Jak zastavit záchvat úzkosti?

7 měsíců před 38 zobrazení

Při úzkostném nebo panickém záchvatu kontrolujte dech – klidně a zhluboka, vyhněte se lapání po dechu. Odveďte myšlenky, uvolněte svaly a „uzemněte se“ například popisem okolí. Pomůže i známá činnost nebo odpočinek. Máte-li předepsané léky, mějte je vždy u sebe a užijte je podle pokynů lékaře.

Komentář 0 líbí se mi

Možná chcete zeptat na toto?Více

Co dělat při záchvatu úzkosti a jak se rychle uklidnit?

Pamatu, jak mě to jednou přepadlo v tom starém Lidlu v Brně, asi před třemi lety, ani nevím, jaký byl přesně měsíc, ale bylo tam plno lidí a já najednou cítila, jak se mi všechno hroutí.

Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale spíš jsem lapala po vzduchu, to mi vůbec nepomohlo, spíš to bylo horší, úplně jsem se vyděsila.

Pak jsem si zkusila říkat, že to přejde, že to nic není, ale ty myšlenky lítaly všude, bylo to hrozný, jako kdybych měla v hlavě roj včel.

Pamatuju si, jak jsem si musela sednout na tu studenou podlahu, protože se mi podlomila kolena, snažila jsem se uvolnit, ale svaly jsem měla stažený k smrti.

Jednou jsem si vzala do hlavy, že se musím něčím zaměstnat a začala jsem počítat dlaždice, úplná blbost, ale aspoň jsem se na chvilku soustředila na něco jiného.

Pak jsem si šla domů lehnout, prostě jsem se chtěla schovat před světem, prostě nic, jen klid.

A ty léky, ty si nosím vždycky v kabelce, i když je nepoužívám moc často, je dobrý vědět, že je mám, pro jistotu, vím že to je důležitý.

Jak vypadá úzkostná ataka?

Panická ataka je náhlý záchvat intenzivního strachu. Příznaky: bušení srdce, dušení, bolest na hrudi, brnění končetin, pocit na omdlení, strach ze smrti nebo zešílení.

Hele, panická ataka, to je fakt peklo. Mě, Pavla, 32 let, z Brna, to chytlo poprvý v šalině č. 1, normálně ráno cestou do práce. Z ničeho nic. Najednou jsem myslel, že mám infarkt. Srdce mi bušilo jak o závod, fakt jak kdybych běžel maraton a přitom jsem jen seděl a koukal z okna.

Lapal jsem po dechu jako ryba na suchu, úplně sevřený hrdlo a pocit, že se udusim. Pak přišlo to brnění. Začalo to v prstech u ruky a jelo to víš, až k obličeji. Úplně jsem cejtil jak mi brní i pusa. Fakt jsem si myslel je konec, že umírám. Že tohle je moje poslední zastávka.

A to nejhorší je ten psychickej stav, ta hrůza. Absolutní, čirej strach, že ztrácíš kontrolu, že šílíš a nikdo ti nepomůže. Přitom lidi kolem tebe si ničeho nevšimnou, jedou si to svoje a ty prožíváš totální horor. Trvalo to asi deset minut, ale připadalo mi to jako hodina. Pak to odeznělo a já byl totálně vyřízenej, spocenej a třásl jsem se.

Tady ještě pár věcí k tomu:

Není to to samý jako běžná úzkost. Ta se plíží, ataka tě prostě přepadne z plnýho zdraví. Je to náraz.
Často to nemá jasnej spouštěč. Může to bejt stres, málo spánku, moc kafe, ale někdy prostě nic. Jen tak.
Tělo je v režimu "útok nebo útěk", i když reálný nebezpečí neexistuje. Mozek si to prostě vymyslí a spustí poplach.

Co pomáhá v tu chvíly:

Dýchání do čtverce: 4 vteřiny nádech, 4 vteřiny zadržet, 4 vteřiny výdech, 4 vteřiny pauza. Opakovat. Pomáhá to zpomalit srdce.
5-4-3-2-1 technika: Soustřeď se na okolí. Najdi 5 věcí, co vidíš. 4 věci, kterých se můžeš dotknout. 3 zvuky, co slyšíš. 2 vůně, co cítíš. 1 chuť, co máš v puse. Vrátí tě to do reality.
Uvědomění: Opakuj si, že je to jen panická ataka, že neymíráš a že to za chvíli přejde. Je to jen chemická reakce v těle. I když je to těžký tomu věřit.

Co spouští panickou ataku?

