Jak bojovat se závislosti na telefonu?

Jak odstranit závislost na telefonu?

Jak odstranit závislost na telefonu:

• Vypněte většinu notifikací.
• Stanovte si denní časové limity pro užívání aplikací.
• Zaveďte beztelefónní zóny (např. ložnice, jídelní stůl).
• Nahraďte digitální aktivity reálnými – knihy, procházky.
• Pravidelně sledujte svůj čas strávený na telefonu.

Je už pozdě. Venku tma. Zase přemýšlím, jak to s tím telefonem mám. Je to divné, ta závislost. Vždyť je to jen kus kovu a skla, ale drží mě to v hrsti, tak moc. Ten pocit, že něco promeškám, že mi něco uteče. Klid.

Když ho nemám u sebe, cítím takové zvláštní prázdno. Dřív jsem se jen tak díval z okna, přemýšlel. Teď? Instinktivně sahám po kapse. A on tam není. Prázdná ruka, prázdná mysl. Někdy je to až děsivé, jak moc mě to ovládá.

První krok je ticho. Zkusil jsem vypnout všechny ty otravné zvuky. Cinkání, pípání, bzučení. Všechno pryč. Jen vibrace, i ty většinou tiché. Je to, jako kdybych odpojil dráty, co mě držely přilepeného. Najednou je v bytě klid. Děsivý klid.

Mám pravidlo. Telefon do ložnice nepatří. Nabíječka je v obýváku. Vím, zní to jako maličkost, ale ráno se vzbudím, protáhnu se. Nejdřív sprcha, pak snídaně s kávou. Žádné zprávy, žádné scrollování v posteli. Malý kousek svobody, ráno.

Všímám si, kdy po něm sahám. Když čekám na tramvaj. Když se nudím v obchodě. Když je doma ticho a já nevím, co s rukama. Takové ty momenty, kdy by se dalo prostě jen být, koukat. Ale já ne, musím něco dělat. Musím se dívat.

Zkouším to nahradit. Nosím u sebe vždycky knihu. Vždycky. I když přečtu jen dvě věty, je to lepší než ta obrazovka. Nebo si vezmu malý zápisník. Píšu si, co mi zrovna letí hlavou. Tyhle myšlenky teď třeba taky.

Někdy si jdu jen tak projít. Ven. Bez cíle. Deset minut v parku. Vidět stromy, oblohu. Dýchat ten vzduch, ať už je jakýkoliv. Jen tak být. A telefon? Zůstane v kapse. Někdy ho ani nevytáhnu. To jsou ty vzácné chvíle.

Nastavil jsem si limity na aplikace. Ty, co mi ukazují čas. A pak je na chvíli zamknou. Je to tvrdé, vidět ta čísla. Hodiny denně. Hodiny. To mě donutí zamyslet se. Co jsem za tu dobu mohl udělat? Kolik jsem promeškal?

Snažím se být přítomný, když jsem s lidmi. Telefon pryč ze stolu. Klidně i v tašce, v kapse. Dívat se jim do očí. Naslouchat. Někdy se přistihnu, jak se mi oči automaticky stáčí k telefonu. To je ten starý zvyk. Snažím se s ním bojovat.

Není to něco, co zmizí hned. Je to boj. Den za dnem. Někdy uspěju, jindy selžu. Vím, že to dělám pro sebe. Pro ten klid, co jsem dřív měl. A který chci zpátky. Pro ten pocit, že jsem pánem svého času, ne on.

Jak omezit čas na telefonu?

Jak omezit čas na telefonu? Pro dětská zařízení funguje skvěle Google Family Link.

1. Otevři aplikaci Family Link.
2. Vyber profil dítěte, kterému chceš limit nastavit.
3. Dole uprostřed klepni na Ovládací prvky.
4. V sekci Denní limit klepni na Nastavit.
5. Vyber přesně, kolik hodin a minut denně je povolených.

