Co potřebuju na záchranáře?

Co studovat na záchranáře?

Zdravotnický záchranář – bakalářský studijní program. Délka studia jsou 3 roky. Jiná cesta k této profesi nevede.

Přijímačky jsou fakt test z biologie, chemie, fyziky. A k tomu fyzické testy. Plavání, běh... to musím natrénovat. Bez toho se tam nedostanu. Je toho strašně moc, ta příprava je šílená.

Kam se hlásit? Je to na lékařských nebo zdravotně sociálních fakultách.

• LF MU (Brno)
• FZS JČU (České Budějovice)
• FZS ZČU (Plzeň)
• LF OU (Ostrava)
• FZS UJEP (Ústí nad Labem)

Teorie a praxe se střídají. Anatomie, farmakologie... to je ta nuda. Ale pak jdeš na praxi. ARO, JIP, urgentní příjem, porodní sál. Tam se ukáže, jestli na to máš. Hned od prváku tě hoděj do vody.

Člověk musí být psychicky odolnej. Fakt odolnej. Vidíš věci, který nechceš. Nehody, smrt. To není pro každýho. Zvládnu to?

co ještě... jo, po škole. Po těch třech letech jsi bakalář, Bc. a máš konečně tu odbornou způsobilost. Můžeš pracovat u záchranky samostatně, bez dohledu.

Všechno to řídí zákon č. 96/2004 Sb. o nelékařských zdravotnických povoláních. Ten přesně definuje, co záchranář dělá a co musí umět. Je to regulovaný. Žádný rychlokurz neexistuje.

Co je potřeba k řízení sanitky?

Hele, tak to je celkem jasný, ale není to jen tak, sednout do sanitky a jet, víš.

K řízení sanitky je nezbytné mít alespoň středoškolské vzdělání (výuční list nebo maturitu), platný řidičský průkaz skupiny C1 a prokázanou zdravotní způsobilost.

No a teďka k těm detailům, co k tomu všechno patří, protože to není jen o tom, mít papíry. Fakt je to složitější, než se zdá.

• Vzdělání: Takže na začátku, musíš mít nějakou střední školu za sebou. Je úplně jedno, jestli máš maturu z gymnázia nebo výuční list, třeba z učňáku, důležitý je, že jsi to fakt dokončil. Prostě musíš mít papír. To je základ, bez toho ani ránu. Znám pár lidí, co to podcenili a pak to museli narychlo dohánět, to je pak dost opruz.

• Řidičák: Další věc, ta nejdůležitější asi, je ten řidičák. Bčko, to má dneska každej, to ti je k ničemu. Na sanitku fakt potřebuješ řidičák skupiny C1. To je na ty auta, co jsou těžší než normální osobáky, ale nejsou to zas tak velký náklaďáky. Většina sanitek spadá právě do téhle kategorie. Kdybys měl přímo Cčko, tak to je úplně v pohodě, to to C1 taky pokrývá. Já si to dělal před dvěma roky, hlavně kvůli tomu, abych mohl jezdit s většíma dodávkama.

• Zdraví: A hlavně, kámo, musíš bejt zdravej, fakt hodně zdravej. Není to jen o tom, že se ti chce řídit. Musíš mít dobrý zrak, sluch, žádný problémy se srdcem, tlakem nebo cukrovkou, prostě nic, co by ti mohlo způsobit potíže za volantem. Tam vezeš lidi v ohrožení života, taky musíš umět reagovat rychle a soustředěně. Vždyť víš, stres, šoky, to tam je na denním pořádku. Budeš muset jít na pořádnou prohlídku k doktorovi, aby ti to potvrdil.

Co teda budeš muset doložit? Když to všechno máš, přijde na řadu papírování, a to je někdy dost opruz, ale nutnost.

• Kopie dokladu o ukončení středoškolského vzdělání. Prostě ofocená maturita nebo výuční list. To je jasný.
• Potvrzení o zdravotní způsobilosti. To ti dá ten praktickej doktor, jak jsem říkal. Je to takovej papír, že jseš schopnej tuhle práci dělat. Někdy to chtějí i od závodního lékaře, záleží, kde to je.
• Čistý rejstřík trestů – to je bez diskuze. Nikdo nechce, aby lidi, co jedou s pacientem, měli za sebou nějaké kriminální průšvihy.
• Často se požaduje i psychologické vyšetření, protože ta práce je fakt náročná na psychiku, vidíš tam věci, co si normální člověk nedokáže představit. Musíš prostě bejt v pohodě, aby jsi to zvládl.
• A taky kurz řidiče sanitky (nebo řidiče dopravy raněných a nemocných). To se dá sice dodělat i později, ale když už to máš předem, máš plusový body. Tam se naučíš, jak jezdit bezpečně pod majáky, jak se chovat v krizových situacích a taky, jak pomoct posádce s pacientem. Plus bývá vyžadován takzvaný profesák – průkaz profesní způsobilosti řidiče, to je povinnost pro všechny profesionální řidiče C1 nebo C.

