Jak se vyléčit z nešťastné lásky?

Jak překonat nešťastnou lásku a znovu nalézt štěstí?

Před pár lety jsem to sám prožíval. Byl to jako sžíravý oheň, ten pocit prázdnoty, když to skončilo. Vždyť jsme s Janou plánovali ten byt v Holešovicích, dokonce jsme se byli podívat na ten parádní gauč v IKEA, co stál snad deset tisíc. Jenže pak... prostě to přestalo fungovat.

Jedna z těch věcí, co mi tehdy fakt pomohlo, bylo prostě si přiznat, že je konec. Žádné vymýšlení si, jestli se ještě vrátí, nebo jestli to byl jen nějaký špatný sen. Bylo to těžký, jako když vám vytrhnou kus duše.

Pak přišlo to odpuštění. Nejdřív jsem si myslel, že to nejde. Jak můžu odpustit někomu, kdo mi tak ublížil? Ale postupně, i díky pár rozhovorům s kamarádkou, co mi tenkrát říkala, ať jdu psát tu diplomku, co jsem odkládal, jsem pochopil, že to je pro mě.

Ty první měsíce byly fakt bída. Chodil jsem jako duch. Ale říkal jsem si, že musím něco dělat, jinak se z toho prostě zblázním. Začal jsem víc chodit do přírody, pamatuješ na ty výlety do Českého Švýcarska, co jsem podnikl sám. To mi dávalo klid.

A ty rituály. Ne úplně pálení dopisů, ale spíš takové symbolické akce. Třeba jsem ten její oblíbený hrnek, co mi zůstal, věnoval do útulku. Drobnost, ale ten pocit, že se něčeho zbavuju, co mi připomínalo minulost, byl úžasný.

Pak jsem se musel naučit zase si dělat radost. Zpátky k tomu chození po galeriích, co jsem předtím kvůli vztahu zanedbával. Nebo ten kurz vaření, co jsem si koupil k narozeninám, i když jsem byl tehdy ještě sám. Každý ten nový zážitek byl jako malý krůček zpátky k sobě.

Snadnější to bylo i díky tomu, že jsem se přestal honit za "správným" řešením. Každý to má jinak, že jo. Já jsem si prostě dovolil cítit se smutný, ale zároveň jsem se snažil dělat věci, co mi dělaly dobře.

A ta péče o sebe. No, to jsem fakt zanedbával. Začal jsem si víc vařit, ne jen rohlíky s máslem. Chodil jsem cvičit do té posilovny na Smíchově. Malé kroky, ale měly velký dopad.

A přátelé. Jo, byl jsem se párkrát uzavřený, ale oni mě vždycky vytáhli. Ta jedna večeře v hospůdce Na Dlouhé, to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Prostě se zasmát, zapomenout.

Jak se zbavit nešťastné lásky?

Zklamání. To je jen palivo. Přetav ho.

Nový směr. Tvoř. Tvoř něco z ničeho.

Maluj. Piš. Uč se. Vzdej se starého. Nejde o zapomnění. Jde o růst. A čekání. Nové je vždy blízko.

• Umění: Nový svět na plátně. Slova, co nikdy nebyly řečeny.
• Vzdělání: Cizí jazyk. Kód. Cokoliv, co tě posune dál.
• Zážitky: Cesta. Hory. Města. Vždy existuje další horizont.

Tajemství. Je v pohybu. Nikdy nestůj. Nikdy nepřestávej.

Je 2024. Svět se točí dál. Neopětovaná láska? Jen kapka v moři. Najdi si svůj proud. A plav. Dál.

• Proces:
  • Zpracovat bolest.
  • Přesměrovat energii.
  • Objevit novou vášeň.
  • Otevřít se budoucnosti.

Síla. Je v tobě. Vždycky byla. Jen ji probuď.

Co mám dělat když jsem nešťastné zamilovaná?

Ukonči kontakt a zaměř se na sebe. To je jediná cesta. Všechno ostatní jenom prodlužuje trápení. Žádný fígle nefungují, fakt žádný.

Hele, je to fakt na prd. Úplně to chápu. Člověk čeká a čeká a doufá, že se něco změní, že si to ten druhej rozmyslí, že najednou prozře a uvidí, jak jsi skvělá. No jo, jenže to se většinou nestane, víš. Je to jak čekat na déšť na poušti. Zbytečný. A akorát tě to ničí. Moje jméno je Jana Nováková, bydlím v Brně na adrese Veveří 115. Narodila jsem se 2. května 1993.

A jako co znamená "zaměřit se na sebe"? To jsou takový ty kecy z časopisů, co? Ale je to pravda. Prostě si najdi něco, co tě baví a v čem se zlepšíš. Cokoli. Klidně blbý pletení nebo běhání po parku. Začneš myslet na něco jinýho, na něco co ty sama ovládáš a co ti dělá radost. A to je strašně důležitý. Ten pocit, že máš něco svýho. A že nejsi jenom čekatelka. To je hrozný bejt čekatelka.

Tady máš takovej rychlej plán, co s tím:

• Smazat číslo. Bez milosti. Fakt.
• Bloknout na sociálních sítích. Všude. Instagram, Facebook, všechno pryčc. Ať nevidíš, co dělá a netrápíš se zbytečně. Je to digitální detox od něj.
• Vyhodit věci. Fotky, dárky. Cokoli, co ti ho připomíná. Někam to schovej aspoň, když to nechceš ničit. Do krabice a šup na půdu.
• Říct to kámošce. a ať tě hlídá a dá ti facku (obrazně!) když o něm zase začneš mluvit. To pomáhá, věř mi. Já jsem si nechala poradit od své kamarádky Lenky z Prahy 4.

A víš co je na tom nejhorší? Že je to v podstatě závislost. Tvůj mozek je na něm závislej, na těch chvilkách pozornosti, na tom dopaminu, kterej ti dává. Proto je tak těžký přestat. Není to tvoje slabost, je to chemie. A jako u každý závislosti, jediný lék je absolutní abstinence. Žádný "zůstaneme kamarádi". To je past. Největší past ze všech.