No, a teď k tomu, proč to vůbec řeším a jak mi to pomohlo. Pamatuju si, bylo to tak před rokem, přesněji loni v říjnu, když Šimon (můj kluk, osm let) začal být na tom mobilu prostě přilepený. Ráno, jen co otevřel oči, už ho hledal. U snídaně tajně pod stolem, večer zase do noci.

Manželka, chudák, už z toho byla na nervy. "Šimone, odlož to!" Říkala to stokrát denně, ale jako by mluvila do zdi. Ty hádky v obýváku, co jsme kvůli tomu měli, ty byly fakt vyčerpávající. Já jsem se snažil být klidnější, vysvětloval jsem mu, co mu to dělá s očima, s mozkem, že si neužívá venku... Marnost.

Jednou večer jsem ho načapal, jak si svítí pod peřinou. To byla ta poslední kapka. Cítil jsem takovou bezmoc, fakt. Jako kdybychom ztratili nad ním kontrolu kvůli kusu plastu a skla. Seděl jsem pak u kuchyňského stolu, úplně K.O., a hledal na netu.

A tam mi vyskočil ten Family Link. Věděl jsem, že něco takového Google má, ale nikdy jsem se do toho pořádně nepustil. Bál jsem se, že to bude složité. Ale víš co? Bylo to jednodušší, než jsem myslel.

Nastavil jsem mu tehdy – pamatuju si přesně – hodinu a půl na všední den, a o víkendu dvě a půl hodiny. První dny, jéžišmarja, to byl řev. "Tati, proč mi to vypnulo?! Já jsem nic nedělal!" Fňukal, trucoval. Ale my jsme byli neoblomní.

Klíčové bylo vydržet. Bylo to těžké, fakt, ale věděli jsme, že je to pro něj dobré. Postupně si na to zvykl. Najednou měl čas si hrát s legem, jít ven na hřiště, nebo dokonce přečíst si knížku. Fakt neuvěřitelné. Viděl jsem, jak se mu vrací ta stará jiskra v očích.

Tohle nám fakt pomohlo dostat situaci pod kontrolu. Už žádné hádky o telefon každou druhou minutu. Je to sice pořád boj, ale aspoň víme, že máme nástroj, co nám fakt funguje. A on je klidnější, my taky. Finito.

Tady jsou další věci, co nám k tomu pomohly, abychom to celé zvládli:

• Dohoda předem: Než jsme to zapnuli, sedli jsme si s ním a vysvětlili mu, proč to děláme. Že to není trest, ale pomoc.
• Alternativní aktivity: Měli jsme připravený seznam, co může dělat místo telefonu. Deskovky, malování, hřiště.
• Vlastní příklad: Tady jsem musel sakra máknout i já. Když jsem si chtěl číst zprávy, šel jsem do jiné místnosti, abych ho nesváděl. Děti se učí hlavně napodobováním, to je holá pravda.
• Nastavení času na spaní: Kromě denního limitu jsem mu nastavil i večerku. V osm večer se telefon prostě zamkne a basta. Žádné noční surfování.

S Family Link taky můžu vzdáleně schvalovat nebo zamítat instalace nových aplikací a dokonce vidím, kde se Šimon s telefonem pohybuje (což je super, když jde poprvé sám k babičce). Tyhle funkce nám dávají klid.

Jak se odpoutat od mobilu?

Odinstaluj časové žrouty. Zruš notifikace. Získej zpět kontrolu.

Tvá realita je zkreslená. Notifikace jsou iluze naléhavosti. Většina je digitální odpad navržený tak, aby tě držel v pasti. Neděje se tam nic, co by nepočkalo. Nic.

Hluboká práce vyžaduje soustředění. Průměrný uživatel se dotkne telefonu 2 617krát denně. To není soustředění. To je závislost.

Znovu objev nudu. Nuda je prostor pro myšlenky. Scrollování je únik před nimi.