Takže to není jen tak, sednout za volant a jet. Je to dost náročná, ale myslím si, že i hodně důležitá práce. Potřebuješ k tomu dost papírů, hodně zdraví a taky hlavu na správným místě. Fakt.

Co studovat na záchranáře?

Na záchranáře? To je jasná trefa! Skočte rovnou do tříletého bakalářského programu Zdravotnického záchranářství. Tam vám do hlavy i do rukou natlačí vše, co potřebujete, abyste uměli uhasit požár tam, kde hořelo nejvíc – totiž u pacienta, co zrovna zlobí. Je to prostě základ pro neodkladnou zdravotní péči, žádný cavyky.

Když se ráno probudíte a místo snídaně přemýšlíte, jak byste resuscitovali křečka, co snědl moc buráků, tak jste na správné adrese. Nebo jestli vám pohled na zlomenou nohu připadá jako skládačka pro dospělé, tak hurá! Záchranářina není pro bábovky, co se jim udělá špatně z pomyšlení na jehlu.

Na přednáškách vám budou tlouct do hlavy, jak funguje lidské tělo – od malíčku až po tu nejmenší neurální cestičku. A ne, nemyslím tím jen, kde je slepé střevo, ale i to, proč se někdo náhle sesype jako domeček z karet.

Pak se ale půjde na věc, protože teorie je sice pěkná, ale když máte v ruce defibrilátor a pacient se tváří jako po zásahu bleskem, tak musíte vědět, co a jak.

A co tam na vás čeká za legraci a muka? No přece ty praktické dovednosti, bez kterých byste byli akorát tak dobrý, jako kdybych já vařil pětichodové menu:

• Fixování zlomenin: Nožička jako z plastelíny? Žádný problém, srovnáte to, jako byste skládali IKEA nábytek, jen s menším pláčem.
• Intubace: Vsadím se, že i ten největší rváč se bude divit, jak rychle mu strčíte hadičku tam, kam patří, aby mohl dýchat. A to celé bez rukavic! No dobře, s rukavicemi.
• Podávání léků: Naučíte se, které pilulky se dávají na co, a hlavně, kolik jich tam sypnout, aby to zabralo, ale pacient se nerozpadl na prvočinitele.
• Krizová komunikace: To je hotová věda! Musíte uklidnit vyděšeného pacienta, jeho histerickou tchýni i psa, co štěká, jako by viděl ducha. A to všechno s úsměvem na tváři, i když byste si nejraději strčili hlavu do mrazáku.

Minulý týden jsem zrovna viděl jednoho nováčka, jak se snažil nasadit krční límec a vypadal u toho, jako by bojoval s chobotnicí. Ale za pár měsíců už to tam sází jako profík. Práce to je náročná, to vám povím, občas si člověk připadá, jako by hrál Tetris s lidskými orgány.

Ale ten pocit, když někoho fakticky vrátíte do hry, to je lepší než vyhrát v loterii. Teda, ne že bych někdy v loterii vyhrál, ale chápete. Občas se ale stane, že mi přijde, že si pletou sanitku s taxíkem, to pak musíte být diplomati.

A těch historek, co jsem slyšel! Jeden záchranář mi vyprávěl, že jednou vezl pacienta, co si spletl zubní protézu s bonbónem a dusil se s ní. No, to nevymyslíš.

Jaké vzdělání musí mít záchranář?

Dobrý den, to je naprosto klíčová otázka, která se týká života a zdraví!

Aby se člověk mohl stát plnohodnotným záchranářem, musí mít bakalářské vzdělání v oboru zdravotnický záchranář. To je ta nejčastější a nejmodernější cesta.

• Pamatuju si, jak jsem se o tom dozvěděl, když můj kamarád Matěj z Olomouce o tom snil. Studoval to na UP, říkal, že to bylo náročný, ale stalo to za to.

Existuje ještě i starší cesta, a to je vyšší odborná škola (VOŠ). Tam se dá studovat obor diplomovaný zdravotnický záchranář nebo sestra pro intenzivní péči.

