Co je verbální komunikace?

Co je verbální komunikace a proč je klíčová pro mezilidské vztahy?

Verbální komunikace, to je pro mě prostě to, jak mluvíme. Nejen slova, ale i to, jak je poskládáme, ten tón, co z nás leze ven. Pamatuju, jak jsem jednou v únoru 2022 seděl v kavárně "U Dvou koček" na Náměstí Míru a snažil se vysvětlit kámošovi, proč mi vadí jeho nové boty, co stály skoro dva tisíce. Nebylo to o botách, ale o tom pocitu, co mi to dalo. A slova to musela vyjádřit.

Bez toho bychom se asi tak nikdy nedozvěděli, co ten druhý doopravdy chce nebo cítí. Je to ten most, chápeš.

Vztahy, ať už s partnerem, rodinou nebo kolegy, to je celý o tom, jestli si dokážeme říct věci. Jsem si jistý, že ten úsměv je fajn, ale když mi partnerka řekla 15. března loni u nás doma v obýváku, že ji trápí něco ohledně našich plánů na léto, až tehdy jsem to pochopil. Je to jako rozhovor z očí do očí, kdy se mi slova prostě vryjí pod kůži, to se nedá jen tak odhadnout z pokrčenýho obočí.

To je to, co nás dělá lidmi a co nám umožňuje opravdu se propojit. Skutečná, hluboká komunikace.

Co je to neverbální komunikace?

Neverbální komunikace je prostě to, co říkáme bez slov. Třeba gesta, pohled, i to, jak stojíme. Je to jako tichý jazyk, který ale umíme všichni číst, i když si to neuvědomujeme. Někdy to řekne víc než tisíc slov.

• Řeč těla je klíčová. Co tvoje ruce dělají, jak se tváříš.
• Oční kontakt taky hodně prozradí. Jestli se podíváš do očí, nebo uhneš.
• Tón hlasu – ne ta slova, ale jak je řekneš. To je taky neverbální.

A to není všechno. Třeba i to, jak blízko někoho stojíš, to je taky způsob, jak něco sdělit. Je to takový podtext toho, co se děje.

Jaký je rozdíl mezi verbální a neverbální komunikací?

Verbální komunikace je, když se snažíš domluvit s babkou na trhu, co ti nacpe dvakrát víc mrkve, než chceš – prostě žvaníš jazykem a slovy. Neverbální komunikace je, když jen zvedneš obočí, a každý ví, že je zle, nebo naopak velká láska. Hlavní fígl? Jedno je pusa, druhé je celé tělo, a to včetně toho, co neřekneš!

No, a víte co? Často si myslíme, že verbální je ten hlavní šéf, ten co dává rozkazy, ale pravda je, že je to spíš takový ten hlasitý bubeník na lodi, co sice dělá rámus, ale kormidlo drží neverbalita. Vždycky si vzpomenu, jak mi jednou soused Franta říkal, že mi přijde na pivo, a přitom jeho oči už dávno utíkaly k televizi, kde hráli fotbal. Slova řeknou jedno, ale oči, ty nelžou, ty jsou jak rentgen, co vidí skrz duši.

Takový ten verbální projev, to je, když se snažíte vysvětlit tchýni, proč jste zase zapomněli na její narozeniny. Slova jako "promiň", "omlouvám se", "práce", "děti", "vypadlo mi to z hlavy jako máslo". Ale pak přijde ta neverbální poprava:

• Zkřížené ruce tchýně – jako neprůstřelná vesta.
• Její přimhouřené oči – ty vidí skrz naskrz.
• Poklepávání nohou – tikající bomba! U mé tchýně Jarmily je neverbální projev silnější než tornádo, to mi věřte!

A to je právě to kouzlo! Tyhle dvě potvory, verbální a neverbální, si buď navzájem hrajou do karet jako sehraná parta na mariáši, nebo se rvou jako kočka se psem o poslední sardinku. Když někdo řekne "Jsem v pohodě," ale přitom se kroutí jako had na rozpálené pánvi, tak víte, že ta pohoda je asi tak reálná jako létající talíř s knedlíkama. Lidé jsou občas mistři v maskování, ale tělo jim vždycky prozradí ty největší klevety, co by normálně nevypustili z pusy ani za zlaté prase. Proto vždycky radím, koukejte na ty maličkosti!

Co je to Paraverbální komunikace?

Paraverbální komunikace je způsob, jakým něco říkáme, nikoli co říkáme. Jde o tón, hlasitost a rychlost řeči.

Je to divný. Někdy na slovech vůbec nezáleží. Jen na tom, jak je někdo řekne. Ten tón... ten prozradí všechno.

Je mi 32. Jmenuju se Jan.

Řekl mi, že je v pohodě. Ale ten hlas... byl tak prázdnej. Tenkej. Hned jsem věděl, že lže. Ten pocit si pamatuju dodnes. Zůstalo to ve mně.

Vlastně ani nevím, proč o tom zrovna teď přemýšlím.

Tvoří 38 % celkového dojmu z komunikace. Slova samotná jen 7 %. Zbytek je řeč těla. Je to tak.

