Jak se jí správně špagety?

Jak správně jíst špagety?

Špagety se jedí vidličkou, s níž se nabírají a natáčejí proti dnu talíře, nebo se lžící v levé ruce jako oporou pro namotání. Italská klasika je ale jen vidlička.

No tak špagety, to je panečku věda! Není to jak jíst guláš, to se jen tak neodbude. Když se chcete tvářit, že jste zrovna přiletěli z Vídně a znáte etiketu lépe než britská královna, tak frnk! Vidlička do pravé, lžíce do levé a pak se s tím motáte jak brouk v plechovce. Vidličkou si pěkně natočíte pár špaget na lžíci, ta je tam drží, aby neutekly jako splašené ovce z ohrady.

Ale ti správní fajnšmekři, co viděli víc než jen kuchařku od babičky Boženy, ví, že Italové na lžíci kašlou jak na minulý sníh! Ti vezmou jen tu vidličku, pěkně ji zabodnou do chomáče a točí, točí, točí! Až je z toho taková úhledná hromádka, co se vejde do pusy, aniž byste si umazali nos. To je pravá italská elegance, žádné cucání dlouhých nudlí jak z nějakého spaghetti westernu.

A teď nějaké zaručené tipy od mého strýce Aloise, co prý byl mistr světa v motání nudlí, než mu vypadly zuby:

• Nikdy nekrájet! To je jako spáchat kulinární zločin, to by vás vyhodili z Itálie dřív, než řeknete parmigiano. Kdo krájí špagety, ten si zaslouží jíst jen suché rohlíky.
• Talíř s hlubokým dnem je váš nejlepší kamarád. Na tom mělkém talíři byste si špagety motali po celém stole jako když kočka honí laserové ukazovátko.
• A hlavně klid a žádný spěch. Špagety nejsou dostihy, to je umění. A když se trochu umažete? No co, jste přece gurmán, ne úředník z banky. Moje babička Vlasta vždycky říkala, že bez pořádné skvrny na košili to není správná hostina!

Jak jí Ital špagety?

Špagety se točí vidličkou o talíř. Nůž není třeba. Malé sousto je klíč.

Jak na to:

• Vidlička v pravé ruce.
• Zoubky o talíř.
• Tvořit sousto.

Proč to tak je:

• Tradiční postup.
• Zachovává texturu.
• Estetický projev.

Proč nelámat špagety?

Špagety se nelámou, protože porušují italskou tradici a ideální způsob konzumace. Jí se jen vidličkou, bez krájení nožem nebo pomoci lžíce.

Pamatuju si to jako včera, na mé první brigádě v jedné malé pizzerii v Brně, myslím že to bylo někdy kolem roku 2012 nebo 2013. Byla tam kuchařka, Italka, říkali jsme jí Antonella. Hrozně milá ženská, ale co se jídla týkalo, měla fakt přísný metr.

Jednou, při rychlé pauze na oběd, jsem si vařil špagety. Zvyklý z domova, jsem je prostě zlomil na půl, aby se mi vešly do menšího hrnce. Antonella to viděla. Ten její výraz, to si vybavuju přesně. Normálně usměvavá, ale v tu chvíli jí úsměv zmizel.

Jen takový tichý výkřik: "Oh, mio Dio, no!" a ruce si hodila nad hlavu. Nejdřív jsem se leknul, co jsem udělal, pak jsem se ale musel smát, jak to brala vážně. Vysvětlila mi pak, se vší vážností, že špagety se nikdy nelámou. Je to prý hřích proti italské tradici.

A taky, že se jedí jen a jen vidličkou, krásně namotané. Žádná lžíce, žádný nůž. To je prý pro děti nebo pro ty, co prostě nevědí. Od té doby to nedělám, to mám prostě zaryté v sobě. Vždycky, když vidím někoho lámat špagety, vybaví se mi Antonella a její zoufalé "Oh, mio Dio, no!".

Důvodů, proč se špagety nelámou a jak se správně jedí, je hned několik, a všechny souvisejí s italskou kulinární kulturou a etikou:

Proč se špagety nelámou?

• Etiketa a elegance: Dlouhé špagety se lépe namotávají na vidličku a působí mnohem elegantněji na talíři. Zlomené špagety jsou pak jen "kratší útržky", které se hůře jedí a ztrácí tu správnou "nit".
• Textura a chuť: Když se špagety uvaří vcelku, mají homogennější texturu. Zlomení může ovlivnit, jak se omáčka na špagety nalepí a jak se celkově pokrm vnímá. Je to prostě součást kulinárního zážitku.
• Symbolika: V Itálii je to otázka hrdosti a respektu k tradici. Lámání špaget je považováno za projev neznalosti nebo neúcty k jídlu i kultuře.
• Historie: Původně se těstoviny vařily v obrovských kotlích, kde se dlouhé špagety bez problémů vešly. Konzumace celých špaget je odrazem této historické praxe a zachování původního "formátu".

