Jak se budí princezny Orlík?

Probuzení na Orlíku: Jak se netočila pohádka Jak se budí princezny

Pohádka Jak se budí princezny si získala srdce diváků svým pohádkovým příběhem inspirovaným Šípkovou Růženkou, malebnými lokacemi a nezapomenutelnými hereckými výkony. Hrady Roštejn a Telč se staly kulisami pro královský dvůr a dobrodružství prince Jaroslava. Zřícenina hradu Orlík nad Humpolcem pak dodala pohádce temnější nádech jako sídlo zlé tety Melánie. Ale jak to vlastně s natáčením na Orlíku bylo doopravdy?

Ačkoli se v pohádce explicitně uvádí Orlík jako Melániino sídlo a vizuálně se zřícenina objevuje v několika záběrech, samotné interiéry a klíčové scény s tetou Melánií se na Orlíku netočily. Zřícenina hradu v 70. letech, kdy pohádka vznikala, nenabízela podmínky pro natáčení náročných scén s herci, komplikovanými kostýmy a potřebným technickým vybavením. Pro interiéry Melániina sídla filmaři využili ateliéry a jiné, pro natáčení lépe uzpůsobené, historické objekty.

Orlík nad Humpolcem tak v pohádce sehrál roli spíše symbolickou. Jeho impozantní silueta, zasazená do krajiny Českomoravské vrchoviny, dokonale vystihla tajemnou a zlověstnou auru Melániina obydlí. Střihem a filmovou magií pak tvůrci propojili exteriéry Orlíku s interiéry natočenými jinde, a vytvořili tak iluzi, že se děj skutečně odehrává v hradních zdech.

Tento přístup k natáčení nebyl v tehdejší kinematografii neobvyklý. Často se využívaly exteriéry památek pro navození atmosféry, zatímco samotné scény se natáčely v kontrolovaném prostředí ateliérů. Jak se budí princezny tak není výjimkou, ale spíše příkladem chytrého a efektivního využití filmových technik. A přestože se na samotném Orlíku s tetou Melánií nesetkáme, jeho vizuální přítomnost v pohádce zanechává silný dojem a přispívá k celkovému magickému vyznění příběhu.