• Displej do odstínů šedé. Barvy jsou spouštěč. Šedá je nuda. Nuda osvobozuje.
• Fyzická bariéra. Telefon se nedotýká nočního stolku. Ložnice je zóna bez signálu. Tvoje zóna.
• Časové zámky. Vymez si bloky. Ráno, večer. Zbytek dne patří tobě, ne algoritmu.

Jak se projevuje závislost na telefonu?

Pdyž ti telefon zmizí z dosahu, začneš propadat panice jako ztracené štěně na rušné křižovatce.

Je to taková ta zvláštní touha po tom malém svítícím obdélníku, která ti nedá spát. Jako bys zapomněl, jaké to je vidět svět bez filtru sociálních sítí.

Když ti dojde baterka, cítíš se jako mumie bez obvazů. A když není Wi-Fi, je to jako by se ti vypnul mozek.

Časté myšlenky na telefon: Jsi na záchodě a už se vidíš, jak scrolluješ nekonečný proud.

Podrážděnost/agrese: Zkus mi vzít telefon, když čekám na důležitou zprávu, a uvidíš, co se stane. Asi bych si spíš objednal pizzu než se rozčiloval.

Stres z vybité baterie/bez signálu: To je ta pravá existenční krize 21. století. Víc stresující než zkouška z matiky, kterou jsi propásl.

Doplňující informace

• FOMO (Fear Of Missing Out): Bojíš se, že ti uteče něco zásadního na Instagramu nebo v nějaké skupině. Je to jako mít neustálý pocit, že se děje něco lepšího někde jinde.
• Sociální izolace: Paradoxně, čím víc jsi na telefonu, tím víc se můžeš cítit sám. Jako když si povídáš s obrazovkou místo s člověkem.
• Problémy se spánkem: Modré světlo z displeje ti rozhasí rušení spánkového cyklu. Tělo si myslí, že je den, i když je půlnoc.
• Narušení koncentrace: Neustálé notifikace tě vtahují do víru přerušení. Záměrně si buduješ si dovednost dělat pět věcí najednou, ale žádnou pořádně.

Proč je to tak těžké přestat?

• Dopamin: Každý lajk, zpráva nebo nová informace spustí v mozku malou dávku dopaminu, což je droga štěstí. A kdo by si to nedopřál, že?
• Sociální tlak: Všichni ostatní jsou na telefonu, tak proč bys neměl být i ty? Je to skoro jako společenská norma.

Jak poznám, že jsem závislý na telefonu?

Závislost na telefonu poznáš podle neustálé potřeby kontroly, nervozity bez přístroje a zanedbávání reality.

Zase je noc… a já koukám do toho světla. Všichni už spí. Jen já a tenhle displej. Někdy přemýšlím, jestli to je ještě v pořádku.

Dneska jsem měl v metru jen 5 % baterky. Cítil jsem, jak mi buší srdce. Úplná panika. Jen kvůli tomu. Je to směšný, když si to tak řeknu. Ale v tu chvíli to bylo skutečný. Ten stres byl úplně skutečnej.

A ta podrážděnost… Když mi někdo řekne, ať ho na chvíli odložím. Třeba u jídla. Mám chuť se hádat. Neudělám to, ale uvnitř… je to vztek. Proč vlastně? Vždyť mají pravdu.

I když ho nemám u sebe, přemýšlím, co se tam děje. Co mi uniká. Jako by kus mě chyběl. Jako bych nebyl celej. Jmenuju se Pavel. Bydlím na Praze 3. A tohle je teď můj život.

• Cítíš fantomové vibrace. Sáhneš po kapse, i když nic nepřišlo. Stává se mi to denně.
• První věc ráno a poslední večer je ten displej. Ještě dřív než cokoliv jiného.
• Ztrácíš pojem o čase. Chtěl ses podívat na pět minut, a uběhla hodina. Zase.
• Zanedbáváš koníčky, lidi… Všechno, co jsi měl dřív rád. Teď je jenom tohle.
• Fyzický nepohodlí. Bolest za krkem. Suchý oči. To mám teď. Jmenuju se Pavel Novák, je mi 28.