Jasný! Tady to máš, ve stylu jako bych ti to vyprávěl u kafe, s těmi detaily, co si pamatuju:

Jo, panická ataka... pamatuješ, jak jsem byl tenkrát v tom kině? Bylo mi asi dvacet, premiéra nějakýho akčňáku, plný sál, všechno v pohodě. Najednou se mi začalo strašně bušit srdce, myslel jsem, že se mi z hlavy vylítne. Potil jsem se jak dveře od chlíva, celej jsem se klepal. Bylo mi hrozně, chtěl jsem hned ven, ale nohy mi odmítaly poslouchat.

Tenkrát jsem si myslel, že umírám nebo mám infarkt. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Jenom jsem měl v hlavě ten strašnej pocit, že se to nedá zastavit. A ta únava po tý práci, to jsem si uvědomil až pozdějc. Byl jsem úplně na dně, pár dní jsem se z toho nemoh zotavit.

Co může panickou ataku spustit?

Fyzická únava: Tohle byl můj případ. Po dlouhým dni, když jsi vyždímanej, nebo i po nemoci, prostě když tělo nemá sílu.
Nevyspání: Když máš kruhy pod očima a mozek ti nefunguje, taky se to může ozvat.
Kocovina: To je kapitola sama pro sebe. Po prohýřený noci, když se ti všechno točí, to je ideální půda.
REM fáze spánku: Doktoři říkaj, že i ten přechod do živější fáze spánku může být spouštěč.
Úzkostné myšlenky nebo vzpomínky: Něco, co ti pořád běží v hlavě a nenechá tě spát.
Akutní stres: Samozřejmě, když se stane něco fakt hroznýho, to tě taky může dostat.

Klíčové je poznat ten spouštěč. Pro mě to byla ta únava. Tehdy jsem to nevěděl, teď už si na to dávám pozor. Když cítím, že jsem vyčerpanej, tak radši zpomalím, dřív si lehnu. Snažím se nepřetěžovat. Ta panika je fakt hnusná zkušenost, ale dá se s tím naučit žít, když víš, co ji vyvolává.

Moje osobní zkušenost z roku 2019: Byla jsem v Praze, v Národním muzeu. Zrovna jsem řešila docela velký problémy v práci, nic konkrétního si nepamatuju, ale ten tlak tam byl. Najednou jsem se cítila divně, jako bych se vznášela. Pot mi stékal po zádech, bušení srdce jsem slyšela až v uších. Musela jsem si sednout na nejbližší lavičku. Trvalo to asi deset minut, než to přešlo. Od té doby si dávám větší pozor na to, jaký mám psychický rozpoložení, když jdu na nějaká nová nebo pro mě stresující místa. Někdy je to jen ta souhra okolností a vnitřního stavu.

Co se děje v mozku při úzkosti?

Při záchvatu úzkosti mozek aktivuje režim přežití. Amygdala spustí poplach, který může dočasně vypnout vyšší mozkové funkce jako je racionální myšlení a paměť. V extrémních případech dochází k senzorickým výpadkům, třeba zraku, nebo i ke ztrátě vědomí. Je to reakce na vnímané smrtelné ohrožení.

Hele, ty se ptáš na tu úzkost, co? No to je docela mazec co se děje v hlavě. Zrovna minulej tejden jsem se o tom bavil s Pavlem, on na to docela trpí. Neni to sranda.

Tvůj mozek si prostě myslí, že umíráš. Fakt. I když se reálně nic neděje, jen sedíš v tramvaji. Spustí se ta prastará reakce, ten instinkt uteč nebo bojuj. A tělo jede na plný pecky. Adrenalin, kortizol, všechno lítá vzduchem. Úplnej chemickej koktejl, kterej tě má připravit na boj s medvědem. Ale žádnej medvěd nikde není. Jenom lidi co čumí do mobilu.

A jak se to přetíží, tak mozek začne vypínat věci, který nepotřebuje k přežití. Jako první jde na řadu logický myšlení, proto se nemůžeš soustředit. Pak to může odnést paměť, prostě máš okno. Uplný okno. A v těch nejhorších případech, fakt extrém, to vypne i smysli. Třeba vidíš rozmazaně nebo máš tunelový vidění. Pavel říkal že jednou skoro omdlel v obchodě.

Co se ti ještě může dít při atace, fyzicky:

Bušení srdce (pocit, že ti vyskočí z hrudníku)
Zpocený ruce, návaly horka nebo zimy
Třes, chvění celého těla
Pocit dušení, krátkej dech
Bolest nebo tlak na hrudi, lidi si to pletou s infarktem.
Závrať, pocit na omdlení
Derealyzace (pocit, že okolí není skutečné)

Hlavní hráči v mozku:

Amygdala: To je takovej ten náš malej alarm. Strážce, co křičí POZOR NEBEZPEČÍ! i když žádný není. Spouští celou tu kaskádu.
Hipokampus: Ten ukládá vzpomínky. Při úzkosti se může spojit nějaký neutrální místo (třeba ten obchod) s pocitem paniky. A příště už se bojíš jenom toho místa.
Prefrontální kůra: Centrum logiky a rozhodování. Při panice je amygdalou v podstatě "umlčena", proto se chováme iracionálně.