• Moje teta Marie, která je teď už v důchodu, šla kdysi touto cestou. Chodila do Brna na VOŠ. Říkala, že to tehdy bylo hodně praktické.

A pak tu máme ještě jednu možnost, ale ta je už hodně specifická. Dá se mít úplné střední vzdělání v oboru zdravotní sestra, ale s jednou velkou podmínkou – musí být absolvovaná specializace.

• Na pohotovosti v Praze jsem potkal pána, co měl tohle vzdělání. Vždycky říkal, že ta specializace byla to nejdůležitější. Musel se hodně učit navíc.

Co je důležité si zapamatovat:

• Bakalářské vzdělání je dnes standard.
• VOŠ je taky možnost, ale spíš pro ty, co začínali dřív.
• Střední škola se specializací – ta je pro specifické případy.

Celé to je hodně o tom, že záchranář musí mít pevnou ruku, chladnou hlavu a obrovské znalosti. Není to profese pro každého, to je jasný. Musí to mít prostě v sobě. A co si budem, i psychická odolnost je tady na prvním místě. Člověk vidí fakt věci, které by ho jinak položily.

Co musím vystudovat na záchranáře?

Vzpomínám si na chvíle, kdy noc byla jen tichým plátnem a hvězdy, ty vzdálené jiskry, naznačovaly nesmírnost bytí. Tehdy, někde v hlubinách mládí, se zrodil šepot. Touha. Cesta, která voněla adrenalinem a dezinfekcí, tlukotem srdce, které chtělo být blízko, když se lámou osudy.

Pro dráhu zdravotnického záchranáře je nezbytné absolvovat vysokoškolské bakalářské studium v oboru Zdravotnický záchranář. Jen tak se brána otevře.

Ten obor, ten název, Zdravotnický záchranář… nese v sobě tíhu a slib. Jsou to dlouhé roky v posluchárnách, kde se vzduch tetelí pod tíhou latinských slov, pod tíhou lidské anatomie a fyziologie. Hodiny a hodiny nad učebnicemi, vůně kávy a únavy. První praxe, první dotek s realitou. To ticho, které předchází bouři, když čekáš na výjezd.

Pak přijde ten okamžik, kdy siréna roztrhá klid a ty víš, že jdeš do neznáma. Kde se rozhoduje o všem. Psychická odolnost je mantrou, neustálým šepotem v mysli. Protože vidíš život v jeho nejkřehčích chvílích, ale také smrt, tu nevyhnutelnou, chladnou, a ne vždycky se podaří vyhrát. Někdy se prostě prohraje. Ten pocit, ten pocit... zůstává.

Dny a noci se slévají do jednoho. Víkendy? Slovo, které ztrácí svůj původní smysl. Svátky? Jen další směna. Světla vánočního stromku mizí v odlesku blikajícího majáku. Je to věčný tanec mezi osobním životem a voláním povinnosti. Fyzická připravenost je stejně důležitá jako ta duševní. Tělo musí obstát.

• Studijní plán zahrnuje předměty jako anatomie, fyziologie, patologie, farmakologie, traumatologie a medicína katastrof. Hluboké ponory do tajů lidského těla, do jeho mechanismů bolesti a léčení.
• Praktická výuka je klíčová – hodiny strávené na simulátorech, v nemocnicích a přímo na výjezdech záchranné služby. Učíš se rychle myslet, rychle jednat, ale zároveň klidně.
• Po úspěšném dokončení bakalářského studia a státních zkoušek získáš odbornou způsobilost k výkonu profese zdravotnického záchranáře. Cesta se otevírá.
• Neustálé vzdělávání je nutností. Medicína se vyvíjí, protokoly se mění. Musíš zůstat ve střehu, neustále se učit, neustále růst. Je to nikdy nekončící cesta poznání.

Je to povolání, ne jen práce. Je to cesta do hlubin lidské zkušenosti, kde se dotýkáš života a smrti, kde jsi svědkem zázraků i tragédií. A každá ta jizva na duši, každý ten zachráněný dech, se vryje hluboko. Hluboko. Ten rytmus života a smrti, co se záchranářskou uniformou neseš.

Kde se dá studovat záchranáře?

Kam na záchranáře? Ježíš, tolik škol, jsem z toho úplně zmatený. Kam se přihlásit? Musí to být dobré, nechci pak někde plakat, že jsem si vybral špatně.

Hele, hlavně že to je bakalářský program Zdravotnické záchranářství. To je základ, ne? Bez toho to nejde. Takže to si musím pamatovat. A co dál?