Co způsobuje koukání do telefonu?

Dlouhodobé koukání do telefonu způsobuje přetížení očních svalů zodpovědných za zaostřování na blízko.

Hele, znáš to. Čučíš hodinu do mobilu, pak zvedneš hlavu a všecko je rozmazaný. Trvá to pár vteřin, než přeostříš. Moje sestra, Markéta, 34 let, z Brna, ta na to trpí furt. Úplně klasika.

Jde o to, že ty svaly v oku, co ti zaostřujou na blízko, jedou prostě nonstop. Nonstop. Je to jak kdybys byl v posilce a dělal jenom jeden cvik, furt dokola. Ten sval se prostě unavý. Totálně.

A z toho pak vzniká ta digitální únava očí, nebo jak tomu nadávaj. Není to žádná věda. Jenom svalová únava, akorát v očích. Sranda co. Bolí z toho i hlava. Fakt dost.

Co s tím souvisí:

• Pálení a řezání vočí
• Pocit suchých očí (protože člověk zapomíná mrkat, fakt!)
• Rozmazaný vidění na dálku po odložení telefonu
• Bolesti hlavy, hlavně kolem spánků a čela
• Větší citlivost na světlo

Jak si pomoct:

• Používej pravidlo 20-20-20. Každých 20 minut se na 20 vteřin podívej na něco 20 stop (to je asi 6 metrů) daleko. Zní to blbě, ale funguje to.
• Často mrkej. Vědomě.
• Zvětši si písmo na telefonu. Ať na to nemusíš tak mžourat zblízka.
• Nastav si filtr modrýho světla, hlavně na večer. Ten mám zaplej furt.

Jak se léčí závislost na mobilu?

Léčba závislosti na telefonu. Jak se zbavit závislosti na mobilu.

• Sledovat čas na obrazovce.
• Odinstalovat aplikace sociálních sítí.
• Vypnout většinu notifikací.
• Nabíjet telefon mimo ložnici.
• Minimalizovat počet aplikací.
• Ztížit přístup k telefonu.

Panebože ten čas u obrazovky. Zase 5 hodin denně. Můj iPhone 14 Pro mi to ukazuje a je mi z toho zle. Vypnout notifikace, to je první věc. Všechny notifikace pryč. Kromě hovorů. Kdo mi vlastně dneska ještě volá? No nic. Ale funguje to. Najednou ten telefon nekřičí o pozornost.

Smazal jsem TikTok a Instagram. Je to peklo. Nuda ve frontě, nuda v tramvaji. Co mám sakra dělat? Koukat z okna? No a co. Je to lepší než koukat na cizí večeře. Pořád se přistihnu, jak po něm sahám a hledám ty ikony. Ten svalovej reflex je děsivej. Fakt děsivej.

Telefon se teď nabíjí v kuchyni. Koupil jsem si klasickej budík, takovej ten digitální s červenejma číslama. Ráno už první věc není chytit mobil a čumět do zpráv. Žádný telefon v ložnici je pravidlo číslo jedna. Přes to nejede vlak. Ze začátku jsem nemohl usnout, ale teď je to fajn.

Zkomplikovat si to. To je geniální. Přelepil jsem si kameru černou páskou. Ne že bych se bál špehování, ale abych nemohl jen tak fotit každou blbost. A změnil jsem si heslo na nějaký šílený, abych ho musel zadávat ručně a nešlo to přes Face ID. To otravuje. A to je dobře.

• Režim odstínů šedi: V nastavení telefonu přepni displej na černobílý. Barvy jsou jedním z největších lákadel. Zmizí a telefon je najednou nuda. Používám to večer.