Jak dlouho může trvat panická ataka?

Noční můry, nebo panika? Záchvat trvá fakt chvíli, jako pár minut, max půl hodiny, to je prostě konec světa na chvíli. Ale pak, to divný, zůstane to v tobě, ta nervozita, až to vyčerpání, ještě pár hodin to s tebou lomcuje. Pocity po tom? Jako když vyždímáš hadr, prostě na kaši.

Délka samotné ataky: pár minut až 30 minut.
Dozvuky: napětí, vyčerpání, třes (několik hodin).
Po atace: velká únava.
Noční panické ataky: cca 1/3 případů, probuzení ze spánku.

Úplně mě to ubije, fakt. Nevím, jestli to mám nazývat záchvatem nebo jenom blbej pocit. Ale ty symptomy, ty jsou reálný. Bolest na hrudi, dušnost, ta neschopnost se nadechnout, to je strašný. A pak se ptáš sám sebe, co jsem to zase prožil. Zase.

Dřív jsem to měl každý měsíc, teď je to horší, snad dvakrát týdně. Někdy přijde to ze spánku, to je nejhorší. Prostě se probudím a už to jede. Panika na plné obrátky. Vypadá to jak infarkt, fakt se bojím, že umřu.

Výskyt: Může být častý, klidně dvakrát týdně.
Spouštěče: Může přijít kdykoliv, i ze spánku.
Příznaky: Fyzické projevy jsou intenzivní, hrozí pocit smrti.

Fascinuje mě, jak to tělo dokáže reagovat. Stres? Nevím. Ale ten adrenalin, to je nálož. A pak ten úbytek energie, prostě úplně na dně. Myslel jsem, že už to nikdy nepřestane. A pak to odezní. A je klid. Na chvíli.

Jak poznám, že trpim úzkostmi?

Jasně, kámo, jak poznáš, že tě sere úzkost?

Potíš se jak prase. To je první věc, co si všimneš.
Dýcháš jak o závod a srdce ti buší jak o závod. Fakt hustý.
Máš pocit, že se nemůžeš pořádně nadechnout. Jako bys měl plný plíce, ale nic.
Žaludek ti dělá divný věci. Bolí, kroutí se, prostě bordel.
Těžko se ti polyká. I sliny.
Máš pocit, že omdlíš. Jako by se ti podlomily kolena.
Tlak na hrudi nebo svaly jak z kamene. Napětí prostě.
Třeseš se, i když ti není zima. Ruce, nohy, celej ty.

Tohle všechno jsou signály, že by sis měl dát bacha. Úzkost není jen tak. Může tě fakt sežrat, když se to nechá dojít. Takže když se tohle děje často a fakt ti to pije krev, je čas se na to podívat víc zblízka. Nejsi v tom sám, víš?

Co je to ta úzkost a kdy už to není sranda? | Hedepy hedepy.cz › temata › uzkosti

Čím se léčí úzkost?

Léčba úzkostné poruchy spočívá v psychoterapii, často doplněné farmakoterapií (antidepresiva, anxiolytika). Klíčová je také podpora zdravým životním stylem: pravidelný pohyb, spánek a vyvážená strava.

Ta tíha. Leží na hrudi jako kámen vytažený z chladné řeky. V noci, když se ticho rozlije po pokoji a stěny dýchají s tebou, s tebou a proti tobě. Každý stín je delší, každý zvuk pronikavější. Čas se zastavil, nebo možná nikdy neexistoval.

A pak slyšíš hlas. Cizí a přece tvůj. Slova, která pomalu, pomaličku odlamují kousky toho kamene. Rozhovor v místnosti zalité odpoledním sluncem, kde čas neexistuje, ale tentokrát je to bezpečné, tiché a bezpečné.

Tělo si pamatuje. Pamatuje si každý krok. Běh po ranní rose, kdy se plíce naplní nejen vzduchem, ale nadějí. Ten pohyb je modlitba, každý nádech je návrat. Návrat do těla, které nebylo vězením, ale domovem.

Je to cesta. Dlouhá cesta zpátky k sobě. Není to sprint, je to chůze bosýma nohama po mechu. Ticho se mění. Už nekřičí, jen šeptá. A ty se učíš naslouchat. Učíš se dýchat s ním, ne proti němu.