Oběd bývá nejdůležitější jídlo dne, často si na něj vezmou i delší pauzu v práci. A pozor, každý region má svoje speciality, takže v Neapoli vám dají jinou pastu než v Toskánsku. Je to prostě italská vášeň v misce!

Jak se stravovat v Itálii?

V Itálii je oběd (pranzo) slavnostní záležitost. Začíná se antipastem, pokračuje primem (těstoviny, risotto, polévka), pak secondo (maso/ryba) a často končí dolci nebo ovocem.

No, prosím vás, italský oběd není žádná rychlovka z mikrovlnky. To je symfonie, orchestrální představení na talíři, kde každý chod hraje svou důležitou roli. Když to spěcháte, tak se tam prostě nehodíte, stejně jako k poslechu kvartetu v tričku s mimoněm.

Nejdřív ten antipasto – to je jako předehra, pár tónů, co vás naladí. Talířek prosciutta, salámů, oliv, sušených rajčat... takové to jemné škádlení chuťových pohárků. Moji milánští známí vždycky říkají, že je to jako první rande, kde jen ochutnáváte, co přijde.

Pak přijde na řadu primo, a tady už to začíná být vážné. Těstoviny, risotto nebo polévka. Víte, Italové berou těstoviny tak vážně, že kdybyste je udělali blbě, nejspíš by vás poslali rovnou do pekel. Těstoviny al dente nejsou jen způsob přípravy, to je životní filozofie. Jednou jsem v Neapoli viděl, jak se starší paní hádala s vnukem, protože prý rozvařil špagety. Bylo to drama hodné opery.

No a secondo? To je hlavní chod, maso nebo ryba. Kuře, telecí, mořské plody. Tady se často jde na dřeň, jednoduché chutě, kvalitní ingredience. Žádné zbytečné kudrlinky, stejně jako u dobrého vtipu – pointa je v podstatě, ne v omáčce okolo.

A na závěr? Dolci nebo ovoce. Tiramisu, panna cotta, cannoli... ty sladké tečky, co zaokrouhlí celý zážitek. A pak espresso, samozřejmě. Nic velkého, spíš takový šotek, co probudí a řekne "tak a teď můžeš jít zase pracovat... nebo si dát siestu".

A ještě pár takových střípků z italské kulinární mozaiky:

• Snídaně (colazione): Zpravidla lehká záležitost. Káva (espresso nebo cappuccino) a nějaké to sladké pečivo – cornetto. Žádná vajíčka se slaninou, to je pro nás turisty, co nevíme, jak na to.
• Aperitivo: Před večeří si dát spritz a k němu nějaké drobné chuťovky. To není jen pití, to je rituál, společenská událost, kulturní pilíř. A ta večeře (cena)? Podobná obědu, ale někdy o fous lehčí. Záleží, jestli jste pořádně obědvali.
• Voda a víno: Na stole vždycky láhev vody a k jídlu víno. Žádné sladké limonády, prosím vás. To je jako dát si k michelinskému jídlu kofolu.
• Tempo: Nezpěchat. Jídlo je o prožitku, o společnosti. Jíst pomalu je umění, které Italové ovládají bravurně. Vždycky si vzpomenu, jak mi můj sicilský kamarád jednou řekl: "Jídlo není jen palivo, to je život. A život se přece nežere hltavě."

Přijímání potravy v Itálii je zkrátka víc než jen krmení těla. Je to balet pro smysly, rodinná tradice, a hlavně... radost ze života. A kdo by nechtěl mít radost?