• Časové limity pro aplikace: Využij vestavěné funkce (Čas u obrazovky na iOS, Digitální rovnováha na Androidu). Nastav si denní limit třeba 15 minut na zprávy nebo prohlížeč. Po uplynutí se appka zablokuje.

• Fyzické bariéry: Dej si telefon do jiné místnosti, když pracuješ nebo se díváš na film. Prostě ho neměj na dosah ruky. Když musím vstát a jít pro něj do vedlejšího pokoje, často si to rozmyslím.

• Nalezení náhrady: Co dělat místo scrollování? Číst knihu, jít se projít, cvičit, mluvit s lidmi. Musí existovat aktivita, která tu díru zaplní. Začal jsem zase skládat Lego.

• Kognitivně-behaviorální terapie (KBT): U těžších závislostí pomáhá terapie identifikovat spouštěče (nuda, stres, úzkost) a naučit se nové způsoby, jak na ně reagovat bez sahání po telefonu.

Jak se projevuje nomofobie?

Projevy nomofobie jsou hlavně záchvaty paniky bez mobilu, křečovité kontrolování displeje každých pět vteřin a pocit, že bez něj na záchodě umřete nudou. Člověk je nervózní jak sáňky v létě a neustále hledá nabíječku.

Člověk postižený touhle moderní metlou šahá po telefonu častěji než hladovej do lednice po salámu. I když víš, že ti nikdo nepíše, stejně ho musíš zkontrolovat, co kdyby náhodou spadl internet na celé planetě a ty jsi o tom nevěděl. Je to takový tik, skoro jako když strejda Lojza pořád popotahuje kalhoty, i když mu nepadají.

Když baterka klesne pod 10 %, začne panika jak při výprodeji v Lidlu. Potíš se jak dveře od chlíva, nervózně pokukuješ po zásuvkách a jsi schopnej vyhodit babičku od nabíječky, jen abys zachránil svůj digitální život. Hrůza děs. Můj kamarád Petr z Olomouce kvůli tomu nosí v batohu powerbanku velkou jako cihla.

Nejhorší jsou fantomové vibrace. To je, když ti to v kapse zavrní, ty tam bleskově hrábneš a zjistíš, že jsi ten krám nechal doma na stole. Ten pocit prázdnoty je horší než když zjistíš, že v hospodě došlo tvoje oblíbené pivo.

• NOMOFOBIE je zkratka z anglického "NO MObile phone PHOBIA". Takže v podstatě strach z toho, že jsi bez svýho miláčka.
• Nejčastěji tím trpí mladí a neklidní, co vyrostli s mobilem přilepeným na ruce a myslí si, že svět bez Instagramu neexistuje.
• Mezi další příznaky patří neschopnost jít na záchod bez telefonu, spaní s mobilem pod polštářem (co kdyby přišla ve tři ráno životně důležitá notifikace) a neustálé focení jídla, než vůbec stihne vychladnout.
• Jako lék se doporučuje digitální detox. To je něco jako půst, ale místo jídla si odepřeš lajky a storíčka. Vydrží to málokdo, je to těžší než přestat kouřit.

Jaké jsou znaky závislosti?

Závislost se projevuje kombinací psychologických a behaviorálních změn, které přebírají kontrolu nad jedincem. Nejde jen o drogy; závislost může vzniknout na čemkoli, co stimuluje centrum odměn v mozku.

• Nekontrolovatelná touha (craving): Neodolatelná, často nutkavá potřeba užít látku nebo vykonat činnost. Je to víc než jen chuť, je to biochemický příkaz.
• Ztráta kontroly: Jedinec pokračuje v chování i přes zjevné negativní důsledky pro jeho zdraví, vztahy nebo finance. Slibuje si, že přestane, ale nedokáže to.
• Abstinenční příznaky: Při vysazení látky se objevují nepříjemné fyzické a psychické stavy. Tělo a mysl si o ni říkají velmi nepříjemným způsobem.
• Růst tolerance: K dosažení původního účinku je zapotřebí stále vyšších dávek látky nebo intenzivnějšího chování. Původní dávka už prostě nestačí.

