Co je opak asertivity?

Opak asertivity? No, asi si říkáte, co to vůbec je, že jo? Já se taky ptala. Ale v podstatě je to taková ta… zlatá střední cesta. A co je na opačných koncích? Pasivita a agresivita. Což je… no, peklo. Vážně.

Pasivita? To je, když se v sobě dusíte. Všechno si necháváte pro sebe. Potřeby? Názory? Kdepak. Radši kývnete, i když se vám to vůbec nelíbí. Vzpomínám si, jak jsem jednou souhlasila s hrozným termínem schůzky, i když jsem věděla, že tam prostě nemůžu být. A pak jsem se z toho stresovala týden. Proč jsem sakra prostě neřekla ne?! To je ta pasivita. Sežere vás zaživa.

A pak je tu agresivita. Brrr. To je zase druhý extrém. Valec. Buldozer. Přes mrtvoly. Vlastní potřeby jsou na prvním místě, a co ostatní? To je jim jedno. Kamarádka mi jednou vyprávěla o kolegyni, která… no, řekněme, že nebyla zrovna diplomatická. Křičela, nadávala, urážela. Hrůza. Myslím, že někde jsem četla, že agresivní chování se u lidí projevuje třeba v… nevím, šedesáti procentech konfliktních situací? Nebo tak nějak. Každopádně je to děs.

Takže asertivita. To je to umění říct, co si myslíte a co chcete, aniž byste u toho někoho srazili na kolena, nebo se sami nechali zašlapat do země. Není to vždycky jednoduché, to mi věřte. Ale stojí to za to. Protože… copak se chcete pořád dusit, nebo se chovat jako… no, víte co? Já tedy ne.