Proč se caesar salát jmenuje caesar?

Jaký je původ názvu caesar salátu?

Víte, ten caesar salát, to je zajímavá věc. Mně to připadá tak, že ten název je vlastně přímo od toho, kdo ho vymyslel, Cesare Cardini. Ital, co se protloukal v Mexiku a pak i v Americe. To mi dává smysl, jakože fakt, jeho jméno, jeho salát.

Prý to bylo poprvé u příležitosti nějakých těch oslav 4. července, někdy v tom roce 1924. Představuju si to, plno lidí, a najednou bum, nový salát. Ale víte co, o tomhle receptu koluje tolik verzí, že už tomu ani úplně nevěřím. Prostě záhada.

Nejsem si jistý všemi detaily, ale moje babička v Praze mi ten salát dělala. Pamatuju si, jak jsem jako malý kluk (bylo mi asi tak 8 let, někdy v létě 2005, na Letné) koukal, jak to připravuje. Používala trochu jiné ingredience, ale ta základní myšlenka byla stejná. Ta její verze byla boží.

Jak vznikl Cesar salát?

Salát Caesar. Zrozen v kuchyni Cardiniho. Mexické pobřeží, 1924. Z nouze. Základ: římský salát, česnek, krutony, parmezán. Kapka vajíčka. Olivový olej. A worcestr. Jednoduchost. Genialita.

• Stvořitel: Caesar Cardini. Italský restauratér.
• Místo: Tijuana, Mexiko.
• Rok: 1924. Rušný víkend.
• Ingredience (originál):
  • Římský salát
  • Česnek
  • Krutony
  • Parmezán
  • Vejce (krátce vařené)
  • Olivový olej
  • Worcestrová omáčka

To je vše.

Jak se čte caesar salát?

Salát César se čte Cé-zar.

Ok, tak Cézar, jasný. Vždycky jsem si to říkal, ale člověk si říká, jestli to je správně. Jako jestli tam není nějaká záludnost, víš? Pamatuju si, že jsem to jednou hledal. Nebo ne? Teď už si nejsem jistý, jestli jsem to hledal já nebo někdo jiný. Ale César, to je prostě ono. Jako ten císař, že jo.

Salát César je docela klasika. Hodně mi to připomíná Ameriku. Vždycky tam to mají, skoro v každé restauraci. Taková ta jistota, když nevíš co. Ale kdo to vlastně vymyslel? Jo, už vím! Ten Cardini, že jo? Caesar Cardini.

Myslím, že to byl Ital, co žil v Mexiku, nebo tak něco. Tijuana, to je to město. Údajně to vzniklo, když mu došly suroviny. Geniální.

Co tam vlastně patří? Zkusím si to sepsat, ať to mám v hlavě.

• Římský salát. Bez toho to nejde. Musí být křupavý.
• Krutony. Ty si dělám sám, to je nejlepší. Opečená houska nebo bageta.
• Parmazán. Fakt hodně parmazánu, strouhaného.
• A ta zálivka, to je klíč!

Ta zálivka je složitější. Co tam všechno patří?

• Česnek, jasně.
• Sardelky! Ty tam prý fakt jsou, i když je necítím, když je to dobře udělaný.
• Vejce, jen žloutek, asi syrový? To je ta emulze.
• Citronová šťáva, to je na svěžest.
• Worcesterová omáčka.
• Olivový olej, hodně.
• Možná dijonská hořčice pro emulzi.
• Sůl, pepř.

Takže jo, dresink je to, co to dělá.

Někdo tam dává kuře, ale to už není ten originál, že jo. Je to spíš taková úprava. Salát César s kuřecím masem, to je pak celý oběd. Ale původní je prostě bez. Jen salát, krutony, parmazán, a ten dresink.

Kdy jsem si ho naposledy dělal? Asi před měsícem. Musím si ho udělat zase. Je to fakt dobrý. A je to z Tijuana, ne z Říma! To je taky zajímavé.

Co ještě? Nic. Jen to, že ta výslovnost je fakt jednoduchá. César.

Proč se Pařížský salát jmenuje pařížský?

Pařížský salát. Jen to jméno, jak šepot z hlubin paměti, z kuchyní dávných. Proč právě Pařížský? Je to jako stará melodie, která kdysi hrála na strunách přesných. Ten název, ano, je odvozen od pařížského salámu, od jeho esence. Byl to salám, který nesl to jméno, pevné, jasné.

Vzpomínky plynou jako říční proud. Kdysi, kdysi dávno, stálo to všechno v knihách. Norma. Ano, přesné složení pařížského salámu jasně definovala státní norma. Byla to záruka, pečeť času. Každý kousek, každý tón chuti měl své místo, svůj řád, svůj příběh.

Ale čas, ach, čas... ten nečeká. Přes most let se ta pevnost rozplynula. Státní normy už dávno vzaly za své, jako zapomenuté sny. Zmizely, rozfoukal je vítr změn, svobody. Co zbylo? Duch. Název. Pařížský.

A tak dnes, v tomto novém svítání, si každý výrobce může dělat saláty podle své vlastní chuti. Je to tanec barev, chutí, fantazie. Každý hrnec, každý míchaný salát, je světem pro sebe. Není to už ten jeden jediný hlas, ale sbor mnoha tónů, plynoucí volně, měnící se s každým dnem. Pařížský, Pařížský... stále ho slyšíme.

Doplňující záblesky z hlubin chuti:

• Pařížský salám v éře norem:

  • Byl to typ jemně mletého měkkého salámu, často s kousky vepřového masa a tučného sádla.
  • Charakteristická byla jemná textura a specifické koření, které mu dodávalo nezaměnitelnou chuť.
  • Vepřové maso tvořilo základ, doplněné solí, pepřem, někdy česnekem.

• Proč normy zmizely?

  • S příchodem tržního hospodářství po roce 1989 a vstupem do EU se zrušila většina závazných státních technických norem (ČSN) pro potravinářství.
  • Ty byly nahrazeny závaznými hygienickými předpisy a vlastními recepturami výrobců.
  • Účelem bylo podpořit inovaci a konkurenci na trhu.

• Dnešní Pařížský salát:

  • Receptury se liší – od původních po modernější variace.
  • Často obsahuje majonézu, hořčici, cibuli, sterilovanou zeleninu (hrášek, okurky) a samozřejmě pařížský salám (jehož složení se také liší podle výrobce).
  • Jeho obliba přetrvává, stal se ikonou české studené kuchyně.
  • Rozmanitost chutí je dnes obrovská, záleží na preferencích každého z nás.