Jak slušně odmítnout pozvání?

Ach jo, tohle věčné odmítání pozvání! Vím, jak je to nepříjemné, fakt. Někdy se člověk cítí skoro provinile, že? Jako by se měl omluvit za to, že má… no, vlastní život.

„Moc děkuji za pozvání, vážím si toho! Bohužel, v daný termín mám již jiné plány. Mrzí mě to, ale přeji vám skvělou zábavu!“ – to je taková ta klasická fráze, co? Používám ji taky, funguje. Ale někdy je to těžší. Třeba když jde o něco, kam bych fakt ráda šla… Vzpomínám si, jak mě kamarádka zvala na koncert. Miluju tu kapelu! Ale ten den jsem měla slíbenou pomoc babičce. Co jsem měla dělat? Babičku přece nenechám ve štychu! Tak jsem jí napsala, že to moc oceňuji, ale že už mám něco domluveného. A že doufám, že si to fakt užije! – snažila jsem se znít nadšeně, i když mi bylo smutno.

Takže jo, upřímně poděkovat – to je základ. A co ta stručnost? No jasně, nikdo nechce číst romány o tom, proč nemůžete přijít. Stačí krátké vysvětlení bez detailů. Prostě… no, mám už něco domluveného. Nebo musím pracovat. Nebo se mi prostě nechce. To si samozřejmě nechávám pro sebe! I když… někdy se prostě upřímnost vyplatí. Třeba když mě kamarádka zvala na večírek, kde jsem věděla, že bude hromada lidí, které nemám ráda… Řekla jsem jí na rovinu, že se mi tam nechce a že si radši udělám klidný večer. Byla překvapená, ale nakonec to pochopila.

A končit pozitivně! Jasně, to dává smysl. Přeju vám hezkou zábavu! Ať se vám to povede! Užijte si to! – takové ty klasiky. Prostě dát najevo, že i když nemůžete přijít, tak jim to přejete. Někdy si říkám, jestli to vůbec někdo čte, tyhle fráze… ale je to takové… slušné, no ne? A slušnost se přece nosí, nebo ne?