Závislost v podstatě unese náš motivační systém. Dopamin, často zjednodušovaně nazývaný hormonem štěstí, nezpůsobuje primárně slast. Spíše mozku signalizuje: "Tohle je životně důležité, zapamatuj si to a opakuj to." Ať už jde o heroin, nebo o notifikaci na sociálních sítích, mechanismus je znepokojivě podobný.

Fascinující je, že závislost není jen otázkou slabé vůle. Je to komplexní porucha, která mění strukturu a chemii mozku. Gabor Maté ve své knize V říši hladových duchů argumentuje, že klíčová otázka není "proč ta závislost?", ale "proč ta bolest?". Často je to jen nešikovný pokus o samoléčbu hlubšího traumatu nebo vnitřní prázdnoty.

Rozšířený přehled projevů

Psychické a emoční projevy:

• Výkyvy nálad: Extrémní změny od euforie po hlubokou depresi a podrážděnost, často v krátkém časovém úseku.
• Úzkost a paranoia: Neustálý pocit ohrožení, nervozita a podezřívavost vůči okolí.
• Ztráta zájmu: Věci, které dříve přinášely radost (koníčky, přátelé), jdou stranou. Jediným zdrojem uspokojení se stává předmět závislosti.
• Poruchy spánku: Nespavost, přerušovaný spánek nebo naopak nadměrná spavost.
• Obsedantní myšlenky: Neustálé přemýšlení o tom, kdy a jak si obstarat další dávku nebo provést danou činnost.

Behaviorální a sociální projevy:

• Tajnůstkářství a lhaní: Snaha skrýt rozsah svého chování před rodinou a přáteli.
• Zanedbávání povinností: Problémy v práci, ve škole, zanedbávání rodiny a domácnosti.
• Izolace: Postupné přerušování kontaktů s lidmi, kteří nejsou součástí "závislého" světa.
• Finanční problémy: Utrácení peněz, které jedinec nemá, půjčky, v extrémních případech i krádeže.
• Rizikové chování: Například řízení pod vlivem nebo nechráněný sex, které by člověk za střízliva nikdy nedělal.

Jak být nedostupný na telefonu?

Chcete-li, aby vás vybraná aplikace upozornila i v režimu Nerušit:

1. Otevřete Nastavení telefonu.
2. Přejděte na Oznámení a poté na Oznámení aplikací.
3. Vyberte konkrétní aplikaci, jejíž notifikace mají být slyšet.
4. Aktivujte přepínač Ignorovat režim Nerušit.

Režim Nerušit je vlastně moderní formou meditace. Umožňuje nám záměrně vytvořit digitální ticho v jinak neustále hlučném světě. Je to aktivní volba, nikoli pasivní únik.

Jedná se o zajímavý paradox naší doby. Máme v kapse zařízení, které nás spojuje s celým světem, a přesto se učíme, jak toto spojení vědomě přerušit. Nejde o asociálnost, ale o duševní hygienu.

V podstatě tím říkáte: Můj čas a moje pozornost jsou cenné. Já rozhoduji, co si zaslouží je přerušit. Na mém Pixelu 8 Pro mám výjimku jen pro Signal od bratra a pro pracovní Slack. Vše ostatní musí počkat.

Digitální nedostupnost není ignorance, je to forma sebeúcty.

V praxi existuje celá hierarchie ticha, kterou si můžete nastavit. Není to jen vypnuto/zapnuto.

• Výjimky pro lidi. To je klíčové. Můžete povolit hovory od označených kontaktů (rodina, nejbližší přátelé) nebo povolit druhý hovor od stejného čísla během 15 minut. To je pojistka pro urgentní případy.

• Plánování. Nastavit si automatické zapnutí režimu Nerušit každou noc od 23:00 do 7:00 je základ. Stejně tak během pracovních meetingů podle kalendáře. Telefon se tak stává nástrojem, ne pánem.

