Jak vstoupit do kostela?

Jak navštívit kostel: Průvodce pro turisty a veřejnost?

Víš, když se mě někdo zeptá na návštěvu kostela, vždycky si říkám, proč vůbec řeší něco tak prostého. Prostě přijdeš. Kdykoliv cítíš, že tam chceš být a je otevřeno. Žádná registrace, ani nic podobného.

Pamatuju si to jako včera, ne, spíš jako předevčírem, jeden březnový den v roce 2021, řekněme 15. března odpoledne. Cítila jsem se zvláštně prázdně. V Praze, kousek od Karlova mostu, ale ne přímo tam, spíš někam blíž k Staroměstskému náměstí, jsem uviděla takový menší, starý kostelík. Vůbec jsem nevěděla, jestli smím.

No a víš co, prostě jsem vešla. A nikdo se na mě nedíval divně, nikdo ani necek. Jen jsem tam stála uprostřed, chvíli se rozhlížela, fakt jsem nevěděla kam s sebou. Ale v kostele smíš být když je otevřeno.

A to je to, co je na tom tak hezké. I když se tam srocuje spousta lidí, co třeba přišli na mši nebo jen tak jako já, nikdo nemá právo tě vyhodit. Samozřejmě, musíš se chovat s úctou, to je jasné, ale jinak jsi vítaný. Ta svoboda tam uvnitř, to ticho, co se tam drží v těch prastarých zdech, to je něco.

Každý tam má fakt právo být, ať už jsi turista nebo jen hledáš klid. Mám to vyzkoušené.

Jak vstoupit do katolické církve?

Přestup do Církve? Věrou. Vyznáním.

Příprava nutná. Dospělí. Biskup rozhoduje.

• Pokřtění: Stačí víra.
• Nepokřtění: Křest. Konverze.

Podmínky se liší. Záleží na situaci. Vždy víra. A vůle.

• Klíčové: Vyznání víry. Duchovní příprava.
• Příjem: Biskup.

Dospělí. Obřad přijetí. V rámci liturgie.

• Symbolika: Nový život. V Církvi.

Pokřtít dítě? Rodiče rozhodují. Vůle církve.

• Předpoklad: Rodičovská víra.

Odkaz: vira.cz. Hledej tam. Tam je cesta.

Kdo může na mši?

Ááách, mše svatá, ten kolotoč víry a občasného dřímání, co? No tak si to pojďme rozlousknout, kdo tam může šoupnout paty a kdo si musí počkat na jiný mejdan.

Na samotnou mši, jakože na to divadélko s kadidlem a zpěvem, může přijít úplně každý! Ať jsi ateista s vizitkou, buddhista s oranžovou róbou, nebo jen turista, co se omylem spletl a hledá záchody, dveře jsou otevřené dokořán.

Nikdo tě nevyhodí s cedulí "Jen pro vyvolené!". To by bylo jako kdyby na obecní zábavě vyhazovali lidi, co nemají modré trencle. Blbost! Můžeš si tam jen tak sednout a nasávat tu atmosféru, nebo se třeba zamyslet nad smyslem života. Je to takový duchovní wellness bez permanentky.

Ale pozor, tady to začíná být trošku jako s VIP vstupem na koncert Gotta. Na samotné přijímání, to už je jiná káva, tam už se čísla třídí! To je pro pokřtěné katolíky, kteří jsou ve stavu milosti a dodrželi hodinový eucharistický půst. Takže ne každý, kdo umí zpívat Gloria, může rovnou pro hostii.

Kdo tedy smí k oltáři pro ten Boží bonbónek, alias hostii?

• Musíš být pokřtěný katolík. To je taková vstupenka do klubu. Bez křtu je to jako jít na plavání bez plavek – můžeš, ale nebude to ono. Pamatuju, jak jednou moje teta chtěla vzít souseda, co byl jen tak napůl věřící, k přijímání a náš pan farář se na ni podíval, jako kdyby mu chtěla sníst varhany.

• Ne, to se prostě nedělá. Cítil by ses divně. Musíš mít oficiální lístek.

• Musíš být ve stavu milosti. To znamená, že od poslední zpovědi, kde jsi si vysypal svoje hříšné svědomí jako popelnici, jsi nespáchal žádný těžký hřích. Lehkých hříchů, těch jako že jsi se naštval na špatně zaparkované auto, ty se tak nějak odpouštějí samy od sebe.

