Co pomáhá na smutek?

Co pomáhá na smutek? To je otázka, na kterou si pořád hledám odpověď, víte? Jako by každý smutek byl jiný, jeden větší, druhý menší, ale vždycky stejně bolestivý. Pamatuju si třeba tenkrát, když zemřela babička… to bylo… no hrůza. Všechno se mi zhroutilo. Dny se táhly jak věčnost.

Snažím se teď už, abych se neskrývala před smutkem, jako kdysi. Předstírala jsem, že je všechno v pořádku, usmívala se a… a uvnitř jsem se rozpadala. To fakt nefunguje, že? Teď už vím, že je lepší si ten smutek prostě připustit. Nebojíte se ho, ne? Já se ho teda pořád trochu bojím, ale snažím se… A i když je to děsně těžké, dovolím si prožívat ty emoce, i ty nejhorší. Víte, co je hrozný? Že ten smutek je tak… nečekaný. Může vás srazit k zemi z ničeho nic.

Každý to zvládá jinak, to je jasné. Moje kamarádka Lenka si třeba po smrti táty začala psát deník. Říkala, že to pomáhá. Já spíš potřebuju být s lidmi, které miluju. A pak samozřejmě i to klasický – dobrý jídlo, spánek… takové ty maličkosti, co vám dají pocit, že se o sebe staráte. Vím, že to zní hrozně banálně, ale fakt to pomáhá. Dneska jsem si dala dokonce i vanu s levandulovou solí! Zní to bláznivě, ale fakt jsem se cítila líp.

Četla jsem někde (někde na internetu, ale nepamatuju si kde… ty stránky jsou takové neosobní a zapomínám je, víte?), že člověk potřebuje čas na zpracování smutku, někdy i pár měsíců… a to je mi tak jasný. Není to sprint, ale maraton. A já se prostě snažím běžet ten můj maraton… pomalu, ale jistě. A občas se zastavím, abych si odpočinula. Takhle to prostě je.