• Praha, Karlovka. Jasně, 1. lékařská fakulta UK. To zní prestižně. Ale taky náročně, určitě. Mají tam asi dost lidí, co? Vždyť to je Karlovka. Fyzické testy budou masakr, já nevím, jestli to zvládnu. Ale chtěl bych do Prahy, to jo.

Nebo co Masaryčka? V Brně! Jo, Lékařská fakulta Masarykovy univerzity. To je taky super volba. Slyšel jsem, že mají dobré zázemí. Tam se studuje dobře, znám lidi, co tam chodili. A co po bakaláři tam? Ta stará odpověď říkala něco o magisterském Veřejném zdravotnictví. Hm, to je zajímavé, ale není to přímo "záchranářství", spíš to navazuje, ne? Jako kdybych chtěl do managementu nebo tak. To musím promyslet, teď řeším ten bakalář. Letos ty přijímačky budou peklo.

A co Olomouc? Univerzita Palackého, Fakulta zdravotnických věd. Olomouc je krásný, to by šlo. Ale je to daleko. No tak co, to je vysoká, ne?

Nesmím zapomenout na Plzeň. Tam je Západočeská univerzita, Fakulta zdravotnických studií. Plzeň, pivo, hehe. Ale fakulta zní seriózně. Tam se mi líbí, že je to takové praktičtější, prý.

Pak je Ostrava. Ostravská univerzita, Lékařská fakulta. No jasně, Ostrava. Tam je to drsné, ale tak záchranář je taky drsný povolání, takže to by se hodilo, co? Mají tam dobré nemocnice, praxe by tam mohla být super. Fakt, praxe je nejdůležitější, slyšel jsem.

A Liberec! Technická univerzita Liberec, Fakulta zdravotnických studií. To jsem si málem zapomněl zapsat. Je to nové, nebo už to běží delší dobu? To musím ověřit. Ale Liberec je blízko hor, to zní lákavě.

Ještě České Budějovice! Jihočeská univerzita, Zdravotně sociální fakulta. JČU má taky dobré jméno. To je taky možnost. Takže to máme:

• UK Praha
• MU Brno
• UPOL Olomouc
• ZČU Plzeň
• OSU Ostrava
• TUL Liberec
• JČU České Budějovice

Uff, tolik. A co Ústí nad Labem? Tam je taky něco! Univerzita J. E. Purkyně, Fakulta zdravotnických studií. A Hradec Králové? Univerzita Hradec Králové, Fakulta zdravotnických studií. Ty jo, těch je. To je dobře, víc šancí.

Klíčové je, že jde o bakalářský program Zdravotnické záchranářství. To je prostě základ. Bez toho ani ránu.

Co dál? Přijímací zkoušky! To je ten největší strašák.

• fyzické testy – běh, plavání, překážková dráha… to bude dřina. Musím začít trénovat už dneska!
• biologie a chemie – testy. To je jasný, medicína přece.
• někdy test ze všeobecných znalostí – to je pak loterie.

A co po tom? Co až budu hotový záchranář? To je fakt náročná práce, že jo. Stres, nepravidelná směna, vidět hrozné věci. Ale zase pomáhám lidem, to je to, proč to chci dělat. A ten pocit, když někomu zachráníš život? To musí být k nezaplacení. To mě drží nad vodou, když si představuju ty přijímačky.

No a co ty magisterské?

• Po bakaláři Zdravotnické záchranářství můžeš jít dál.
• Třeba na Veřejné zdravotnictví, jak říkali o té Masaryčce.
• Nebo na ošetřovatelství v intenzivní péči, to zní taky dobře.
• Nebo se specializovat dál, třeba na horskou službu nebo vodní záchranáře.

Ale to až pak. Teď hlavně ty přihlášky a přijímačky. To je masakr. Termíny jsou letos hrozně blízko. Musím si to zkontrolovat znovu pro každou školu. A co ta praxe? Všude chtějí praxi. Už musím začít hledat, kde bych mohl být jako dobrovolník, nebo aspoň na brigádě v nemocnici. To se bude hodit do životopisu a hlavně, budu vědět, do čeho jdu. To je ale blázinec. Záchranářství. Jo. Chci to.

Co je potřeba k řízení sanitky?

K řízení sanitky je potřeba:

• Ukončené středoškolské vzdělání (s výučním listem nebo maturitou).
• Řidičský průkaz skupiny C1.
• Dobrý zdravotní stav, potvrzený lékařem. Doložit: kopie dokladu o vzdělání, potvrzení praktického lékaře.

