Jak poznám jedlou pýchavku?

Takže, jak poznám jedlou pýchavku? No, je to takhle… Musí být bílá uvnitř. Jako fakt bílá. Pamatuju si, jak jsem jednou našla takovou obří pýchavku, fakt obří! Myslela jsem, že se mi zdá. A uvnitř? Krásně bílá, pevná dužina. To je ono!

Když je uvnitř žlutá… brrr… to už ani náhodou. Nebo hnědá? Fuj! Vypadá to pak… no, radši nevědět. A když práší? To už je úplně jiná kapitola. To už je spíš… no, spíš na vyhození. Na smažení fakt ne.

Představte si, jednou jsem vzala domů pýchavku, co měla uvnitř takový lehce žlutý nádech. Říkala jsem si, to bude v pohodě. Ale nebylo! Chuť… no, nechutnala dobře. Taková divná. Od té doby fakt kontroluju, jestli je ta dužnina fakt, ale fakt sněhobílá. Jinak to fakt neriskuju. Co vy? Máte taky nějaké pýchavkové zážitky?