Jak odpovědět na otázku "Jak se máš?"?

Jak se máš? Ach jo, ta otázka. Víte, co? To je taková… klišé otázka, že? Automaticky řeknu „Dobře“, i když se mi třeba rozpadá duše na milion kousíčků. Včera jsem třeba měla ten hrozný den, zapomněla jsem klíče od bytu, propadla jsem u zkoušky z historie (a to jsem se učila fakt hodně!) a ještě mi rozbilo zrcadlo. Katastrofa, co? A přitom? „Dobře,“ vyhrkne to ze mě jak na povel. Jako kdybych se styděla přiznat, že mi není dobře.

Nebo řeknu „Ujde to“. To je taková moje oblíbená neutrální varianta. Taková, co neprozradí nic a zároveň nic neskrývá. Aspoň si to myslím. Ale je to vlastně lež, ne? Protože „ujde to“ znamená, že mi není úplně dobře, ale zas ani katastrofálně. Taková… šedá zóna. No, chápete.

„Špatně“? To řeknu fakt jenom v krajním případě. Když se mi třeba rozbilo srdce, nebo mi zemřela babička. To se pak už ani nehraju na společenskou zdvořilost, víte? Tehdy prostě potřebuju objetí, někoho, kdo mě podrží. Protože těch osm miliard lidí na světě… a najednou se cítíte tak strašně sami. Někdy si říkám, jestli by to nebylo lepší, kdybychom si všichni otevřeně říkali, jak se doopravdy cítíme, místo těchhle prázdných frází. Ale to by asi byl pořádný zmatek, co? Možná i hezčí, ale… zmatek.