Jak se správně jedí špagety (podle Italů):

• Jen vidlička: Je to jediný povolený nástroj. Zapomeňte na nůž a lžíci.
• Namotání: Natočte několik špaget na vidličku proti straně talíře. Žádné nabodávání, žádné zvedání všech špaget najednou.
• Velikost sousta: Namotání by mělo být takové, aby se sousto vešlo celé do úst. Žádné visící konce špaget!
• Lžíce: Používání lžíce jako opory při motání je sice v jižní Itálii tolerováno (někdy), ale ve zbytku Itálie je to pro děti. Pravý "mistr" ji nepotřebuje.
• Nůž:Nůž je absolutně tabu. Špagety se nikdy nekrájí, to je proti veškerým pravidlům.

Jak se jí špagety se lžíci?

Když jsem poprvé zkusil spaghetti ve staré trattorii v Neapoli, bylo mi asi deset. Tenkrát jsem špagety jedl vidličkou, co mi ujížděly. Starší Ital u vedlejšího stolu, pan Rossi, s šedivými vlasy a úsměvem jako sluníčko, se na mě zadíval. Pak mi ukázal, jak to dělá. Držel vidličku v pravé ruce a lžíci v levé, pro jistotu, kdyby se něco neposedlo. Přísahal, že takhle se to dělá správně, že to je to pravé italské.

Samozřejmě, někdy si to zjednoduším. Hlavně když spěchám. Doma si dám jenom vidličku, co rychle nabere. Ale když jsem tam, v téhle malé restauraci na rohu ulice Via Toledo, kde se po obědě ještě voní česnek a bazalka, beru lžíci. Je to jako rituál, dodává jídlu tu správnou atmosféru.

• Italská metoda: Vidlička v pravé ruce, lžíce v levé, nabírám, motám.
• Praktičtější varianta: Jen vidlička, rychlejší, ale míň autentické.
• Kdy je lžíce nezbytná: Když mám pocit, že chci ten zážitek dokonalý, jako tenkrát v Neapoli.

Klíčový bod: Správné jedení špaget je spíše o vychutnání si okamžiku než o striktních pravidlech. V Itálii to berou s grácií.

Jak jíst špagety v restauraci?

Zase myslím na špagety. Je to zvláštní, jak taková obyčejná věc... jak tě dokáže vrátit v čase. Na jedno konkrétní místo. Vzpomínám si na ten malý podnik v Římě, někde v zapadlé uličce. Vzduch byl tak těžký a horký, i pozdě večer. Všichni jedli a mluvili a já tam jen seděl a díval se.

Tehdy jsem to viděl poprvé. Jak to dělají doopravdy. Taková elegance v tom byla. Taková samozřejmost. A já si připadal... tak trochu mimo. S těmi svými naučenými zvyky odjinud.

Špagety se jedí pouze vidličkou. Drží se v pravé ruce a několik vláken se namotá proti zakřivenému okraji hlubokého talíře. Lžíce se považuje za pomoc pro děti nebo pro turisty, kteří si s tím neví rady.

Doma mi vždycky říkali, že se to jí lžící a vidličkou. Že je to slušnost. Ale tam, tam to byla skoro urážka. Jako bys říkal, že to sám nezvládneš. Že potřebuješ pomocnou ruku na něco tak základního jako je jídlo.

Ta lžíce je takový tichý signál. Že nejsi jeden z nich. Nikdy jsem se necítil tak cize, jako když mi číšník beze slova položil na stůl lžíci, kterou jsem si nevyžádal. Prostě ji tam položil a s takovým tím vědoucím úsměvem odešel.

• Nikdy špagety nekrájej nožem. Je to největší prohřešek. Je to jako zničit celé to jídlo, celou tu myšlenku.
• Nesrkej je. Prostě je tiše namotej a vlož do úst. To ticho je důležité. Jen cinkot příborů.
• Chleba se nepoužívá k vytření talíře od špaget. To se dělá u jiných jídel s omáčkou, třeba u masa. U těstovin se to nedělá.
• Parmazán si nesypej na špagety s mořskými plody. Ryba a sýr... to prostě nejde dohromady. Zničí to tu jemnou chuť.