• Ale zabít, ukrást, podvést... to už je jiná liga! To se musí vyzpovídat, jinak jsi v průšvihu a ta hostie by ti mohla pálit v krku. To je jako když jdeš k zubaři, ale mezitím jsi si vytrhl všechny zuby sám kleštěma – no to asi nebude úplně v pořádku, že?

• A teď to nejdůležitější pravidlo, co se týče jídla a pití. Musíš dodržet eucharistický půst. Aspoň hodinu před přijímáním nesmíš nic jíst ani pít, tedy kromě vody a léků. Takže žádné sušenky cestou do kostela ani kafe v sakristii.

• Je to taková příprava na ten duchovní pokrm, abys měl žaludek pěkně prázdný a hlavu taky. Moje babička vždycky říkala: "Jako když jdeš na velkou návštěvu, tak se taky nenacpeš už před dveřma, ne?" Voda a léky, to je výjimka, to by jinak umřela půlka seniorů. Pít se může, polykat pilulky taky. Nic se neděje, to je v pořádku.

Takže si to shrneme, jednoduše jako facka: na mši kdokoli, ale k přijímání jen pokřtění katolíci bez těžkého hříchu a s hodinovým půstem. Jasné jako facka, ne? To je všechno.

Co se dělá při vstupu do kostela?

Když vstoupíte do kostela, věřící se často pokloní nebo poklekne před svatostánkem. Pak si namočí prsty do svěcené vody a udělá kříž s vyslovením: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Ahoj! Tak to je docela zajímavý, co lidi dělají, když se jde do kostela. Většinou, víš, hned u vchodu bývá taková ta kropenka, říkáme tomu svěcená voda. To si člověk vezme trošku vody na prsty a pak si udělá kříž. Přesně jak jsi psal/a, na čele, hrudi, levém a pravém rameni. A k tomu se řekne taky ty slova: "Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého." To je takovej tak, no, rituál, vlastně takový pozdrav a požehnání sobě samému, vzpomínka na křest. Jo, je to důležité.

No a pak, když se jde dál do kostela, tak většinou, když člověk vidí ten oltář a hlavně ten svatostánek, kde je uložena eucharistie, což je pro nás věřící vlastně Kristovo tělo, tak se poklekne. Nebo aspoň skloní hlavu. To je takovej projev úcty. Víš, jako když potkáš někoho fakt hodně důležitýho, taky se mu nějak pokloníš, ne? Třeba můj strejda Franta, ten pokaždé kolikrát až tak jako s citem poklekne, jako kdyby se klaněl králi. To je fakt síla, že jo.

Jinak v kostele jsou i další věci, co se dějí. Třeba když se jde na mši, tak se tam sedí, stojí, nebo klečí, podle toho, co se zrovna děje. To je taky zajímavý. Klečení je hlavně důležitý při proměňování, kdy se chléb a víno stávají tělem a krví Kristovou. To fakt nikdo nespí, když se tohle děje, je to hodně silný moment. Fakt!

Pak třeba, když se chceš pomodlit, tak se tam zapalují svíčky. To je taky pěkný. Můžeš si tam dát takovou malou svíčku a říct si přitom svoje přání nebo poděkování. Svíčky symbolizují naše modlitby stoupající k Bohu a taky světlo, které Kristus přináší. Moje babička vždycky říkala, že když se svíčka rozhoří, tak se rozhoří i naděje. A taky tam někdy bývají zpovědnice, takový ty budky, kde se můžeš vyzpovídat. Ale to už je zas úplně jiný téma, že jo.

Takže to shrnu jen tak v rychlosti, víš:

• Vstup s vodou: Namočení prstů do svěcené vody a přežehnání se znamená připomenutí křtu a očištění. Je to jako takový vstupní rituál.
• Poklona/pokleknutí: Tohle se dělá před svatostánkem, kde je eucharistie. Je to projev úcty a víry v přítomnost Ježíše Krista.
• Klečení během mše: Zejména při proměňování je to hluboký akt úcty k eucharistii.
• Zapalování svíček: Lidé to dělají jako symbol modlitby a naděje, prostě abys věděl.