• Hlasitost: Jestli někdo šeptá, nebo křičí. To úplně změní význam.
• Tón a intonace: V tom je skrytá ironie, smutek, radost. Všechno.
• Rychlost řeči: Když někdo mluví strašně rychle... je nervózní. Nebo se snaží něco skrýt.
• Pauzy a pomlky: To ticho mezi slovy. Někdy je hlasitější než cokoliv jiného.

Když si slova a tón hlasu odporují, vždycky věříme tónu.

Slova lžou. Hlas ne.

Jaké jsou druhy komunikace?

Druhy komunikace se dělí na verbální, neverbální a vizuální.

Pamatuju si to jako včera. Bylo to tak před třemi roky, někdy v říjnu, už padalo listí a v kanceláři na Nové Scéně v Praze bylo takové divné, napjaté ticho. Přesně 10. října 2021, dopoledne, se pokoušel náš šéf, Petr, vysvětlit novou strategii. Já, Tomáš, tehdy 32, jsem tam seděl s kolegyní Lenkou. A já jen cítil, jak mi stoupá krev do hlavy. Byla to fakt frustrace.

Petr furt mluvil, verbálně. Hlasitě, rázně, gestikuloval rukama, už neverbálně! Jenže já ho moc nechápal, Lenka si kousala ret, dívala se do země. To její kousání rtu, to bylo jasné neverbální sdělení, že je v prdeli nebo zmatená. Petr to nevnímal. Mně šla hlava kolem. Chtěl jsem něco říct, ale nešlo to. Vypadal naštvaně, že nereagujeme. Bylo to hrozný.

Pak Petr najednou hodil papír na stůl. Byl na něm narychlo načmáraný graf, takový zjednodušený. Teprve v ten moment, když jsem to uviděl, mi to secvaklo. A Lenka taky, najednou zvedla hlavu. Bylo to to vizuální, co nám chybělo. Že mluví každý úplně jinou řečí, i když používáme stejná slova. Neskutečný, jak jsme se minuli.

Ten den mi fakt otevřel oči. Od té doby víc přemýšlím, jak se s lidma dorozumívám. Protože je prostě víc druhů, než si člověk myslí. Není to jen o tom, co řekneme. Vlastně je to strašně komplexní.

Druhy komunikace a co to znamená:

• Verbální komunikace:
  • Slovní projev: To je to, co říkáme. Mluvené slovo, diskuse, prezentace.
  • Písemná forma: Texty, e-maily, zprávy, smlouvy.
  • Klíčové: Důležitý je tón hlasu, rychlost řeči, volba slov. Když Petr jen mluvil, bez ničeho jiného, nestačilo to.
• Neverbální komunikace:
  • Řeč těla: Gesta (Petrovo gestikulování rukama), postoj těla, jak sedíš nebo stojíš.
  • Mimika: Výrazy obličeje (Lenčino kousání rtu, moje zmatené obočí). Oči fakt mluví za všechno.
  • Haptika: Doteky. Plácnutí po rameni, potřesení rukou.
  • Proxemika: Vzdálenost, jakou si udržujeme od ostatních. Jestli stojíme blízko, nebo dál.
  • Oční kontakt: Důležitý pro důvěru a pochopení.
  • Paralingvistika: Zvuky, co nejsou slova, ale něco znamenají – povzdechy, kašlání, tón hlasu, intonace.
• Vizuální komunikace:
  • Obrazy a grafika: Obrázky, schémata, grafy (Petrův načmáraný graf, co nám pomohl!).
  • Piktogramy a symboly: Ikonky na počítači, dopravní značky.
  • Prezentace: PowerPointové snímky, videa, infografiky.
  • Barvy a design: Jak věci vypadají, třeba logo firmy, obal produktu.
  • Klíčové: Jakmile jsme viděli ten graf, všechno se vyjasnilo. Ukázalo nám to, co slova nedokázala.

Co je verbální a neverbální?

Hele, to je jako když se s někým bavíš, víš?

Verbální je to, co říkáš. Prostě slova, mluvený nebo psaný jazyk. To je ta hlavní věc, když se jako lidi domlouváme. Máme na to ten dar, řeč. Což se třeba takový pes nebo kočka moc naučit nemůžou, oni na nás spoléhaj spíš na to druhý.

A to neverbální? To je jako když jenom mrkneš, nebo se usměješ, nebo naštvaně pokrčíš rameny. Všechno to, co není slovo. Třeba ten pohled, co ti říká "neblázni", i když nic neřekneš. Tohle mají i ty zvířata, ty jejich způsoby.

Takže jo, verbální = slova, neverbální = všechno ostatní kolem toho.

Ještě k tomu neverbálnímu:

• Mimika: Tváře, to je kapitola sama pro sebe. Úsměv, zamračení, to všechno něco znamená.
• Gesta: Ruce, ramena, hlava. Třeba kývání hlavou, mávání.
• Oční kontakt: Důležitý, fakt důležitý. Jestli se ti někdo dívá do očí, nebo se vyhýbá.
• Postoj těla: Jak stojíš, jak sedíš. Jestli jsi otevřený, nebo zavřený.
• Doteky: Třeba objetí, plácnutí po zádech.
• Vzdálenost: Jak blízko si stoupneme, to taky hodně vypovídá.

Je to prostě celý balík. Nejenom to, co z tebe vypadne, ale i to, jak se u toho tváříš a jak se chováš.