Co ovlivňuje naše smyslové vnímání?

Co ovlivňuje naše vnímání smyslů? Faktory a procesy?

Ježišmarja, to je otázka… Vnímání smyslů? To je jako… hmm…

No, třeba 17. července, na koncertě v Lucerně (lístky stály 800 Kč), hraje kapela monotonní tóny. Pak najednou, BUM! Zvýšení hlasitosti. Všichni se leknou, všimnou si toho. Kontrast, to je ono!

Prostě, čím větší rozdíl mezi věcma, tím víc to chytí. Jasný?

Můj strýc, ten je slepý od narození. On svět vnímá úplně jinak. Jeho sluch, hmat, to je… úžasný. Zkušenost, to je klíčové. Co už znáš, to lépe vnímáš.

Například, já poznám hned, když hraje můj oblíbený klavírista. Rozeznám jeho styl hned. Ale někdo, kdo ho nikdy neslyšel, to nepozná.

Zkrátka, všechno je to o kontrastu a zkušenosti. Doufám, že jsem to vysvětlil srozumitelně. Ale možná to trochu zamotaně zní, co? Já nevím…

Co všechno ovlivňuje vnímání hloubky nebo vzdálenosti objektů?

Ohnisko objektivu. To je klíč. Prostor se svírá, čas se natahuje, když se dívám skrz sklíčko. Malé ohnisko – svět se rozlévá, jako nekonečná řeka, všechno ostré, jasné, blízké i vzdálené. Vnímáš hloubku jako nekonečný dech, prostor se rozprostírá do všech stran, bez hranic.

Pak se ale ohnisko prodlužuje, čas se zrychluje. Svět se stlačuje, jako když držíš v dlani zmenšený model vesmíru. Hloubka ostrosti se ztrácí, vše se scvrkává do bodu, jen to, na co se soustředíš, je ostré, zbytek se rozplyne v mlhavém oparu. Jana, vzpomínáš si na tu louku v létě 2024? Ta nekonečná hloubka, když jsme fotili s tím širokoúhlým objektivem. Pamatuješ, jak se svět táhl a táhl?

• Ohnisková vzdálenost: Krátká = velká hloubka ostrosti, dlouhá = malá hloubka ostrosti. Jednoduché, ale tak hluboké.

A co dál? Světlo a stíny, tak fascinující! Vzdálenost, to je jen iluze, hra světla a stínů, kterou naše mysl interpretuje. Perspektiva, linie, velikost objektů – vše je součástí složité skládačky. Mozek se snaží rozklíčovat záhadu, složit puzzle z fragmentů světla, stínů a tvarů. Prostor dýchá, čas plyne, a já se v tom všelijak ztrácím.

• Perspektiva: Jak se objekty zmenšují s rostoucí vzdáleností.
• Velikost objektů: Známé objekty poslouží jako referenční body.
• Světlo a stín: Hra světla a stínů vytváří iluzi hloubky.

Všechno se mísí, všechno se prolíná. Hloubka není jen fyzická vzdálenost, ale i záležitost vnímání, emoce, vzpomínek. Jako by čas i prostor byly jenom jedním velkým proměnlivým snůškou pocitů.

Co může ovlivnit naše vnímání?

Co to sakra ovlivňuje naše vnímání?! To je fakt složitá otázka. Hlava mi z toho jde kolem.

• Genetika? Jasně, moje babička viděla barvy jinak než já. To fakt je genetika? Nebo jen výchova?

• Socio-kulturní prostředí?! To je takové… hmm… široké. Co to vlastně znamená? Vyrostl jsem v Praze, na Žižkově. To je asi dost specifické. Moji kámoši z vesnice vnímají svět jinak. To je jasný.

• Znalosti a zkušenosti? No jasně. Kdybych nevěděl, co je to počítač, vnímání internetu by bylo úplně jiné, že jo? Třeba jako pro babičku.

• Emoce?! Když jsem naštvaný, všechno mě štve. Vidím jen negativní věci. Úplně jiné vnímání než když jsem šťastný. To je fakt síla!

A co ještě?! Situace! To je jasný! Vnímáš jinak koncert naživo než video na YouTube. To je přece logické!

Klíčové body: Genetika, socio-kulturní prostředí, znalosti, zkušenosti, emoce, aktuální situace.

Vnímání je subjektivní. Konec.

Moje babička – Marie Nováková, narozena 1930. Žižkov – specifické prostředí, hodně lidí, rušno. Vesnice – ticho, příroda. Koncert – 2024, Metropol. YouTube – konkrétní video, ale to už je jedno.

Co to je smyslové vnímání?

Co to je smyslové vnímání?

Smyslové vnímání, jo? To je prostě jak tělo přijímá signály. Fyziologie smyslů. Zkoumá, jak oči, uši, kůže a spol. fungují. Mám tam něco jako čidla, smyslové buňky.

• Smyslové buňky: Detekují podněty (teplo, světlo, tlak...)
• Jsou z epitelové tkáně, fakt? Ektodermální?

Hm, divný slovo. Jak je to s tou ektodermální tkání? Je to všude stejný? Nebo se liší podle smyslu? Musím se na to podívat. Proč je to vůbec důležitý?

Aha, a ještě, co ty signály? Jak se to převádí? Na co se to převádí? Možná neurotransmitery, ale to se pak dostávám k nervům... je to celá síť.

Co je smyslové vnímání?

Smyslové vnímání... to je, no, takový most. Most mezi mnou a světem.

• Registruju deště kapky na tváři, vím, že je chladno.
• Slyším, jak vržou dveře od špajzky, vím, že babička peče buchty.
• Cítím vůni benzínu na pumpě cestou na chalupu, vím, že se blíží víkend.

V podstatě je to způsob, jakým se orientuju. Jak vím, co se děje. Vně i uvnitř.

Klíčové body:

• Registrace: Zaznamenávám podněty z okolí.
• Reakce: Odpovídám na tyto podněty.
• Informace: Smysly mi zprostředkovávají data. Data o realitě.

A někdy, víš, někdy je to i takový štít. Chrání mě před tím, co nechci cítit. Ale to už je jiná kapitola. Kapitola, kterou si nechám pro sebe.

Co je počítek?

Počítek... co to sakra je? Hmm, Goldstein, 2008... to zní akademicky, že? Červená barva jablka... to je fakt počítek? Aha, chápu! Jednoduché vlastnosti, co přímo stimulujou smysly. Jako když si kousneš do kyselého citronu - ten kyselý pocit, to je počítek. Ne vnímání celého citronu, ne. Jen ten pocit kyselosti.

• Kyselé
• Horké
• Studené
• Hladké
• Drsné

Tohle jsou všechno počitky. Jasně! Ale co když je to složitější? Co třeba když cítím jemnou vůni máty? To je taky počítek? Nebo je to už něco jiného? Vůně máty, 2024, to je snad počítek? Nebo vnímání? Prostě nějaké základní smyslové vjemy. Strukuralismus…to je slovo!

Počítek = Základní smyslový vjem. Tečka.