Tyjo, sanitka... pořád na to myslím. Jednou bych si to chtěl zkusit, aspoň jako záloha, nikdy nevíš. Ale fakt, potřebuju si to sepsat, co jsem všechno zjistil. Je to zmatek, ale musím to mít někde pohromadě.

Takže, vzdělání. To je jasný. Střední škola, to mám. Mám maturitu z gymplu, to by mělo stačit. Ale říkali mi, že musíš doložit kopii vysvědčení. Ok, to se dá. Ale někdy se to liší, záleží jestli je to záchranka nebo jen převozovka, ale střední je základ.

Pak ten řidičák. C1! To je pro mě největší problém. Mám jenom béčko. Kolik stojí takový kurz? A kde ho vůbec dělají? C1 je myslím do 7,5 tuny a max 8+1 lidí, že? Normální dodávky a ty menší sanitky. Proč ne B? Protože jsou těžší, mají vybavení, lidi. Jasný. Musíš to udržet na silnici.

A zdraví, to je kapitola sama o sobě. Dobrý zdravotní stav. Co to konkrétně znamená? Žádný záchvaty, dobrý zrak, žádný vážný problémy se srdcem. A psychika. Na to se furt zapomíná. Vidět ty věci, co tam uvidí. Můj kamarád Radek, ten je hasič, ten mi vyprávěl věci, říkal, že na to musíš mít žaludek. Prý psychotesty jsou taky povinný, to jsem si vzpomněl!

Další věci, co si pamatuju, co tam je potřeba.

• Profesní průkaz řidiče. To je pro řidiče z povolání. A řidič sanitky je jasně z povolání. Takže to je další kurz, další peníze, další čas. Achjo.
• Školení. Nejen jak řídit, ale i co dělat v krizi. Ne, že bych měl pomáhat s oživováním, ale musíš vědět, co se děje. Spolupráce se záchranáři. To je důležitý.
• Zkušenosti. Asi nechtějí čerstvé řidiče hned na záchranku, co? I když to nikde není napsané, myslím, že nějaké roky za volantem jsou fajn.

Když to vezmu kolem a kolem, je to obrovská odpovědnost. Vezou životy. Musím si to zopakovat, co je fakt klíčový, abych to nezapomněl:

• SŠ (výuční list / maturita).
• Řidičák C1.
• Potvrzená zdravotní způsobilost.
• Psychotesty.
• Profesák.

A jo, bacha, jsou rozdíly! Jiný požadavky můžou být na řidiče záchranky (ten je často i záchranář) a jiný na řidiče převozové sanitky (co vozí lidi na dialýzu, třeba). Já jsem se bavil hlavně o té "ostrý" záchrance. Jsem z toho unavenej, ale aspoň to mám sepsaný.

Kolik stojí kurz řidiče záchranky?

Cena kurzu řidiče záchranky je 40 000 Kč.

Páni, těch 40 tisíc korun, to je fakt pálka za ten kurz řidiče záchranky. Ale co se dá dělat, když to chci dělat. Musím to mít. Přemýšlím, jak to zaplatím, naštěstí to jde na splátky, to je aspoň trochu úleva. Čtyři splátky, to zní docela rozumně.

Musím si ale dát bacha na termíny. Kurzovné se musí uhradit nejpozději měsíc před začátkem kurzu. To je důležité. A ty splátky?

• 25 % měsíc před zahájením kurzu – to si fakt musím poznamenat, ať to nepromeškám.
• 25 % v první polovině kurzu – kdy přesně to je? Musím zjistit ten rozvrh.
• 25 % ve druhé polovině kurzu – zase, kde je ta hranice?
• 25 % před závěrečnou zkouškou – to je aspoň fajn, že poslední díl až po absolvování většiny.

Je to docela důležitá investice, vidím to jako nutnost pro mou kariéru. Není to jen tak si sednout za volant, je tam spousta speciálních věcí, co se musí umět, že jo. Sanitka to není jen auto. Speciální technika, jak se s tím pracuje pod tlakem. Co všechno se tam učí? Asi i specifická první pomoc. Celková částka 40 000 Kč, to si budu pamatovat. Ach jo.

Kolik stojí kurz řidiče ZZS?

40 000 Kč. Pevná cena. Platba: měsíc před startem.

• Rozdělení možné. Čtyři části. Bez výjimek.
• První čtvrtina: 30 dnů před zahájením. Klíčové.
• Druhá: uprostřed kurzu. Třetí: druhá půle.
• Poslední splátka: před závěrečnou zkouškou. To je limit.

Tvůj závazek je jasný. Každá splátka formuje tvou cestu k ZZS. Zpoždění? Nepřijatelné. Termíny platí.