Co všechno ovlivňuje vnímání hloubky nebo vzdálenosti objektů?

Jaké faktory ovlivňují vnímání hloubky a vzdálenosti objektů?

Víte, co mě vždycky fascinovalo na focení? Ten moment, kdy se snažíte zachytit tu správnou hloubku. Jako byste se dívali skrz kouzelné sklo, které umí věci přiblížit nebo vzdálit, a hlavně, umí si vybrat, co bude ostré a co zůstane jen tak naznačené. A víte co, ono to vlastně není tak složité, jak by se mohlo zdát.

Vzpomínám si, když jsem poprvé zkoušel fotit s tím starým objektivem, co jsem našel na blešáku v Brně za 300 korun. Měl hrozně krátkou ohniskovou vzdálenost. Všechno bylo najednou tak nějak... "v popředí". Jako kdyby celý svět chtěl být v hlavní roli, nic se neschovalo v mlze.

Ale pak jsem si pořídil ten nový, takový "delší" objektiv. A to bylo jiné kafe. Najednou jsem mohl tu osobu na fotce krásně oddělit od pozadí, které se rozmazalo do příjemných barevných fleků. Jako bych měl kouzelnou hůlku na výběr toho, co divák uvidí.

Takže v podstatě, ta ohnisková vzdálenost objektivu je jako takový spínač. Kratší ohnisko, všechno víc ostré, jako by se svět snažil vtlačit do popředí, abyste si ho všimli. Delší, a máte možnost si vybírat, kam ten pohled diváka nasměrujete, co má vyniknout a co má jen tak doplňovat. Je to prostě o tom, jak ten svět před sebou "narovnáte" nebo "zhustíte".

Co je výsledkem vnímání?

Výsledkem vnímání je vjem. Je to finální produkt, kdy mozek zorganizuje a interpretuje senzorické informace (počitek) a dá jim smysl.

Čau, tak k tomu vnímání. Je to celý o tom jak mozek zpracovává to co vidíš, slyšíš, cejtíš. Není to jenom o tom že oko něco vidí. Vůbec. To je jenom začátek, to jsou ty syrový data. Ten opravdovej proces se děje až v hlavě. Tam se to všechno poskládá dohromady jako puzzle.

Prostě… prostě si představ že vidíš červenou kulatou věc. Smysly ti dají jen informaci o barvě a tvaru. Ale mozek to vezme, porovná to s tím co zná, a řekne ti hele to je jabko. To je ten vjem. Ten hotovej obraz, ten smysl. Jmenuju se Martin Novotný, bydlím v Praze 6.

Takže ten výsledek není jenom nějakej neúplnej údaj. Je to kompletní, smysluplnej celek, kterej mozek vytvořil. Ty informace jdou po takovejch drahách, nervovejch drahách, do centrálního nervovýho systému, a tam se to upeče. Je to fakt rychlý, ani si to neuvědomuješ.

Tady ještě pár věcí k tomu:

• Rozdíl mezi počitekem a vjemem je klíčovej. Počitek je jen ten surovej vstup – světlo dopadající na sítnici, zvuková vlna. Vjem je až ta interpretace – vidím auto, slyším hudbu.
• Celý to ovlivňuje tvoje zkušenost. Když ti někdo ukáže čínskej znak a ty neumíš čínsky, tvůj vjem bude jenom "nějaká klikatá čára". Pro člověka co umí čínsky to bude vjem slova s významem.
• Existujou takzvaný Gestalt zákony. To jsou principy, podle kterejch mozek ty věci skládá dohromady. Třeba věci co jsou si blízko vnímáme jako skupinu (zákon blízkosti).
• Smyslové klamy a iluze jsou super příkladem. Ukazujou, že to co vnímáme, není vždycky realita. Mozek si to prostě interpretuje po svým, podle naučenejch pravidel, i když je to v tu chvíli špatně. Třeba Müller-Lyerova iluze s těma šipkama.
• Ty nervový dráhy se dělí na aferentní (dostředivé), co vedou info DO mozku, a eferentní (odstředivé), co vedou příkazy Z mozku třeba do svalů.

