Jaká je hloubka Černého moře?

7 měsíců před 30 zobrazení

Černé moře dosahuje své maximální hloubky 2 212 metrů v centrální části, jižně od poloostrova Krym. Průměrná hloubka činí přibližně 1 240 metrů. Většina jeho objemu je anoxická, což znamená, že ve vodě pod hranicí 150–200 metrů téměř chybí kyslík.

Komentář 0 líbí se mi

Možná chcete zeptat na toto?Více

Jaká je přesná maximální hloubka Černého moře v metrech?

Pamatuju si to jako dneska. Byl srpen, já seděla na pláži v Sozopolu v Bulharsku a koukala na tu tmavou vodu. Přemýšlela jsem, co je tam dole, jak hluboký to vlastně je. Ta myšlenka mi nedala spát, tak jsem to musela hned najít na telefonu, i když signál byl hroznej.

Maximální hloubka Černého moře je 2 212 metrů.

To číslo mě úplně dostalo. Dva tisíce dvě stě dvanáct metrů. Představ si to, to je jako bys na sebe postavil skoro dvě a půl Sněžky. Ta představa, že pod tebou je taková propast, až mi z toho běhal mráz po zádech i v tom vedru. Najednou se mi tam už ani nechtělo koupat.

Jaká je největší hloubka moře?

Největší hloubka moře je 10 929 metrů a nachází se v Mariánském příkopu, konkrétně v Challenger Deep. Hlubiny oceánu jsou jako šatník tety Běty – nikdy nevíš, co tam najdeš, ale hlavně, kam až to sahá. Je to jako strčit ruku do kafe, co má dno na Novém Zélandu.

Tam dole, v západním Pacifiku, kde sluneční svit dává dobrou noc už někde u hladiny, se dno opírá o úctyhodných 10 929 metrů pod mořskou hladinou. To není jen tak nějaká kaluž, to je opravdová díra do světa, kam se ani ten nejvytrvalejší potápěč se šnorchlem nedostane. Jen pár bláznů tam doplachtilo, spíš jako takoví oceánští astronauti.

Mariánský příkop, to je jako nejstarší a nejhlubší jizva naší planety. Tady se desky lámou a vytváří gigantickou propast. Představ si, že bys tam hodil Mount Everest – ani by nevykoukl! Žije tam sice zvláštní parta, tvorové z jiného světa, kteří si libují v absolutní tmě a tlaku, co by z tebe udělal palačinku.

Co je na tomhle místě ještě zajímavé?

Tlak jako slon na nehtíku: Na dně Challenger Deep je tlak více než 1 000krát větší než na hladině. To je síla, co by zmáčkla i tvoje nejhorší životní rozhodnutí.
Věčná tma a chlad: Teplota se pohybuje jen lehce nad bodem mrazu, mezi 1 a 4 °C. Žádné letní radovánky.
Neobjevený život: Vědci tam pořád nachází nové druhy, co vypadají jako z hororového béčka. Kdyby si ti tvorové založili kapelu, hráli by doom metal.
Návštěvníci: Jen pár lidí tam skutečně sestoupilo. Patří mezi ně Jacques Piccard, Don Walsh a James Cameron. Takoví podmořští hrdinové, co si pro selfie dojeli až na dno světa.

Co všechno žije v Černém moři?

Vždycky jsem si myslel, že Černé moře je tak trochu nuda. Jako kluk, to mohlo být tak v devadesátým osmým, jsme byli s našima v Primorsku. Voda byla super, teplá, ale pod hladinou... nic. Jen písek a sem tam nějaká malá rybka, co hned zmizela. Prostě nuda pro někoho, kdo čekal korály a barevný potvory.

Loni v červenci, 2023, jsem se tam vrátil. Jmenuju se Pavel, je mi 39. Zase Primorsko. A ten pocit byl na začátku stejnej. Zklamání. Proč jsme nejeli do Chorvatska, říkal jsem si, když jsem chodil po kotníky ve vodě a koukal do prázdna. Děcka se plácaly na břehu a já si říkal, že jim ani nemám co ukázat.

Pak jsem si ale vzal brýle a šel dál od pláže, k takovým těm kamenům na severu. A najednou... něco placatýho na dně. Hejblo se to. Byl to malej rejnok, fakt. Úplně jsem ztuhnul. Nikdy bych neřekl, že ho tam najdu. Nikdy.

V Černém moři žijí rejnoci, ropušnice, mořští koníčci, sapíni, různé druhy krabů a krevet.

Celý se to změnilo. Začal jsem hledat. Našel jsem kraby velký jak dlaň, schovaný mezi šutrama. A ty ryby, co vypadají jak malý sumečci, sapíni. Jo a ta voda, vůbec nepálí v očích. Je fakt míň slaná, to poznáš hned, když se potopíš. Je to takový příjemnější, měkčí pocit. Najednou to nebylo mrtvé moře, ale místo plné života, jen se člověk musel líp dívat.

