Jak naložit vepřové maso?

Jak dlouho se dusí vepřové nudličky?

No tak, s těma vepřovýma nudličkama to je jak s mou výplatou – mizí to jak pára nad hrncem! Ale k věci, dušení vepřových nudliček je taková legrace, že se u toho člověk skoro zapomene dívat na hodinky. Ale my si pohlídáme, ať to není moc, ani málo. Klíčové je, že je dusíme zhruba 20 minut, když jsou nudličky tak akorát, ne ty plátky jak pro slony.

Takže, představte si scénu! Do rozpáleného oleje na pánvi hodíme cibuli, co ji mám nakrájenou na kolečka – občas to vypadá jak prstýnky pro trpaslíky, to je fakt. Necháme ji tam hezky zpěnit, dokud nezačne vonět jako ranní vánek z pole a chytne takovou tu zlatavou barvu, co má babiččina vánočka. To je ten správný okamžik!

A pak hurá na vepřové maso! To mám pečlivě nakrájené na nudličky, občas i na kostičky, když se mi zrovna třese ruka po sobotním večírku, znáte to. Hodíme ho k té voňavé cibuli a zprudka osmažíme, aby se zatáhlo a pustilo ty správné šťávy. Hezky to tam osolíme, opepříme, ať se to jen tak neplete v puse. Žádné šetření kořením! Moje teta Jarmila říká, že koření je duše jídla, no!

A teď to hlavní, samotné dušení! Když je maso zatáhnuté a krásně osmažené, tak podlijeme trochou vody nebo vývaru, ať to není suché jako poušť. Tady se nesmí šetřit, ať to má šťávu. Pak přiklopíme pokličkou – ideálně takovou, co se nezakládá na principech starověkých vikingských štítů a sedí pořádně, aby pára neutíkala jako teenageři z domu. Tady se dějí ty pravé kulinářské zázraky!

A teď to kouzlo: dusíme asi 20 minut! Ani minutu déle, ani minutu méně, aby maso bylo měkké jako duše básníka, ale zároveň se nerozpadalo jako moje plány na rychlou dietu. Během té doby občas zamíchám, to je jako s dětmi, nesmíte na ně zapomenout. A víte, co? Během těch 20 minut si obvykle stihnu zkontrolovat, jestli jsem nezapomněl na los do sportky, a většinou si vzpomenu, že ano.

Ještě pár mých poznámek, když už jsme v tom vaření a povídání, to je jako u naší Máňi v hospodě, tam se taky člověk dozví víc než v novinách:

• Výběr masa: Já vždycky sáhnu po vepřové kýtě nebo pleci, to je taková klasika. Někdy, když jsem rozhazovačný jako anglický lord, si koupím i panenku, ale to už je jiná cenová liga a ta se dusí ještě kratší dobu, aby nebyla suchá jako seno. To by si pak ani strýc Alois nepochutnal!
• Koření, to je věda: Kromě soli a pepře (bez toho to nejde, to ví i můj osmiletý syn Filip) přidávám občas i trochu sladké papriky, hlavně když chci mít barvu jako západ slunce nad rybníkem. Někdy i špetku kmínu, na to nedá dopustit moje babička Růžena. A klidně i trošku česneku, ten se hodí skoro ke všemu, že jo?
• Čím podlít? Voda je fajn, ale vývar je král! Masový nebo zeleninový, to už je jedno, hlavně ať to má grády. Já si ho dělám sám, to je pak chuť jako od maminky, co nám ji vařila na neděli. A když nemám, tak si poradím i s trochou piva, to jídlo dostane takový říz, že se mi z toho vždycky zatmí před očima radostí!
• S čím to servírovat? K vepřovým nudličkám je nejlepší rýže, ale knedlík nebo těstoviny taky neurazí. Já mám nejradši s rýží, co se mi nikdy nepodaří uvařit tak sypkou jako v čínské restauraci, ale tak co už. Hlavně ať je toho hodně, aby se člověk najedl jako po šichtě v dole! Můj soused Karel by to snědl i s vidlemi.