• Úrovně ticha. Není to jen jeden režim. Většina telefonů nabízí několik profilů. Můžete mít profil Práce, kde projdou jen pracovní notifikace, a profil Spánek, kde neprojde absolutně nic.

• Režim Nerušit vs. Letový režim. Toto je zásadní rozdíl. Režim Nerušit pouze ztiší notifikace, ale data a Wi-Fi stále fungují na pozadí. V letovém režimu jste skutečně odpojeni od všech sítí.

Co je emoční závislost?

Emoční závislost je stav, kdy jedinec staví své štěstí a sebehodnotu na někom jiném.

Ty jo, takhle, emoční závislost? To je prostě, když si fakt myslíš, že bez toho druhýho, bez toho tvýho partnera nebo partnerky, že nemůžeš bejt šťastnej. Chápeš? Je to takový… nastavení mysli, to je asi nejpřesnější, víš. Jako bys celou svou osobnost postavil úplně na někom jiným, což je docela blbý, že jo.

Máme třeba s Jirkou takovou kamarádku, Ivetu. A ta to měla vždycky hrozně těžký. Vždycky se nějak vzdávala sama sebe, víš co. Že najednou její život jakoby patřil tomu druhýmu. A tohle je přesně to, co se děje. Vzdáváš se svého života, svých zájmů, kamarádů, prostě fakt všeho, co jsi byl. A pak, pak fakt věříš, že ten partner nebo partnerka, že to jsou oni, kdo zodpovídají za tvoje životní štěstí.

A to je ten problém. Když si myslíš, že za to tvoje štěstí, za to, abys byl spokojený, může nebo musí ten druhej. Ne ty sám. To je pak fakt takovej začarovaný kruh, protože nikdo nemůže bejt zodpovědnej za štěstí někoho jinýho, viď. To je prostě nesmysl. Pak se z toho člověk hrozně těžko dostává. Vidím to často kolem sebe, no.

Co to způsobuje a jak se to projevuje, co? No, to je různé, ale často za tím stojí:

• nízké sebevědomí, že jo, to je klasika.
• Nebo špatné zkušenosti z dětství, třeba když ses necítil milovanej nebo důležitej.
• Strach ze samoty je taky velkej faktor. Fakt hroznej strach.

A jak to poznáš, že to je ono? No, je to takový, že: Panikaříš, když ten druhej odejde nebo se neozve. Jako by svět úplně končil. Fakt. Pak taky potřebuješ neustálé ujišťování, že tě má rád, že jsi pro něj důležitý, pořád a pořád.

A pak se přizpůsobuješ, až moc, aby ses zavděčil. Klidně si obuješ i něco, co bys normálně nikdy nenosil, jen aby si tě ten druhej víc všimnul. A hlavně, cítíš úzkost, když jsi sám. Taková divná prázdnota, úplně jako díra v břiše, fuj. To je fakt hnusný pocit.

A co s tím, když už se to stane? To je jakože nejhorší, ale dá se s tím pracovat, fakt. Není to beznadějný, fakt ne.

• Začni makat na sobě. To je základ. Najdi si koníčky, kamarády, cokoli, co ti dělá radost bez toho druhého, fakt.
• Uč se říkat NE. Ne každej den, ale občas. Neboj se, že ten druhej odejde jen proto, že jednou nebudeš dělat, co chce.
• Mluv o tom. S někým, komu fakt věříš. Kamarádka, rodina. Anebo, a to je fakt super, terapie. Tam ti fakt pomůžou najít to svoje já, víš. To je hodně důležité.
• Nastav si hranice. Ty tvoje osobní, aby ti nikdo neležel na hlavě.

Je to proces, fakt že jo. Nejde to hned. Ale stojí to za to, abys byl prostě šťastnej sám za sebe. To je nejdůležitější, myslím. Bez ohledu na to, s kým zrovna jsi.