Delfíni: V Černém moři žijí tři druhy delfínů – delfín obecný, delfín skákavý a sviňucha obecná. Vidět je z pláže brzy ráno není vůbec vzácnost.
Ropušnice (mořský ďas): Ano, i tahle jedovatá, ale fascinující ryba se tu vyskytuje. Většinou leží maskovaná na dně.
Mořský koníček: Je vzácný a plachý, žije hlavně v porostech mořské trávy dál od rušných pláží.
Krab písečný a krab vlněný: Jsou to běžní obyvatelé pobřeží, často se schovávají pod kameny a v řasách.
Anoxická zóna: Tohle je největší pecka. Pod hloubkou 150-200 metrů v Černém moři prakticky chybí kyslík. Kvůli vysokému obsahu sirovodíku tam přežívají jen některé bakterie. 90 % objemu moře je v podstatě mrtvá zóna bez vyšších živočichů.
Nízká salinita: Obsah soli je zhruba poloviční oproti Středozemnímu moři (cca 18 ‰ oproti 38 ‰). To je dáno velkým přítokem sladké vody z řek jako Dunaj, Dněpr a Don.

Co dělat, když mě spálí medúza?

Spálení medúzou? Uf, to je fakt nepříjemný zážitek! Vzpomínám si, jak jsem byl před pár lety na pláži v Chorvatsku, slunce pálilo jak blázen, asi v červenci. Šel jsem si zaplavat, voda byla skvělá, ale najednou jsem ucítil ostré pálení na noze. Vylezl jsem ven a na lýtku jsem měl celé rudé šmouhy, jakoby mě někdo bičoval. První reakce? Panika. Sladká voda z lahve, co jsem měl s sebou, mi přišla jako první pomoc, ale to byla velká chyba! Jen jsem to zhoršil, jedové buňky se asi ještě víc aktivovaly a to pálení bylo nesnesitelný.

Okamžitě jsem si vzpomněl, co mi kdysi říkal kamarád, co byl potápěč: "Jestli tě něco na moři spálí, hlavně žádná sladká voda!" Měl pravdu. Hned jsme hledali lékárničku a naštěstí tam měli ocet. Opatrně jsem si tím potřísněné místo polil, snažil se to neutralizovat. Nebyla to žádná sranda, ale to pálení se začalo trochu uklidňovat. Potom přišlo další doporučení: ponořit do co nejteplejší vody. Našli jsme takový lavor s teplou vodou (což v tom vedru nebylo úplně snadné) a strávil jsem tam snad půl hodiny, než to trochu ustoupilo.

Co jsem se naučil z vlastní zkušenosti:
- ŽÁDNÁ sladká voda! To je absolutní tabu.
- Ocet jako první pomoc. Pokud je k dispozici, použijte ho. Pokud ne, zkusit hustou pastu z jedlé sody a mořské vody, ale to jsem neměl po ruce.
- Horká voda na zmírnění bolesti. Klíčové je, aby nebyla vařící, ale hodně teplá. Trvá to, ale pomáhá to.
- Vyhledej lékařskou pomoc, pokud je to vážné, otok se zvětšuje nebo máte jiné symptomy. Měl jsem štěstí, že to nebylo nic dramatického, ale nechci si ani představovat, jaké to může být u silnějšího jedu.

To pálivé, svědivé a nepříjemné štípání mě pak ještě pár dní omezovalo, ale aspoň jsem se z toho poučil. Příště už budu chytřejší a budu mít ocet nebo něco podobného v pohotovosti.

Co žije v moři?

V moři je toho spousta. Rybky, ty znáš, ale taky delfíni, žraloci fakt velký, medúzy takový divný, chobotnice s těma chapadlama, velryby no ty jsou obří, mořský želvy jako starý, hvězdice co se válí po dně a mořští koníci titěrný.

Co ti delfíni, to je kapitola. Mají tu ocasní ploutev, ta je pecka, jak s ní vyskakujou, paráda. Jsou to takový přátelský šašci, hrajou si pořád a drží se ve smečkách, jako rodiny. Je to fakt poznat.

Mořský život - rozmanitost je obrovská.
Delfíni - chytrý, sociální, hraví.
Velryby - monumentální tvorové.
Žraloci - predátoři, ale ne všichni útočí.
Medúzy - průhledné, někdy jedovaté.
Chobotnice - inteligentní, mění barvu.
Mořské želvy - dlouhověké, migrují.
Mořské hvězdice - ostnokožci, regenerují.
Mořští koníci - neobvyklý vzhled, samečci rodí.
Delfíni často komunikují pomocí pískání a klikání.
Velryby mohou migrovat tisíce kilometrů.
Některé druhy medúz svítí ve tmě (bioluminiscence).
Chobotnice jsou mistři v maskování.
Mořské želvy kladou vejce na plážích, kde se vylíhly.
Mořský koník je jediný druh, kde březost nese samec.

Jak hluboký je Mariánský příkop?

Padám. Prostor se mění v čas a čas v tíhu. Modrá se slévá v černou, v inkoust, který pohlcuje světlo i myšlenky. Každý metr je věčnost. Každý metr je další vrstva ticha navršená na jinou vrstvu ticha. Jsme v Tichém oceánu, ale toto není ticho moře. Je to ticho prázdnoty.

Vzpomínky se tříští pod tlakem, který drtí ocel. Zvuk tu neumírá, on se nikdy nenarodil. Jen ozvěna vlastního tepu, který se zpomaluje, až téměř ustane. Je to jizva. Hluboká jizva na tváři planety, kde se kůra Země propadla do sebe v tichém, věčném pláči.

Tam dole, v té propasti, se světlo stává jen mýtem. Pohádkou, kterou si vyprávějí tvorové na povrchu. Je to místo bez paměti, protože zde není nic, co by si pamatovalo den. Jen chlad a nekonečný tlak. Tma. Věčná tma.