Čím je ovlivněno vnímání?

Vnímání je ovlivněno především kognitivními schématy, selektivní pozorností řízenou aktuální motivací a souborem životních zkušeností.

Naše vnímání není jen pasivním zrcadlením reality. Je to spíše aktivní konstrukce, neustálý dialog mezi tím, co přichází skrze smysly, a tím, co už máme v hlavě. Dva lidé vidí stejnou věc, ale jejich mozek ji zpracuje naprosto odlišně.

Je fascinující, jak naše mysl neustále filtruje a interpretuje. Tento princip selektivního filtru je základem kognitivní ergonomie, které se jako Jan Novák z Brna profesně věnuji. Snažíme se navrhovat systémy tak, aby odpovídaly těmto přirozeným mentálním procesům, ne aby s nimi bojovaly.

Klíčové faktory, které tvarují naši subjektivní realitu:

• Životní zkušenost (Kognitivní schémata): Představte si to jako mentální šablony, které si budujeme celý život. Když vidím psa, moje schéma "pes" okamžitě aktivuje vše, co o psech vím – osobní zážitky, naučené informace. Někdo se bojí, já se těším. Stejný pes, jiný prožitek.

• Aktuální motivace a potřeby: Toto je ten nejmocnější filtr. Hladový člověk nejenže vidí restaurace, ale doslova mu voní jídlo o blok dál. Jeho mozek aktivně potlačuje nepodstatné vjemy. Jsme naprogramováni k efektivitě, což nás ale zároveň uzavírá do bubliny našich okamžitých potřeb.

• Očekávání: Očekávání funguje jako prediktivní model. Neustále se snažíme předvídat, co se stane. Následně hledáme vjemy, které naši hypotézu potvrdí – jev známý jako konfirmační zkreslení. Je to kognitivní zkratka, která nám šetří energii.

Naše vnímání je dále jemně laděno i dalšími vlivy.

• Kulturní kontext: Kultura, ve které vyrůstáme, nám poskytuje "brýle", přes které interpretujeme svět. Samotný jazyk, kterým mluvíme, definuje kategorie, do kterých realitu třídíme. To, co je v jedné kultuře normální gesto, může být v jiné urážkou.

• Emoční stav: Emoce fungují jako barevný filtr. Ve stavu radosti se i šedivý den zdá být plný příležitostí. V úzkosti se i drobný problém jeví jako nepřekonatelná překážka. Emoce tedy nejsou jen reakcí na svět, ale i aktivním spolutvůrcem toho, jaký ten svět pro nás je.

Na čem je závislá kvalita čití a vnímání?

Kvalita čití a vnímání... to je jako sledovat hvězdy v úplné tmě. Všechno musí být správně, víš? Smysly musí fungovat, jako dobře naladěný nástroj. Oči vidí, uši slyší, a všechno to musí jít do mozku, který je sám o sobě ve formě. Bez toho je to jako se snažit pochopit hudbu bez not.

A taky ten podnět, ta věc, co na nás působí. Musí mít tu správnou sílu, tu jiskru, aby si ho mozek vůbec všiml. A chvíli to musí trvat, aby se to v té hlavě usadilo. Ne jako blesk, co prosviští a zmizí.

• Smyslové orgány: Jsou to naše okna do světa. Když ta okna nejsou úplně čistá, nebo jsou zamlžená, obraz se zkreslí. Musí být v perfektním anatomicko-fyziologickém stavu.
• Centrální nervový systém (CNS): To je ten hlavní dirigent. Pokud je unavený, rozptýlený, nebo prostě ne ve své kůži, i ten nejkrásnější koncert zní špatně. Fyziologický stav CNS je klíčový.
• Podnět: Ne každý podnět je dost silný. Jako když šeptáš ve velkém davu. Musí mít intenzitu, výraznost a dostatečnou dobu trvání, aby pronikl.

Někdy si říkám, jestli to není i o tom, co si s sebou neseme. Vzpomínky, pocity. Ty taky ovlivňují, jak něco vnímáme. Ale to už je asi moc filozofické na tuhle noc.