Co se stane s tělem, když nebudu jíst?

Co se děje s tělem bez jídla?

Takže, co se děje, když tělo nedostane najíst? Z vlastní zkušenosti vím, že to není žádná sranda. Hned první den cítím kručení v břiše a jsem podrážděná.

Když jsem jednou zkoušela takový ten "detox", vydržela jsem to asi 2 dny. Šílený. Jakmile nemáš dostatek cukru, tělo začne spalovat zásoby glykogenu – to jsou vlastně cukry uložené v játrech a svalech. A s tím se pojí voda.

Pametám si, že jsem asi tak zhubla tak 2-3% váhy. Z vody. Protože na 1 g glykogenu se váže něco kolem 4 g vody. Teda, alespoň si myslím, že to tak bylo... Už si to fakt nepamatuju přesně.

A taky se ti vyprazdňuje trávení. Což je dost úleva, ale... žádné orgány by tím neměly trpět. Teda, teoreticky. Každopádně tenhle stav hladovění fakt nemám ráda. Za mě je to cesta do pekel.

Co se stane, když nebudu den jíst?

Tma. Hluboká, sametová tma, jako by se noc sama v sobě zahušťovala. Ticho, prořízlé jen tlukotem srdce, zrychlujícím, zuřivým, jako zběsilý pták v kleci. Dny se slévají do neurčitého proudu, do bezčasí, kde čas ztrácí smysl. Prázdnota v žaludku, ostřejší než jakýkoli nůž.

Studený pot na kůži, lepkavý, přízračný. Chvění, chvění, neustálé chvění. Tělo klesá, vyčerpané, stává se stínem vlastního já. Pamatuji si maminku, jak mi připravovala palačinky, jejich vůně, sladká, teplá, dnes jen bolestivá vzpomínka.

• Glukóza. Je pryč. Všechno.
• Tuky. Rozežrány. Zmizely.
• Svaly. Zůstaly jen kosti, obalené kůží.
• Smrt. Přichází pomalu, ale jistě.

Jedna otázka: Hladovění. Smrt.
Jedna odpověď: Tři týdny až 70 dní. Tělo se vyčerpá, zkolabuje. Konec.

Moje ruka, kost a kůže, třese se, píše to, co se blíží. Vnímám každý ztracený tep, každý úder vyčerpaného srdce. A tma se znovu začíná zahušťovat…

2024. Rok. Rok bez jídla, rok smrtelné hry. Moje jméno? To už teď nehraje roli. Jen tělo, jen prázdnota.

Co se děje s tělem, když hubne?

Tuk se mění na energii. Jako když se kouzelník promění v králíka, jen s menším množstvím třpytek a bez cylindru. Zmizí, abraka dabra!

• Tukové buňky se zmenšují, jako balónky, ze kterých pomalu uchází vzduch. Nebo jako moje ambice v pondělí ráno.
• Energie pro svaly a tkáně. Jako palivo pro formuli jedna, jen s menším hlukem a větším pocitem únavy ze cvičení.
• Pamatujete na to, jak jsem minulý týden jedl ty koblihy? No, teď je ze mě doslova chodící elektrárna. No, nebo alespoň malá zásuvka.

Tukové buňky se vlastně nikdy neztratí. Jen se zmenší. Číhají tam, jako spící agenti čekající na svou misi: nacpat se k prasknutí. Je to bitva, panečku!

• Představte si tukovou buňku jako malý byt. Když hubnete, nájemníci se stěhují pryč, ale byt stále existuje. Jen je prázdný a čeká na nové obyvatele... čokoládu, chipsy, zkrátka staré známé.
• Minulý rok jsem zhubl pět kilo. Letos jsem je našel. Byly schované v lednici, maskované za zmrzlinu.

Shrnutí: Tuk se přemění na energii a tukové buňky se zmenší. To je celé kouzlo. A taky dřina.

Co se stane, když den nebudu jíst?

Tři týdny až 70 dní. Bez jídla. Dlouho. Co se stane? Tělo si bere energii. Odkud?

• Glukóza
• Tuky
• Svaly

Hubnutí. Jasný. Strádání. Vyčerpání. Smrt. Logický.

Sakra, 70 dní. To je… dva měsíce a něco. Představ si to. Dva měsíce nic nejíst. Blbý. Vážně blbý.

A co když jen jeden den? Otázka byla jeden den. Jeden den se nic nestane. Asi. Nebo jo? Trochu hlad. Žaludek kručí. Nic hrozného. Ale 70 dní. To je fakt síla.

Jeden den v pohodě. Týden? Měsíc? Hrůza.

Svaly. Tělo si bere energii ze svalů. To je… divný. A tuky. To chápu. Glukóza taky. Ale svaly?

Jeden den bez jídla - nic se nestane.

Co se stane po 70 dnech? Smrt. Jasný. Ale jak přesně? Selhání orgánů? Dehydratace? Obojí?

Zkusil jsem jednou 24 hodin bez jídla. Hlad. Nic víc. Ale 70 dní? Nedokážu si představit. Radši si dám svačinu. Rohlík se šunkou. Mňam. Před rokem jsem zkusil 36 hodin. Hlad a bolest hlavy. Dneska je 26. října 2024.

Co se stane, když nebudeš jíst?

Bez jídla? No, staneš se chodící kostrou, to je jasný. Tři týdny až 70 dní, to už je docela slušná doba na přemýšlení o tom, co jsi měl k večeři minulý týden. Představ si, jak tělo požírá samo sebe – jako had, co se zakousne do vlastního ocasu, jenže mnohem méně elegantně. Svaly fuč, tuk fuč, nakonec i ta glukóza, co ti dává energii na ranní vstávání (a to se sakra hodí!).

• Glukóza: Pryč, jako pára nad hrncem.
• Tuk: Rozplyne se jak máslo na rozpálené pánvi.
• Svaly: Sbohem, bicepsy. Už žádné selfíčka na pláži.

A co je na konci? Smrt. Takže asi radši něco zobni. Třeba jablko. Nebo rovnou dort. Život je krátký, jez dort. Mimochodem, víte, že průměrný člověk sní za život 8 pavouků ve spánku? No, to je sice mýtus, ale zní to děsivě, ne? Stejně děsivě, jako 70 dní bez jídla. Radši si dám pizzu. S ananasem. Cože, ananas na pizzu nepatří? To je ale kontroverzní téma, skoro jako diskuse o smyslu života během hladovky.

Stručná odpověď: Smrt.